Za socialismu stála dobrá vinylová deska několik stovek a několik stovek stojí i dnes. A je-li skutečně kvalitní, stojí často i více. Nechme stranou zhodnocování peněz, pojďme se bavit o obchodě s deskami. A to o tom ilegálním, za socialismu, když v někdejším Československu vládli komunisté.
Mirka Vodičku by mohli znát lidé, kteří chodili na ilegální burzy s vinylovými deskami za socialismu nejen v Praze, ale i Brně nebo Ostravě. Začátkem 80. let patřil do „gangu“, který prodával asi vůbec nejvíc vinylových desek na těchto burzách.
S Lubošem Mirek spolupracoval na prodeji desek v osmdesátých letech. Podle něj však Luboš s deskami začínal již od poloviny sedmdesátých let. Obchod s deskami ale nebyl Lubošovým jediným finančním zdrojem. Co bylo tím dalším Mirek ale říci nechce.
Na Luboše vzpomíná takto: „To byl největší frajer na burze. Vždycky nosil džíny a zeleného parkera. V nabídce měl absolutně nejvíc novinek. Vypadal jako mladý Bob Seger, účes jako Jágr, který jsme tenkrát ale nosili snad všichni.“
Stranou ve Fordu Sierra
Podle Mirka to ale zase taková idylka nebyla. Luboš se před každou burzou do podoby Boba Segera převlékal ze svého civilního oblečení.
„To byl drahý oblek, drahé boty a drahé zlaté řetězy. Dělal to tak, že vždy někde na okraji burzy zaparkoval svého bílého Forda Sierru a v něm se převlékl do džín a zeleného parkera,“ říká Mirek.
Důmyslně propracovaný měl i systém přísunu tehdy nedostatkových vinylových desek ze západu. Sháněl je tak, že zajel do Maďarska, tam udělal písemnou objednávku na nově vydané desky do Rakouska a Německa, pak se vrátil do tehdejší ČSSR, kde pro změnu poslal příslušný úplatek lidem, kteří mu zajištovali dopravu, což byli zaměstnanci Československých drah, kteří vyjížděli do ciziny. A ti mu objednané desky vždy přivezli.
„To jsme se také stavovali u paní, která bydlela v normálním paneláku v Olomouci. Luboš jí dal asi 180 tisíc korun na nákup desek s tím, že to, co zbyde, je pro Karla nebo Vencu, ať si to rozdělí,“ vzpomíná Mirek.
Dodává, že s Lubošem pracovali ve čtyřech lidech: „Měli jsme dvě auta vždy naložený deskami. Já s Lubošem jsme prodávali desky. K ruce jsme přitom měli ještě dva mladý kluky. Těm jsme říkali spojky, ty nám chodili do aut, když nám došly desky. Já jsem s autem vždy přijel přímo k burze. Luboš zaparkoval toho svého forda někde z dohledu burzy, v autě se převlékl a šel stejně jako já prodávat.“
Obchodní přístup i za socialismu
Mirek Vodička je přesvědčen o tom, že ilegální burzy s deskami v sedmdesátých letech minulého století nabízely hlavně možnost, jak se dostat k zajímavé muzice. I když šlo už tehdy o kšeft, nešlo ještě o klasické šmelení s deskami, které se dle jeho slov rozjelo v letech osmdesátých, když nastoupil metal. Po něm byl totiž obrovský hlad hlavně od lidí mimo Prahu. Metal měl obrovské množství mladých fanoušků na Kladně, centrem pak byla Ostrava a Brno. Podle něj zájem o metal měli hlavně kluci, kteří pracovali na šachtách.
„Na to byli horníci dobrý. Těm jsme prodávali desky, který stály v Praze 400 stovky klidně i za 800 až 900 korun. Měli prachy a byla to armáda vyznavačů metalu, byli samá nášivka,“ vzpomíná Mirek s tím, že tenkrát skoro všichni lidé kolem desek nosili takzvané somry, které byly módní dobová záležitost.
Desek k prodeji měli prý vždy dost. Když například vyšlo nové album od Iron Maiden, Luboš měl okamžitě v nabídce až sto kusů. A ani to nebylo dost.
„Byly časy, kdy jsme se během jednoho víkendu otočili na čtyřech burzách. Na burze v Praze, v Brně, a pak jedné oficiální a jedné neoficiální v Ostravě. To jsme domu vezli v hotovosti třeba i 250 tisíc korun jenom z desek. Prodali jsme kolem šesti stovek Iron Maidenů, Metallic, Acceptů a dalších kapel,“ tvrdí.
„Věřím tomu, že když bychom s deskami mohli jet třeba i na Slovensko, tak jsme tam jeli,“ dodává s tím, že když vyjeli na burzu, měli v autech běžně až 1 200 desek na prodej.
Desky, které prodávali, lidé z Ostravy kupovali například za 800 korun za kus, přičemž nákupní cena byla zhruba 15 až 18 marek, tedy něco okolo 230 korun.
„Na oficiálních burzách, zejména na Kladně, které začaly zhruba okolo roku 1985, jsme pak prodávali i německé hudební časopisy, jako třeba Pop, Pop Photo, a nahrané kazety. To se nakoupily v Tuzexu kazeťáky a manželky celé víkendy jenom nahrávaly,“ vzpomíná.
