Investiční odborníci uvádějí, že součástí vyváženého portfolia mají být i alternativní investice. Mnohdy tím myslí třeba zlato, diamanty, nemovitosti, umění či drahá vína. Jsou tu ale i třeba investice do poštovních známek.
Už jen malá část z investičních odborníků, kteří uvádějí, že součástí vyváženého portfolia mají být i alternativní investice, dodá, že skutečně dobrá alternativní investice bývá povětšinou spojena se sběratelskou vášní. A navíc – už slavný spisovatel, filozof a také sběratel minerálů, jenž svou sbírku věnoval pražskému Národnímu muzeu, Johann Wolfgang Goethe řekl, že sběratelé jsou šťastní lidé.
Investice do poštovních známek
„Každé zboží má svého kupce. A to platí i pro investice do poštovních známek. Míním do kvalitních, investičních poštovních známek. Přičemž investování do nich činí ještě zajímavější fakt, že to, co může být pro jednoho sběratele bezcenné, může být pro druhého cenným a třeba i posledním dílkem, které mu chybí, aby jeho sbírka byla úplná,“ vysvětluje Jindřich Jirásek, který pořádá každoroční pražský mezinárodní veletrh Sběratel.
Známky jsou podle něj vedle numismatiky nejsilnější nomenklatura veletrhu. Obchody se známkami zažívají oživení vždy, když lidé mají silnější tendenci ochránit svůj majetek. To se rovná situacím, kdy hrozí války, hospodářské problémy nebo třeba měnové reformy.
Podle Jindřicha Jiráska je škoda, že veřejnost není stále dostatečně poučena o tom, že do známek se dá i seriózně investovat. Varuje ale i před ukvapenými závěry, že je to snadné. Stejně jako každá jiná dobrá alternativní investice si totiž vyžaduje alespoň minimální orientaci v oboru.
Jak vzniklo investování do známek
S poštovními známkami se obchoduje více než s výtvarným uměním, mincemi, pohlednicemi nebo starými bankovkami. Roční objem celosvětového známkového byznysu je odhadován na 320 miliard korun a účastní se ho až 70 milionů lidí – sběratelů, obchodníků a dražitelů. Loni v červenci navíc koupil český investor dvě známky za téměř sto milionů korun.
Investice do poštovních známek jako takové vymysleli židovští obchodníci. Ještě před nimi se sběratelstvím „malých barevných papírků“ většinou s vyobrazením panovníka bavila francouzská a anglická šlechta.
„Byli to ale hlavně židovští obchodníci, kteří jako první objevili ve známkách nový a perspektivní segment trhu a udělali z kratochvíle obchod. Do známek zavedli evidenci a vysokou odbornost. Vydávali katalogy, zakládali galerie, pořádali aukce, tiskli publikace o známkách. Jako první pochopili nový segment trhu, který také rozvinuli,“ vysvětluje tajemník Svazu českých filatelistů Julius Cacka.
Zdůrazňuje i jednu z obrovských výhod cenných známek: „Jsou velice mobilní a koncentrují vysokou hodnotu při minimální hmotnosti.“
Sběratelství není podnikáním
Zjednodušeně řečeno, i známku v hodnotě několik desítek milionů korun nebo dolarů, si kdokoli může dát do kapsy u košile a odjet s ní tam, kam se mu zachce. Hodnotné známky jsou bezproblémově likvidní po celém světě.
„U nás prozatím není ta vrstva, která by tento investiční segment dokázala plnohodnotně zvládnout. Je tu stabilní vrstva sběratelů. Ty společenské vrstvy, které jsou schopny brát známky jako investiční prostředek, o známkách mají jen mlhavé povědomí. U nás byly velmi kvalitní, možno říci investiční sbírky, za první republiky. Pak se prodaly či zmizely ve víru druhé světové války a jsou pryč,“ dodává Julius Cacka.
Sběratelská činnost spojená s jednorázovým prodejem známek ze sbírky není podnikáním. Prodej celé sbírky po mnoha letech je osvobozen od platby daní. To zavdává k úvaze o možnosti investovat do známek jako do rodinného bohatství. Což je v mnoha zemích součástí kulturní tradice. Například ve Švýcarsku bývá rodinným zvykem sbírat známky, které se nějak dotýkají Švýcarska. Sbírka se pak předává z generace na generaci a průběžně se doplňuje. To samé dělají dnes například i Turci, nebo Rusové. Hodnověrné informace o cenách svého „dědictví“ si přitom mohou najít v archivech a katalozích velkých světových aukčních síní. Některé z nich jsou dohledatelné i 86 let dozadu. Jistotou je každoročně zveřejňovaný prestižní index britských, koloniálních a jiných známek agentury Bloomberg.
