Hlavní problém slovenského zdravotnictví jsou státní nemocnice

„Včasnou dostupnost zdravotní péče si na Slovensku dokáží zajistit jen ti solventní,“ říká zakládající partner a hlavní analytik slovenského Středoevropského institutu pro zdravotní politiku [HPI] Tomáš Szalay. A nejen to. Podle něj hlavní problém slovenského zdravotnictví jsou státní nemocnice. Nebo, že je to Robert Fico, kdo na Slovensku takzvaně velí přehlídce.

Na konci loňského roku rezignovala slovenská ministryně zdravotnictví Andrea Kalavská. A to kvůli nemožnosti prosadit reformu nemocniční sítě. Je to podle vás dobrá zpráva, dotkne se to nějak výrazně slovenského zdravotnictví?

Dva a půl měsíce před volbami je to jedno. V tak krátký čas před volbami se má na ministerstvu už jen topit a svítit. Svou rezignací ale ministryně podtrhla potřebu reforem. I když, to je také fakt, se tak významné reformy neschvalují před volbami. Veřejné mínění je na její straně. Podle něj byla zásadová. Její hlavní problém ale nebyla reforma, ale to, že neměla politické krytí. Na ministerstvo nastoupila jako státní tajemnice, odbornice z medicínské praxe. Když se z ní po odchodu Tomáše Druckera stala ministryně, byla sice nominantkou nejsilnější strany Smer-SD, ale na ni neměla žádné politické vazby. Hlavní poučení z této rezignace je, že na reformy potřebujete politické krytí, ne „vládu odborníků“.

Je podle vás nutné reformovat slovenskou nemocniční síť?

Určitě ano. Medicína, technologie, demografie, ale i očekávání lidí se mění rychlým tempem. Stará infrastruktura se nestačí přizpůsobovat. Pobyty v nemocnicích se za posledních 30 let zkrátily na polovinu. Mnoho věcí se řeší ambulantně nebo jednodenní péčí. Přibývá chronických pacientů. Pro ty nám chybí lůžka, zatímco akutních lůžek máme až příliš. Nemáme koncept dlouhodobé péče. A do toho tu jsou ty naše nemocnice, které fungují jako před třiceti lety. Přitom ještě někde stojí díky evropským fondům, ale mnohde jinde se rozpadají. Část personálu pracuje v zahraničí, ale my stále předstíráme, že se v nich poskytuje kvalitní a bezpečná zdravotní péče.

Proč zašla situace až tak daleko?

Stát dlouhodobě neinvestoval do svých nemocnic. Když tedy nepočítáme nákupy různých předražených přístrojů. Stát nedokázal za 40 let ani postavit novou univerzitní nemocnici na bratislavských Rázsochách. Až letos se mu konečně podařilo alespoň začít bourat její chátrající skelet. A do toho přichází soukromý investor, kontroverzní skupina Penta, která získala síť regionálních nemocnic a nastavuje svými procesy, indikátory a efektivitou zrcadlo státnímu sektoru.

Jak třeba?

V krátké době se Pentě podařilo postavit novou nemocnici v Michalovcích. Za dva roky chce otevřít novou nemocnici v Bratislavě. Tento vývoj by se ale neměl dít úplně živelně, protože tato infrastruktura nám tu zůstane dalších 50 let. Musíme myslet na budoucí potřeby.

2,5 miliardy ztráty každý rok

V čem spočívá hlavní problém státních nemocnic na Slovensku?

Hlavní problém je, že stát neumí své nemocnice řídit. Nekoordinuje jejich činnost, nevyužívá výhody své sítě největších nemocnic. Na ministerstvu na to zřídili speciální útvar, který po odchodu Tomáše Druckera ale ztratil jakoukoli ambici něco řídit. Výsledek je, že dnes je jedno, kolik peněz jde každý rok do zdravotnictví. Státní nemocnice i tak navýší každý rok svůj dluh o sto miliónů eur [cca 2,5 mld. Kč, pozn. red.]. To znamená, že státní nemocnice jsou vůbec hlavní problém celého slovenského zdravotnictví. 