Dle jeho slov měl tehdy Luboš pronajatou garáž, kde skladoval desky na prodej. Když ji před Mirkem poprvé otevřel, tak mu prý doslova spadla čelist.
„Ta garáž byla úplně narvaná deskami. Ta byla, jak sklad nějakého Supraphonu. Akorát, že ty desky byly samosebou lepší. Nebyl tam žádnej Gott ani Vondráčková,“ říká.
Policii [ne]zajímali
Na otázku, zda měl Luboš a jeho parta kvůli svému, za socialismu nezákonnému, podnikání oplétačky s tehdejší policií, odpovídá, že víceméně neměli.
„Policie o nás vlastně moc nevěděla. Zajímali se o veksláky, šmelináře a podobný existence. Nikdy nepochopili, že i na deskách se dá vydělat taková škvára,“ vysvětluje.
Dále dodává, že celá skupina velice dobře věděla, jak se má na burzách chovat.
„My jsme, když byl zátah, z burz nikdy neutíkali. Esenbáci totiž honili hlavně běžce. Ty, kteří utíkali. My jsme se v klidu a ve vší důstojnosti vždy sbalili a odešli,“ vysvětluje.
Když je esenbáci přesto čapli, což už bylo většinou mimo burzu, řekli jim, že jsou sběratelé desek.
„A těmi jsem skutečně byli, takže nám de facto nic nemohli. Ty chytřejší policajti se nás pak dokonce snažili z muziky i zkoušet, ale to měli dost smůlu, protože všichni jsme jí rozuměli daleko víc než oni, takže zůstalo maximálně u pokut,“ upřesňuje.
Pokuta sto korun
A má pravdu. Příslušnící veřejné bezpečnosti je mohli za socialismu maximálně pokutovat ve výši sto korun. A to za prodej [desek] na nepovoleném místě. I tak ale Mirek kvůli deskám a burzám dle svých slov seděl snad na všech policejních oddělení Prahy.
„Ale vždycky mě pustili, protože jsem u sebe měl jen pár desek. Hlavní náklad desek totiž byl vždy bezpečně uložen v autech blízko burzy,“ říká.
Dle jeho slov bylo jejich obchodování skvěle vymyšlený a organizovaný kšeft, kdy to jinak ani nešlo, protože za chyby se platilo kriminálem.
„Myslím si, že dnešní rádoby renomovaní prodejci na to, jak to mají podstatně lehčí, než jsme měli my, na spoustu věcí ještě vůbec nepřišli. A podle toho to taky tady vypadá. Desky se proto dnes velice často prodávají ve špinavých kůčách spolu s ostatní veteší, která s tím kolikrát vůbec nesouvisí nebo různě po dvorkách. Je to bohužel také dáno i zvyšujícíma se nájmama. O Aukru už vůbec nemluvě, tam není záruka vůbec na nic“ říká rozhořčeně.
Stalo se v Pardubicích
Přesto si Mirek ale i vzpomene na situaci, kdy měl nahnáno. Kdy si uvědomil, že jejich prodej desek za socialismu již dosahuje takových rozměrů, že v případě jejich odhalení by s největší pravděpodobností skončili v base na mnoho let.
„To se stalo třeba v Pardubicích. V Praze, tam jsme měli svý kontakty a známý, ale v Pardubicích? Tam jsme neznali nikoho. Tam ke mně přišel esenbák v civilu, koupil si Abbu, ale hned na to vytáhnul odznak a vyslovil se v tom stylu, že mě teda dostal. Že mě teda má,“ vzpomíná.
Pak ho spolu s ostatními příslušníky prohledali a našli u něj klíčky od auta. Do auta se šli podívat. V něm obejvili asi 400 desek, z nichž bylo každých deset stejných. To byl problém, protože se těžko šlo vymlouvat na to, že jsou sběratelé, které nakupují nebo prodávají desky do zásoby.
„To byl docela průser. Další průser byl, že u sebe jsem měl asi 40 tisíc korun. A úplně poslední průser byl, že sebrali i Luboše, který měl u sebe snad 60 hadrů,“ vzpomíná Mirek.
Podle něj se jednalo o velice svízelnou situaci, protože na stanici, kam odvedli všechny zadržené z burzy, příslušníci všem poručili, aby dali na stůl všechno, co mají u sebe.
„Co měli ostatní, to byly maximálně tisíce, a teď my jsme měli dohromady skoro sto tisíc,“ vzpomání Mirek s tím, že štěstí bylo, že si esenbáci nedali dohromady, že patří s Lubošem k sobě.