Co jsou investiční známky
K těm nejžádanějším a nejdražším známkám patří obecně poštovně nepoužité známky Velké Británie 19. století, speciality britských kolonií, většina vzácných známek USA, některé evropské klasické známky, či některé čínské známky. Typickou investiční známkou pak je první známka Penny Black poštovně nepoužitá, Mauritius Post Paid, Kenya 100 Liber, pak obecně všechny vysoké koloniální nominály, anebo třeba nejslavnější chybotisk na světě – americká Inverted Jenny.
Světově nejdražší filatelistické známky a dopisy dle dosud dosažených cen
- British Guiana – One Cent Magenta: cca 230 mil. Kč
- Bordeaux Cover: cca 150 mil. Kč v r. 1993, letos odhadem přes 250 mil. Kč
- Post Office, tj. Červený + Modrý Mauritius: cca 100 mil. Kč
- Bombay Cover: cca 90 mil. Kč
- Tre Skilling Error of Colour: cca 72 mil. Kč
Z českých známek do první investiční ligy nepatří žádná. Zatímco uvedené známky jsou již ze 40. až 60. let 19. století, první Československá známka se datuje teprve od roku 1918. Přesto máme známku, na kterou můžeme být z hlediska její významnosti pyšní. Mezi nejcennější top známky v ČR patří podle odborníků československý chybotisk 50/50.
Obecně lze trh se známkami, či dopisy s nimi, rozdělit na dvě oblasti. Tou první jsou takzvané investiční exempláře, nepatrná část z obrovského celku filatelistického materiálu, u nichž cena většinou začíná na 100 000, ale spíše 200 000 Kč. U některých z těchto exemplářů v závislosti na různých trendech přitom panuje relativně solidní míra pravděpodobnosti, že jejich cena bude v čase stoupat.
Známka za sto milionů
„Investice do známek je velice diskrétní obor. Důvodem je, že těch skutečně cenných známek, my jím říkáme investiční, je jen nepatrné procento z celkového počtu všech známek. Je jich omezené množství. To značí, že skutečně drahou a cennou známku, u níž panuje jistota, že její cena v čase poroste, nemůže mít každý, kdo má peníze. U drahých, cenných investičních známek poptávka vždy převyšuje nabídku,“ vysvětluje soudní znalec v oboru Ekonomika, ceny a odhady filatelistického materiálu David Kopřiva, který byl členem mezinárodního týmu konzultantů u červencového privátního nákupu modrého a červeného Mauritia Post Office investorem z České republiky.
Takřka sto milionů korun přitom byla dostatečně vysoká suma, aby si i tuzemská veřejnost uvědomila, že známky nejsou jen doménou potrhlých filatelistů sedících u otevřeného okna. Šlo o cenově druhou nejvyšší akvizici samostatných známek v dějinách světové filatelie. Zakoupený Modrý Mauritius je zřejmě jedním ze dvou posledních exemplářů v soukromých rukách, všechny ostatní jsou v muzeích a různých institucích.
Vůbec nejdražším filatelistickým exemplářem je obálka Bordeaux Cover, na níž je červený a modrý Mauricius současně. Tu v roce 1993 koupil anonymní sběratel na aukci v Curychu asi za v přepočtu 143 milionů korun, přičemž dnes je její cenu možno odhadnout vysoko nad 250 milionů korun. Zajímavé přitom je, že ochota kupců těch nejdražších filatelistických kusů zveřejňovat své jméno od konce 40. let minulého století slábne. Odmlka od koupě po zveřejnění vlastníka je běžně dlouhá i desítky let.
Historie poštovních známek v Čechách
Za první republiky bylo v ČR mnoho sbírek poštovních známek, které měly světovou úroveň. Bylo běžné, že velké sbírky známek vlastnila šlechta, majitelé bank a továren. Majitel Pragovky měl sbírku známek. Rothschildové, kterým patřila půlka Ostravy, měli velkou část svých aktiv nainvestováno ve známkách. Cestovatel Emil Holub měl sbírku známek, která je považována za ztracenou. Historii přerušila druhá světová válka a pak socialismus. Ten několik generací vychovával v přesvědčení, že věnovat se známkám je chvályhodná aktivita, ale její investiční stránka byla přecházena mlčením.
Mnoho kvalitních známek bylo vyvezeno do zahraničí. Známky význačných židovských rodin měnily majitele v období druhé světové války, a i krátce po ní až příliš často.
Podle pamětníků ještě koncem sedmdesátých let minulého století v České národní bance otevírali zaplombované pytle se známkami zabavenými v roce 1945. Část z nich prý byla prodána do zahraničí. O té zbývající, která našla nové majitele na domácím trhu, se toho prý moc neví. I tak ale známky mezi zasvěcenými držely hodnotu peněz i za socialismu. Důkazem mohou být pololegální burzy, na nichž se známky prodávaly.
Daniel Tácha