Jak hodnotíte návrh na jejich reformu, kvůli které rezignovala ministryně Kalavská?

Koncepčně se mi ten návrh na stratifikace nemocnic líbí. Na ministerstvu zdravotnictví funguje analytický Institut zdravotní politiky. To jsou mladí šikovní lidé, kteří dostali prostor. Oni ten návrh připravili. A myslím, že ho připravili dobře. Je založený na datech a zohledňuje důležité věci. Hovoří o minimálních počtech výkonů, které musí poskytovatel péče provést, aby je mohl provádět i nadále. Hovoří o časové dostupnosti z pohledu pacienta. Stanovuje, jak daleko je přípustné, aby pacient za péčí cestoval. Jak dlouho je přípustné, aby čekal na zdravotnický výkon. Definuje hierarchii nemocnic.

• Více: Kvalitnejšia a dostupnejšia i lôžkova i zdravotna starostlivosť

Když byl návrh ministerstva dobrý, proč se nedostal ani do Národní rady Slovenska?

Kvůli již uvedeným důvodům. Ministryně neměla politické krytí a reformy se neprosazují v době, kdy běží předvolební kampaně.

Na druhé straně mnohdy se dá i leccos právě těsně před volbami stihnout… V Česku to vidíme třeba u majetkových nebo personálních rozhodnutí.

Dobře, ještě vám to tedy ujasním. Paní ministryni Kalavskou v reformě veřejně podporoval premiér Pellegrini, ale z toho, jak byla reforma potopena, se ukázalo, že ani on nemá dostatek politické moci. Je jen premiér. Předsedou nejsilnější strany Smer zůstal i po vynuceném odchodu z funkce premiéra Robert Fico, který potopením reformy „svému“ premiérovi ukázal, kdo velí přehlídce. A to reformu podporovaly i některé opoziční strany.

Český ministr zdravotnictví Adam Vojtěch v rozhovoru pro Zdravezpravy.cz uvedl, že možnou chybou ministryně Kalavské bylo, že se snažila prosadit reformu nemocnic zákonem, že ji neprováděla postupně. Jaký je na to váš názor?  

Na reformu se dá jít všemi možnými způsoby. I zdravotní pojišťovny mají dost kompetencí na to, aby daly současný stav do pořádku. A ano, je možné, že věc si žádá více kompromisnější přístup. Že si vyžádá více kompromisů. I tak je ale změna nevyhnutelná. Totiž je to tak, jak říká šéf asociace soukromých nemocnic [Asociácia nemocníc Slovenska, pozn. red.] Marián Petko. Ten říká, že když nepřijde řízená stratifikace nemocnic, přijde stratifikace živelná.

Koho tipujete na budoucího slovenského ministra či ministryni zdravotnictví?

Pokud se teď před volbami v resortu už nečekají žádné zásadní ministerská rozhodnutí, stačí, když bude řízen autopilotem. Zastupujícím ministrem se stal premiér Pellegrini. Což jen potvrzuje záměr do voleb na úřadě už jen topit a svítit.

V ČR je reforma nemocnic velice citlivé politické téma. Odborníci se shodují, že jich je moc, ale jakmile se jedná o zrušení některé z nich, píší se petice, pořádají demonstrace. A tak politici kolem tohoto tématu chodí jako kolem horké kaše. Jak je to na Slovensku?

Stejně. A stejně je to asi všude na světe. Je to politické téma, ať se nám to líbí, nebo ne. Penta na Slovensku oznámila uzavření porodnice v nemocnici Svidník. Byly toho plné zprávy. Ministerstvo bojovalo za zachování. Trvalo to rok, než se podařilo porodnici skutečně zavřít.

Jak byste tedy postupoval?

Mně se líbí příklad, který uvádí Marek Potysz [zakladatel a ředitel pro strategii českého investičního fondu Potysz Health, pozn. red.]. Ten jednou koupil nemocnici, u které nevěděl, jak ji přesně specializovat. A tak se ji rozhodl zavřít. Ale neřekl to nahlas. Přestal poskytovat ústavní péči, ale nápis „Nemocnice“ nad branou ponechal. Ambulance fungovaly dál, ale kdo měl být hospitalizovaný, toho převezli z této „nemocnice“ do nemocnice skutečné. No a vidíte, nikdo si nestěžoval. Všichni byli spokojení.