„Luboše pustili, ten jim jen v klidu řekl, že to jsou jeho peníze. Ale já měl problém, protože jsem měl ty stejný desky v autě, o kterých věděli, takže i když jsem jim říkal, že jsem jen sběratel desek jako každý jiný, nevěřili mi. Tehdy, to si vzpomínám, jsem měl opravdu nahnáno a mozek mi jel na plný obrátky, abych vymyslel, jak se z toho vykroutit.“
Pěkní blbci v Pardubicích
Nakonec na to Mirek přišel: „Já těm policajtům nakonec řekl, víte, u vás v Pardubicích jsou pěkný blbci, všichni chtějí jen novou Metallicu a nové Iron Maiden, ale to, co chci já do své sbírky, mi nechtějí prodat. Chtějí to pouze vyměnit právě za tu Matallicu a Maideny, takže já musím v Praze nakoupit od jednoho titulu více desek, abych je mohl vyměnit za ty desky, které chci pro sebe.“
Kyž Mirek domluvil, dostal hned pár facek, ale i tak si zachránil kůži. Esenbáci ho vykopali před služebnu s tím, že pokud ho ještě jednou u nich nachytají, půjde rovnou do basy. Tehdy mu prý krk zachránilo i to, že na burze byli i prodavači digitálních náramkových hodinek, kteří těžko mohli jako on vyprávět, že jsou sběratelé.
„To bylo v 80tých letech. Ty marky, bony, digitálky, to byla jasná šmelina, takže ty frajery zašili, ale mně mohli přišít tak leda ten prodej na nepovoleném místě,“ upřesňuje.
Situaci však ale ani dnes nezlehčuje: „Pamatuju si to velice živě, jak v těch Pardubicích prokurátor chodil od stolu ke stolu a řval: Vazba! Vazba! Vazba! Za neoprávněné podnikání jsme mohli dostat klidně i deset let.“
Nebát se a nekrást
Dle jeho slov museli být tenkrát dost tvrdí a hlavně se nesměli bát tak, jako se bála většina lidí, co chodili na burzy.
„Když dneska vidím mluvit frajery, které jsem na burze nikdy neviděl, protože se báli a posílali za sebe kupovat jiný, tak mi je za ně stydno,“ upřesňuje, jak to myslí.
Přidává i další vzpomínku, kdy měl nahnáno. To, když po cestě na burzu u Velké Bíteše časně ráno havaroval. V autě měl zhruba tisíc desek.
„A na tý dálnici, jak je tam ten most, jsem dostal smyk, auto se roztočilo a skončilo zapíchnutý na svodidle mostu. Chycený za zadní nápravu viselo čumákem dolů. Dědkovi pod mostem jsem předním sklem koukal přímo do komína. Tak jsem opatrně a pomalu z toho auta vylezl zadními dveřmi. Ale problém byl s deskami, protože ty byly rozházený všude na tom mostě,“ vybavuje si.
Tehdy mě ale z problému vytáhl Luboš.
„Na tohle byl Luboš zase frajer. Přijel v tý svý kávový fordce, řekl mi, ser na auto, tehdy jsem měl žigula, koupím ti nový! Pak jsme přeložili desky do jeho Sierry, od mého auta odmontovali značky, a odjeli na burzu. Já jsem pak esenbákům ohlásil, že mi auto ukradli. Když jsme se z burzy vraceli, moje auto stálo ještě odstavený na tom mostě,“ popisuje Mirek scénku, jak z filmu Bony a klid od Víta Olmera.
Život na hraně za socialismu
Mirek ale i tak musel být při styku s veřejnou bezpečností vždy obezřetný, protože mu v občanském průkazu až příliš často chybělo razítko zaměstnavatele.
„Měl jsem až 40 zaměstnání, ze kterých mě kvůli politice, muzice a burzám vyhazovali. Takže jsem to dělal tak, že jsem v bazaru vždy prodal nějakou aparaturu za celkem dost peněz. Na to jsem dostal potvrzení o prodeji, což jsem vždy policajtům ukázal, čímž jsem jim jako by dokázal, že se na nikom nepřiživuju, že žiju z vlastních zdrojů,“ vysvětluje Mirek.
Když Mirkovi položíme otázku, jak je možné, že za socialismu jeho počínání a hlavně počínání celé Lubošovy party, tehdejší policie nechala být, že na něj nepřišla, odpovídá, že v podstatě nic nevěděla, a i kdyby věděla, těžko by to dokazovala.
„Bylo to celé tak dokonale vymyšleno a hlavně se nedělaly chyby,“ říká.
Když se zeptáme, jestli měl Luboš nějaké krytí, třeba, že spolupracoval s StB, kategoricky to odmítne.
„Je ale fakt, že měl vysoce postaveného tchána někde na ministerstvu. Ale to měl tenkrát kde kdo,“ říká.
Zpátky do současnosti
Mirek má k deskám stále velice blízko. Desky sbíral za socialismu i v době, kdy se jich lidé zbavovali kvůli nástupu CD. A sbírá je i teď.
„Muzika mě baví pořád, desky také. Mám k nim téměř mateřský vztah,“ říká pyšně.
Desky sbírá i s ohledem na to, aby se mu investice do nich zhodnotily. Zaměřuje se na raritní japonská a anglická první a druhá vydání. O svých deskách je schopen mluvit hodiny a hodiny, stejně jako o ilegálních burzách, které nebyly v daném čase jen jeho obživou, ale i vášní a způsobem, jak mohli lidé jako on v tehdejším socialistickém Československu jakžtakž svobodně přežít.
Daniel Tácha
