České rodiny neumějí jednoznačně říci, co potřebují. A tak to, co potřebují, ani nedokáží požadovat po státních institucích. Alespoň to ukázalo šetření, které nechalo sestavit Národní centrum pro rodinu [NCR]. V něm srovnávalo rodinnou politiku Dolního Rakouska a jižní Moravy.
Podle autorů šetření lze ale závěry aplikovat na celou Českou republiku. Důvody je třeba hledat v historii a porušených tradicích.
„Zatímco v 50. letech začal v Rakousku vznikat spolkový život a svazy, u nás vrcholily politické procesy a tuto prodlevu stále doháníme. Zřetelně je to vidět ve způsobu, jakým se o rodinách rozhoduje,“ říká Marie Oujezdská z NCR.
Podle ní se to projevuje mimo jiné tím, že v České republice se – na rozdíl od Rakouska – dělají politická rozhodnutí o českých rodinách a domácnostech bez přihlédnutí k hlasům českých rodin a domácností. Ale i to má své důvody.
České rodiny to mají těžší
„České rodiny nejsou zvyklé formulovat svoje potřeby a předkládat je státu. V tom je Rakousko mnohem dál,” vysvětluje Marie Oujezdská.
Zároveň vyjadřuje názor, že Dolní Rakousko položilo základy rodinné politiky na jižní Moravě. Dodává, že jedním z úspěšných projektů, který ČR od sousedů odkoukala, jsou například rodinné pasy.
„Naše rodinná politika je však ve srovnání s Rakouskem přibližně o 20 let mladší,“ myslí si.
A to i přesto, že Jižní Morava je, co se demografie i způsobu uvažování týče, s dolnorakouským regionem velmi podobná. V obou zemích se lidé prakticky stejně žení a vdávají, rozvádějí, podobně se rodí děti, dokonce i počet neúplných rodin je velmi podobný.
Nedostatečně slyšitelné hlasy
Výsledky průzkumu potvrzuje i socioložka Hana Šlechtová z Univerzity Palackého v Olomouci, Katedry křesťanské sociální práce CMTF.
„Rodinu ale bereme jako samozřejmou součást našeho života. […] Kde však cítím mezery, je schopnost apelovat na stát, aby něco změnil na úrovni systému – to se koneckonců týká i jiných oblastí našeho života.“
Taková praxe podle ní v Česku není samozřejmou součástí politiky. Zvláště přihlédneme-li k tomu, že ne všechny rodiny mají ve všem stejné potřeby.
„Přitom apel zdola na tvorbu a změny opatření „shora“ musí být jednoznačný,“ upřesňuje.
Podle ní Češi nevěří, že by jejich hlas mohl v konkrétních záležitostech něco opravdu změnit. Za příklad dobré praxe pak uvádí nejen Rakousko, ale i Francii, kde se na politických rozhodnutích podílejí nejenom politici, ale i ti, kterých se týkají.
„A to z nejrůznějších spolků, které vyjadřují zájmy širokého spektra rodin, ale i odborníci, politici, zástupci zaměstnavatelů či odborů,“ upřesňuje s tím, že tato vyjednávání se pak velice často a konkrétně promítnou do legislativních změn.
Jako pozitivní v Česku naopak hodnotí aktivity samotných rodin. I když často bez pomoci státu či za přispění systémového řešení. Jako příklad uvádí třeba chybějící školky v některých regionech. Či jejich nízkou kvalitu.
„V tom už jsme zvyklí si dopomáhat sami. Například založením hlídací skupiny, abychom aktuální problém vyřešili,“ tvrdí.
Zkrácené úvazky
Podle Marie Oujezdské z NCR se nízká provázanost potřeb české rodiny a prostředí, v němž žijí, odráží například v nízké nabídce zkrácených úvazků pro ženy s dětmi.
„Dle studie Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí touží po kratším úvazku 70 procent českých matek dětí do šesti let, reálně jej využívá pouze třetina z nich. Naopak u rakouských sousedů oněch 70 % matek s dětmi do 15 let na částečný úvazek pracuje,“ říká.
Podle ní zaostávání Česka u zkrácených pracovních úvazků za zbytkem Evropy ukazují všechny dostupné statistiky.
„Zatímco v roce 2016 v EU pracovala na částečný úvazek zhruba pětina lidí ve věku 15 až 64 let, v ČR to bylo ve stejné věkové kategorii jen dvacetina,” doplňuje.
Zaměstnanost je přitom podle NCR jedním z pilířů rodinné politiky. Zatímco v Rakousku je možnost harmonizovat profesní a rodinný život důležitou součástí úvah o tom, zda rodinu vůbec založit, u nás je součástí úvah spíše nemožnost harmonizovat profesní a rodinný život.
„Zaměstnavatelé v ČR si stěžují na administrativní a ekonomickou zátěž, která nabídku částečných úvazků omezuje. Tady vidíme příležitost pro opatření a podporu ze strany státu a jeho rodinné politiky,“ uzavírá Marie Oujezdská.