Kvalitu slovenského zdravotnictví neměříme

S kterými dalšími problémy mimo nemocnic se potýká slovenské zdravotnictví?

Chybějí a budou chybět všeobecní lékaři a pediatři. Pacienti nemají stanovenou garanci časové a místní dostupnosti. Chybí alespoň nějaká definice nároku. V důsledku toho vznikla nedostatková ekonomika. Byť jsou poplatky v ambulancích formálně zakázané, v praxi se vybírají v masovém měřítku. Lékovou politiku ani nezmiňuji. Ta byla, je a vždy bude předmětem nekončící evoluce.

Co se naopak dá říci, že se u slovenského zdravotnictví podařilo?

Ano, i to je důležité říci. Uplynulé čtyři roky ukázaly, že se dá rozchodit i rozkradený eHealth. Anebo, že se dá ze stádia klinické smrti probrat i systém DRG.

Zmiňujete systém DRG, který byl do sloveského zdravotnictví převzat z Německa. Nebyl s tím problém?

Dlouho jsem nevěřil, že se najde skutečná odvaha DRG spustit. Kmotři slovenského zdravotnictví přeci nemají zájem na transparentnosti finančních toků ve zdravotnictví. Nakonec se to ale stalo.

Nebylo to ale hned, nebo ano?

O DRG rozhodla vláda Ivety Radičové, ale implementace už byla v rukách Smeru. A Smer DRG nechával vyhnít až do situace, kdy se s ním nebude dát nic dělat. Těžko říci, zda DRG sabotoval úmyslně anebo byl prostě jen neschopný, diletantský. To, že se ministrovi Druckerovi [SMER-SD] v roce 2016 podařilo dosáhnout dohodu na oživení DRG, považuji za jeden z jeho nejvýznamnějších úspěchů.

Jak se DRG osvědčuje v praxi?

Zatím se sice podle DRG neplatí, nemocnice běží na globální rozpočet, ale vykazování výkonů dle DRG se začíná brát stále vážněji. Donutilo i ministerstvo k vytvoření jednotných účetních standardů pro nemocnice. DRG se začíná využívat pro benchmarking. V delším časovém horizontu tak lze dohlédnout i změny procesů, vyšší efektivitu a možná i kvalitu.

Přinese DRG i stejné platby od pojišťoven za stejné výkony?

Zatím se podle DRG neplatí, ale i když bude, nebude to automaticky znamenat za stejné výkony stejné platby od pojišťoven. Cenu ovlivňují i další faktory. Úhrady podle DRG ale i tak budou určitě spravedlivější. Budou zohledňovat medicínsko-finanční náročnost pacienta. Navíc smlouvy zdravotních pojišťoven jsou veřejné, takže smluvní podmínky jsou pod drobnohledem veřejné kontroly. Avšak nejpodstatnějším přínosem DRG jsou hlavně data o produkci nemocnic. To je studnice pro inovace.

O přístupu ke kvalitní zdravotní péči

Když bychom to vzali z pohledu slovenského zdravotnictví a jeho pacientů. Mají dobrý přístup ke kvalitní zdravotní péči?

Na toto nemám data. Subjektivně si ale myslím, že moderní léčba je na Slovensku dostupná. Problém je v tom, že standardy kvalitní zdravotní péče nejsou zaváděny do praxe. A pak to, že nejsou ani vyžadovány pojištěnci. To znamená, že kvalita zdravotní péče by neměla být závislá na tom, který poskytovatel vám ji dá, a který lékař vás léčí. Další věc je, že kvalita péče se na Slovensku neměří. Pacienti tak nemají informace k tomu, aby se mohli správně rozhodnout. Anebo aby jim pojišťovny uměly kvalifikovaně poradit.

Jak je to u slovenského zdravotnictví s čekacími lhůtami na zdravotnické zásahy?

