Štěstí? Už slavný spisovatel, filozof a také sběratel minerálů Johann Wolfgang Goethe, jenž svou sbírku věnoval pražskému Národnímu muzeu, řekl, že šťastní lidé jsou hlavně sběratelé.
„Sběratelé jsou možná trochu podivíni, ale určitě jsou to lidé, kteří se věnují něčemu, co jim přináší radost po celý život. A navíc mají ještě velmi slušnou šanci, že pokud sbírají ty správné věci, dokáží jejich prostřednictvím finančně zajistit i své potomky,“ říká s trochou nadsázky Jindřich Jirásek, v Praze pořádá pravidelný veletrh Sběratel.
On sám sbírá vše, co se týká automobilu Citroen DC. Je přesvědčen, že tento vůz bude designovou ikonou i za padesát let. Jeho manželka zase shromažďuje menu ze zajímavých restaurací nebo událostí. Každá návštěva restaurace, kdekoliv na světě, tak podle Jindřicha Jiráska přináší jeho rodině další přidanou hodnotu.
Matchbox za 20 Kč je štěstí
Jiří Neruda dlouhé roky sbírá zmenšené modely aut. Za svůj život vybudoval dvě sbírky a hlavním limitem jeho vášně je dle jeho slov hlavně velikost bytu, v němž bydlí.
„První sbírku jsem vytvořil v letech 1970 až 1982 a rozprodal jsem ji na burzách, přičemž mé náklady na její vybudování se mi nejen vrátily, ale přinesly i zisk,“ tvrdí Neruda, který si je celkem jistý, že v momentě, kdy by chtěl svou současnou sbírku prodat, s největší pravděpodobností kupce najde.
Druhou sbírku začal budovat asi v roce 1995. Zpočátku se vrhnul po hlavě do sbírání téměř všeho, abych po čase zvolil zlatou éru automobilů. To jsou léta mezi první a druhou světovou válkou.
Na otázku, kolik by činilo její zhodnocení, odpovídá, že za zhodnocením sbírky není možné hledat jen násobky vložených nákladů, protože je třeba zohlednit i čas, který člověk s vytvořením sbírky strávil.
„Ale dnes dobře zhodnocené jsou třeba modely Matchbox. Pokud jste je nakoupili někdy od šedesátých let výš za 20 korun nebo tři bony za kus, tak dnes je jejich hodnota ve stech nebo tisících korunách za kus,“ vysvětluje.
Modely ze své sbírky Jiří Neruda přitom může rozprodat jak v České republice, tak v Evropě nebo třeba Spojených státech amerických. Sběratelství podle něj nezná hranic.
Štěstí ve sbírání desek aj.
Odborníci tomu také někdy říkají emoční investice. Myslím tím třeba sbírání krabiček od sirek, ale třeba i starých jízdních kol, vzácných kamenů nebo i sbírání starých vinylových desek, které již několik let zažívají svůj comeback. A to i přesto, že v 90. letech, kdy nastupovaly CD disky, lidé vinylové desky vyhazovali do popelnic. Anebo je zdarma darovali těm, kteří o ně projevili zájem. Avšak ti, kdo zůstali deskám věrní, si dnes mohou mnout ruce.
„Kouzlo sběratelství je právě v tom, že si můžete dělat statistiky a lámat si hlavu, co by bylo nejvýhodnější sbírat. To ukáže až čas. Není to tak dlouho, kdy velkým sběratelským fenoménem byly například telefonní karty. Dnes po nich neštěkne ani pes,“ vysvětluje Jindřich Jirásek.
A Jiří Neruda ho doplňuje: „Viděl jsem třeba na burzách telefonních karet, jak z peněženky plné zlatých karet člověk položil na stůl 40 tisíc korun a řekl, vyberte mi nějaké hodnotné karty. Dnes je toto sběratelství téměř zapomenuto.“
Klub sběratelů kuriozit
Ladislav Likler je předsedou Klubu sběratelů kuriozit, největšího klubu sběratelů v České republice. Za investičního sběratele se nepovažuje, i když i on hodnotu své sbírky počítá v tisících eurech. Vytvořil sbírku historie mlékárenství a vůbec největší sbírku sýrových etiket na světě.
„Tento obor je nejvíce rozšířen ve Francii. A díky mým francouzským přátelům mám ve sbírce několik set starých etiket. Ty mají jednotlivou cenu až sto euro. Ale hlavně si cením sbírky jako dokumentu o vývoji mlékárenství u nás i ve světě,“ vysvětluje.
Podle jeho názoru, pokud si někdo zvolí za svého koníčka sběratelství, znalost jím vybraného oboru se jaksi předpokládá. Znalostí myslí zájem o věc a shánění dalších informací. Studium a získání určité odbornosti v daném oboru. Různé artikly procházejí různými obdobími popularity. I vlnami zájmu.
Hormon štěstí
„Pokud je investor sběratelem, má jednoznačně větší radost z každého nového přírůstku do sbírky, než z prodeje něčeho ze sbírky, jakkoli to narostlo na hodnotě,“ říká Jindřich Jirásek.
Svými slovy odkazuje k pocitu uspokojení, který zažívá každý sběratel, když se mu „čirou náhodou“ poštěstí získat něco do své sbírky za příznivou cenu. To lze přirovnat například k nadšení, které u své sbírky předvedl herec Jaromír Hanzlík ve filmu Slavnosti sněženek.
„No… nekupte to, když je to tak levné,“ říkal a sám vyměnil svou družku za obraz krajinky v zmíním hávu.
Anebo jiný příklad. V tomto případě ovšem sběratelského štěstí. Na začátku letošního února média přinesla například zprávu o jakémsi Zachu Norrisovi z Phoenixu. Ten v obchodě s darovanými předměty náhodně koupil za necelých šest dolarů potápěčské hodinky Jaeger – LeCoultre z roku 1959. Ten následně prodal za 35 tisíc dolarů. Toto jsou však náhody pro několik šťastlivců. 99 % sběratelů se musí spoléhat v případě zhodnocení sbírky hlavně na čas a kvalitu svého výběru. Teprve ten ukáže, zda člověk investoval do správných věcí. Což tak trochu platí i v životě. No ne?
Střední a východní Evropa…
Střední a východní Evropa byla vždy velmi silným sběratelským regionem už od dob monarchie. Během let trvání socialismu sbírání jako únik z šedi denní reality ještě posílilo. Mělo ovšem výrazně komunitní a ne investiční charakter. Po revoluci sběratelé sbírali samozřejmě dál. Ale na dvacet let vypadla celá jedna generace. Ta se v té době věnovala budování byznysu nebo kariery. Tato generace se teď ke sběratelství vrací. Přemýšlí o něm už ale trochu jinak než generace jejich tátů. Problémem však bývá, že mnozí lidé nevědí, kde a jak začít.
–DNA–
