Národní rozvojový fond je dobrá myšlenka, u níž není ale jasné, zda se ji podaří úspěšně aplikovat do praxe. Vznik fondu přesto podporuje Vláda ČR, stejně tak banky, jež by se měly stát jeho hlavními investory. Cíl fondu je ze soukromých zdrojů financovat ty projekty, na které se nedostává peněz ze státního rozpočtu.
Koncem letošního června představil premiér Andrej Babiš, ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček spolu se zástupci Českomoravské záruční a rozvojové banky, České spořitelny, Československé obchodní banky, Komerční banky a UniCredit banky plán na vznik Národního rozvojového fondu.
„Projekty, které by se měly prostřednictvím Národního rozvojového fondu financovat, by se v první fázi měly týkat infrastruktury. A to dálnic či dopravních okruhů, nemocnic či kampusů univerzit,“ uvedl tehdy premiér Andrej Babiš s tím, že v plánu ale jsou i investice do energetiky, kultury či vědy a výzkumu.
Všichni mají všechno, nikdo nemá nic
Podle Pavla Smutného z advokátní kanceláře Císař, Češka, Smutný, která pracuje pro Českou spořitelnu, je vznik Národního rozvojového fondu logickým vyústěním současné situace, kdy stát nemá dost peněz na to, aby investoval tam, kam investovat potřebuje.
„Je třeba si přiznat, že slova někdejšího premiéra Vladimíra Špidly a i nedávná slova pana prezidenta Miloše Zemana o tom, že zdroje tu jsou, se nezakládají na pravdě,“ uvedl Pavel Smutný 30. října na konferenci Bankovnictví II pořádané týdeníkem Euro.
Řekl i proč: „V 50. letech minulého století tehdejší Československo nacionalizovalo celou ekonomiku. Stát lidem řekl, všechno vám vezmeme, ale všechno vám také zajistíme. Tato společenská smlouva přitom vyvrcholila rokem 1953, kdy došlo k měnové reformě. To skončilo po roce 1989, kdy nastoupila transformace, privatizace, volný trh, což vedlo k tomu, že příjem státu se zúžil pouze na výběr daní. A bohužel stát jaksi zapomněl lidem říci, že sleví z toho závazku, že jim všechno zajistí.“
Výsledkem podle něj je, že současné náklady státu jsou natolik vysoké, že nezbývají peníze na to, aby stát mohl investovat do projektů důležitých pro rozvoj země. Jako je třeba kvalitní dopravní infrastruktura.
„A i když bychom udělali nějakou daňovou katastrofu, to znamená jakkoli zvýšili daně, tak stejně ten stát peníze na tyto investice mít kvůli svým závazkům nebude. Čili dnes je na místě pro nutné investice mobilizovat zdroje, které jsou v soukromé sféře,“ upřesnil.
Zahraniční vs. národní peníze
Dodal, že v tomto ohledu není na místě vůbec rozlišovat, zda se jedná o národní soukromé zdroje nebo zahraniční soukromé zdroje. Což platí dvojnásob za situace, kdy má zahraniční kapitál v české ekonomice rozhodující roli.
„Máme špatná čísla o rozvoji národní ekonomiky. České firmy se rozvíjejí oproti těm zahraničním spíše pomalu. To znamená, že zahraniční kapitál je pozitivní faktor a je potřeba s ním spolupracovat,“ uvedl s tím, že to mimo jiné znamená ho využívat pro PPP projekty třeba prostřednictvím Národního rozvojového fondu. [Pozn. red.: PPP – Public Private Partnership – je poskytování veřejných služeb prostřednictvím spolupráce veřejného a soukromého sektoru.]
Podle něj není možné dále pokračovat v praxi, aby ministr financí po večerech přemýšlel, zda dá peníze na dalších několik málo desítek nových kilometrů dálnic, nebo postaví novou nemocnici. Zároveň částečně odmítl poznámku moderátora konference ekonoma a analytika týdeníku Euro Miroslava Zámečníka, který upozornil na to, že vznik Národního rozvojového fondu je mnohými chápán i jako náhrada sektorové daně pro banky.
„Jakkoli je pravda, že Národní rozvojový fond je i určitou náhradou za sektorovou daň, není to pravda úplná, protože pravda je i to, že Česko nutně potřebuje najít způsob, jak profinancovat své závazky,“ řekl.
Národní rozvojový fond
Postavit Národní rozvojový fond dostala za úkol Českomoravská záruční a rozvojová banka [ČMZRB]. Národní rozvojový fond by měl být její dceřinou společností.
„Národní rozvojový fond bude klasický investiční fond [SICAV]. Dali jsme dohromady projektový tým, jehož úkolem je připravit žádost o licenci fondu u České národní banky. Předpokládáme, že to vlastní licenční řízení bude trvat devět měsíců,“ uvedl na konferenci generální ředitel a předseda představenstva ČMZRB Jiří Jirásek.