Oficiálně se sledují čekací doby v nemocnicích na kloubové endoprotézy, plánovanou kardiochirurgii a operace šedého zákalu. To je ale jen zlomek veškeré péče. U ostatních výkonů se čekací doby neměří. Nemyslím si ale, že u ústavní péče je nějaký zásadnější problém s dostupností. Spíše naopak, i proto je nutná stratifikace nemocnic.

A u ambulantní péče?

Tam se problém s dostupností samozřejmě ukazuje. Například čekací doby na prvovyšetření mohou v závislosti na regionu a specializaci dosahovat až šesti měsíců. Což mimo jiné představuje riziko pozdního záchytu nemoci a následně vyšších nákladů na zdravotní péči při horší prognóze pacienta. Zároveň je to také voda na mlýn různých soukromých center, které kasírují ty, kteří nechtějí čekat. Včasnou dostupnost zdravotní péče si tak dokáží zajistit jen ti solventní.

Podle některých zpráv Slovensko patří mezi země s nejvyšším počtem úmrtí, kterým by bylo možné předejít včasnými a efektivními zdravotnickými postupy. Je to pravda?

Začnu nejprve metodickou výhradou vůči indikátoru takzvané odvratitelné úmrtnosti. Ten vychází ze statistik o příčinách smrti. A ty jsou u nás v tak dezolátním stavu, že ani nechci vědět, jak takový reporting vypadá třeba v Řecku nebo Itálii. Naštěstí ale pro Řeky nebo Italy hodnotí metodika odvratitelná úmrtí jen ta před 74. rokem života. To znamená, že i proto mnohé země s delší délkou doby dožití vycházejí ze statistik odvratitelné úmrtnosti lépe.

Dobře, ale co z toho plyne?

To, že statistika odvratitelné úmrtnosti není vysvědčením zdravotního systému. Příčiny a determinanty zdraví jsou různorodé. Zdravotnictví z nich tvoří deset až 15 procent. Podstatně důležitější faktory je životní styl a genetika.

Tomu rozumím, ale stále, zdá se mi, jste mi neodpověděl na otázku ohledně statistiky odvratitelné úmrtnosti…

Však počkejte. Jistě, neumíme se dobře a koordinovaně starat o chronické choroby, neumíme vtáhnout pacienta do spoluzodpovědnosti za jeho zdraví, ale mám i uchopitelnější vysvětlení našich horších čísel. Například oproti většinové populaci až o deset let kratší střední délku života u výrazně početnější romské menšiny na Slovensku. Skutečností ale je i to, že část našeho handicapu bychom možná administrativně odstranili už jen tím, pokud bychom začali pravdivě reportovat příčiny smrti.

Proč je pravdivě nereportujete?

Před pár lety byla na Slovensku provedena kontrola vykazování příčin úmrtí. Polovina zkoumaného vzorku formulářů o prohlídce těla zemřelého byla problematická. Byly konstatovány nedostatky. A nejen to. Každé páté úmrtí bylo vykázáno s nesprávnou příčinou smrti. Tyto údaje se navíc nijak neověřují, neporovnávají se zdravotní dokumentací, neprocházejí žádným verifikačním filtrem zdravotnické statistiky. Jdou od ohledávajícího lékaře přes matriku na statistický úřad a z něj pak rovnou do mezinárodního porovnání. Pak všichni zalamují ruce, jak je na tom Slovensko špatně. A novináři se ptají, jak to, že Slovensko dopadá tak špatně. A my v první řadě špatně vykazujeme příčiny smrti.

Uvedl jste, že léková politika byla, je a bude předmětem nekončící evoluce… Velkým tématem v ČR je i dostupnost léčiv. Součástí problému je i reexport léků v objemu asi pěti miliard korun. Na Slovensku byl zaveden emergentní systém. Jak se podle vás osvědčil v praxi?

I když si všelijací farma baroni a farma firmy neustále stěžují, že něco v systému nefunguje, nebo v něm chybí, je třeba říci, že nedostupnost léků v důsledku reexportu přestalo být na Slovensku prakticky téma. Ještě před čtyřmi roky se přitom pravidelně objevovalo v hlavních headlinech televizních zpráv.

Centrální regulace platů je zlo

„Horké téma“ v Česku je vysoký věk lékařů a odchody lékařů, ale i sester, za lepšími platovými podmínkami do zahraničí, řeší toto i slovenský zdravotní systém?

Samozřejmě. Lékaři odcházejí na západ. Od nás k vám, od vás do Německa a tak dále. Celá střední generace lékařů nám odešla pryč. K tomu, aby se vrátili, zatím nemají důvod. Náš problém je ale větší než váš, protože, když Slováci nahrazují část odcházejících Čechů, my na východ od nás máme už jen země mimo Evropskou unii. Avšak rostoucí počet srbských a ukrajinských lékařů ve slovenských nemocnicích a ambulancích ukazuje, že i přes odpor lékařské komory se i Slovensko přizpůsobuje nevyhnutelnému trendu.

A jak je to u vás s průměrným věkem lékařů?

Slovenské zdravotnictví zatím drží nad hladinou lékaři–penzisté. Jejich podíl stoupá, ale to pochopitelně nebude trvat dlouho.

A co zdravotní sestry?

Pokud jde o sestry, tam je situace také vážná. Nemocnice předstírají „malování pavilónů“, aby zakryly výpadek sesterského personálu. Během této vlády došlo, tak trochu partizánskou aktivitou šéfa zdravotnického výboru [Štefan Zelník, SNS, pozn. red.], k přejmenování zdravotnického asistenta na praktickou sestru. Následně se rozšířily kompetence tohoto povolaní. Stejně jako personální regulativ pro zdravotnická zařízení. A to navzdory ohnivému odporu komory sester, to je nutné říci. Tím pádem se ale také umožnilo rozložení práce na další lidi a zatraktivnil se i studijní obor praktická sestra.

Výše platů a mezd v českém zdravotnictví je velice frekventovaným tématem. V Česku odbory a mnozí zaměstnanci ve zdravotnictví uvádějí, že „mají málo“, poskytovatelé péče zase, že kvůli růstu mzdových nákladů nemají na rozvoj. Jak je to na Slovensku?

Velmi podobně. Nemocniční lékaři si v roce 2011 vystávkovali centrální regulaci platů, která se později rozšířila i na ostatní povolání. Výrazný nárůst nákladů ve zdravotnictví způsobený platovým automatem, to je automatickou valorizací mezd zdravotníků podle vývoje průměrné mzdy v národním hospodářství, není přitom provázený žádnou změnou v kvalitě, dostupnosti péče či spokojenosti pacientů. Centrální regulace platů je zlo. Úplně osekává manévrovací prostor pro vedení nemocnic a deformuje prostředí. Státní nemocnice nemají problém s růstem platů. Každý rok vytvoří ztrátu více než 100 miliónů eur [cca 2,5 mld. Kč, pozn. red.], takže pár milionů více či méně nehraje roli. Státní nemocnice ani neplatí odvody z platů, takže nastavují deformovanou platovou hladinu i pro soukromý ambulantní sektor.

Jak na rostoucí mzdy ve slovenském zdravotnictví hledí slovenská veřejnost? Na čí stranu se přiklání?

Toto téma u nás zatím není na stole. Prostě v minulých letech byly schválené platové automaty pro nemocniční zdravotníky, kteří zkonzumují většinu každoročních nárůstů zdrojů ve zdravotnictví. A to aniž bychom my, pacienti, za tyto nárůsty dostali nějakou protihodnotu. Analytici, včetně těch vládních, se shodují na tom, že je to škodlivé. Otevřeně prosazovat zrušení platových automatů si ale z politiků troufne jen málokdo.

O zdravotním povědomí

Jak hodnotíte míru zdravotní gramotnosti u slovenské veřejnosti?

Nedisponuji potřebnými průzkumy a střílet od boku si netroufnu. Když ale vyjdu například z údajů o účasti na preventivních prohlídkách nebo proočkovanosti proti chřipce, tak to s tím naším zdravotním povědomím nebude růžové. Připisuji to i bezplatnosti zdravotních služeb. Totiž proč se starat o své zdraví, když se mi o něj na své náklady postará někdo jiný.