Investory do tohoto fondu budou vedle zmíněných komerčních bank i další banky a podle slov Jiřího Jiráska také penzijní fondy, pojišťovny, ale třeba i subjekty z energetiky.
„Prostě ty subjekty, které mají zájem na fungování české ekonomiky. O peníze si chceme říci i v zahraničí. To znamená i tam chceme oslovit případné investory s nabídkou investic do zajímavých projektů v České republice,“ řekl.
Upřesnil také, že Národní rozvojový fond by měl dále vytvářet i různé podfondy podle oblastí, kam budou směřovat jednotlivé investice. Inspirací pro fungování Národního rozvojového fondu je podle něj fungování Evropské investiční banky, případně Evropského investičního fondu.
Zdroje tu nejsou
Obecně myšlenku Národního rozvojového fondu přitom hodnotí jako dobrou. Uvedl, jak to chodí ve chvílích, kdy se ukáže, že Česká republika potřebuje profinancovat něco, co je ku prospěchu jejích občanů.
„Praxe v těchto případech je taková, že nejdříve se hledají možnosti profinancování daného projektu ze strukturálních evropských fondů. Když to skrz ně nejde, hledají se zdroje ve státním rozpočtu. A když se ani tam nenajdou, tak se neinvestuje,“ shrnul.
Podle něj se přitom není ani čemu divit. Pokud totiž vezmeme výdaje státního rozpočtu v objemu cca 1,6 bilionu korun, většina skončí ve spotřebě v resortech jednotlivých ministerstev.
„Hlavní příjemce je samozřejmě Ministerstvo práce a sociálních věcí, pak následuje resort školství, obrana, vnitro, zdravotnictví… Když to pak všechno sečteme, dojdete k tomu, že na investice zbyde nějakých 20 procent a ani to ne,“ vysvětlil.
Návratné i přiměřeně výnosné projekty
I podle něj se tak nabízí řešení ve využití finančních prostředků ze soukromých zdrojů. V této souvislosti ale upozornil i na další důležitou věc. A to totiž tu, že zdaleka nejde pouze o to najít investory. Zajistit peníze. Jde o to nabídnout i takové projekty, které budou podporovat rozvoj České republiky, ale zároveň, jak řekl: „Budou i finančně návratné a budou mít i přiměřenou výnosnost.“
„Největší objem projektů se tak ukazují PPP projekty,“ upřesnil s tím, že v tomto ohledu se ale jejich realizace neobejde bez politické podpory. A to nejen na úrovni vlády, ministerstev, ale i dalších státních institucí.
Zdůraznil, že v tomto ohledu bude klíčová i Národní investiční rada. To je poradní orgán fondu v obsazení zástupců investorů a vlády, jehož úkolem bude i schvalování investiční strategie fondu. Docela klíčový ve fungování Národního rozvojového fondu pak podle něj bude Národní investiční plán.
Národní investiční plán
Vypracovat Národní investiční plán má na starosti Ministerstvo pro místní rozvoj [MMR], ale participují na něm přirozeně i další resorty.
„Máme rozpracováno již několik konkrétních projektů, které bychom rádi prostřednictvím Národního rozvojového fondu nabídli investorům. Ty projekty jsou v řádu několika miliard korun. A fakt je, že jejich příprava běží už v tuto chvíli, protože takové projekty nelze připravit ze dne na den,“ uvedl na konferenci náměstek ministra průmyslu Jan Dejl.
Upřesnil, že se jedná o projekty, které jsou návratné. A tak i financovatelné ze soukromých zdrojů. Většina z nich je z oblasti dopravní infrastruktury, školství, zdravotnictví, vědy a výzkumu.
Nemocnice ano, jádro ne
V případě zdravotnictví se podle informací FinTag.cz například uvažuje o tom, že prostřednictvím Národního rozvojového fondu by měla být zafinancována výstavba traumatologického centra ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady. Naopak ale nepřichází do úvahy, aby byla prostřednictvím fondu financována dostavba jaderných bloků v Temelínu či Dukovanech.
Správná volba projektu je klíčová i podle Pavla Smutného. Ten na otázku FinTag.cz, jak chce například Národní rozvojový fond investovat do ziskových projektů v českém zdravotnictví uvedl: „My věříme, že Národní rozvojový fond bude mít i tu sílu prostřednictvím jím podpořených projektů měnit neefektivní systémy nejenom v českém zdravotnictví, ale třeba i ve školství.“
„Rozumějte, my potřebujeme silnou instituci. To znamená instituci, která má peníze. A instituci, která může prospět české ekonomice i České republice. Pouze taková instituce pak může i odbourávat to, co nefunguje, nebo funguje špatně. Pokud by se to podařilo, byl by to skvělý počin a jednoznačný úspěch. Co se týče rozvojových investic, dnes už totiž nelze spoléhat na vládu. Ta už dnes jen hasí ty nejpalčivější problémy,“ dodal.
–DNA–