V Česku máme cca jedenáct až dvanáct kontaktů s lékařem ročně na osobu. Vše je přitom hrazeno z veřejného zdravotního pojištění. Na druhé straně, když člověk vážně onemocní, pojišťovny mu ne vždy, nebo ne hned zaplatí efektivní léčbu. Anebo si musí počkat, až se jeho nemoc stane chronickou, pak má nárok.  Jak je to na Slovensku?

Těch jedenáct až dvanáct kontaktů máme i my! A je to problém, protože pak to vypadá, že máme málo lékařů. Ale to není pravda. Lékařů nemáme málo. To jen pacientů je hodně. Mnoho návštěv je způsobeno nastavením systému. Například tím, že některý lék, vyšetření, může předepsat jen konkrétní lékař.

U nás je to podobné. Pacienti navíc často takzvaně bloudí systémem. Jak byste to řešil?

Můj názor je, že tato omezení by měla padnout. Neměla by být centrálně regulovaná. Tato věc by měla být plně v kompetenci pojišťoven. Ty by uměly zrychlit pacientovu cestu systémem. Mnoho návštěv je zbytečných. Významným faktorem je i bezplatnost zdravotnictví. Nějaká forma spoluúčasti, ať už za návštěvu nebo kumulativní úvodní spoluúčast, spolu s citlivou kompenzací pro ohrožené, vybrané skupiny by věci prospěla.

Trh zdravotních pojišťoven

Když už jsme u zdravotních pojišťoven. Některé z těch českých provázejí korupční skandály, trestní oznámení, mnohá podezření i soudů. Jak jsou na tom zdravotní pojišťovny na Slovensku?

Slovenským zdravotním pojišťovnám se skandály poslední čtyři roky dost vyhýbaly.

Jak funguje na Slovensku trh zdravotních pojišťoven?

Na Slovensku máme tři pojišťovny. Největší je státní VšZP [necelých 58 % trhu], následuje soukromá pojišťovna Dôvera [31 % trhu] a Union [11 % trhu]. Vzhledem k velikosti hraje poslední housle Union. Zdravotní politiku tak určuje a rozhoduje VšZP a Dôvera. Naše státní pojišťovna je relativně menší než vaše Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR [VZP ČR]. Naše pojišťovny jsou řádné akciové společnosti podle obchodního zákoníku. Mohou dosahovat zisk, podléhají nezávislému auditu. Mají vlastního regulátora, což je Úrad pre dohľad nad zdravotnou starostlivosťou.

VšZP se v minulosti potýkala se ztrátami v řádu miliard korun. Jak je to nyní?

Ano. Zajímavé je, že na tyto ztráty se přišlo vždy až po volbách, když se někdo detailněji podíval do účetnictví. V roce 2016 proto Úrad pre dohľad nad zdravotnou starostlivosťou uložil pojišťovně ozdravný plán. Ten skončil úspěšně. Pojišťovna nyní plní svoje závazky a snad tam po volbách znovu nenajdou nové kostlivce ve skříních. VšZP se momentálně tváří jako fungující firma.

V čem se liší slovenský systém zdravotních pojišťoven od toho českého? A řekl byste, že slovenské zdravotní pojišťovny fungují tak, jak mají? 

Na analýzu rozdílů se necítím dostatečně znalý situace v Česku. U nás bylo mnoho věcí před patnácti lety deregulovaných. Smluvní vztahy, platební mechanismy, úhrady i ceny jsou prakticky úplně předmětem vzájemné dohody mezi plátci a poskytovateli péče. A fakt je, že zdravotní pojišťovny pomalu začínají tyto svoje kompetence využívat. Větší dynamiku by tomu dodalo, kdyby se pojišťovnám umožnilo poskytování různých pojistných plánů. Tím bychom vtáhli do hry i pacienty. Pokud si člověk umí v nákupním centru naklikat nejvýhodnější nabídku od mobilního operátora, není důvod, aby si nebyl schopný vybrat zdravotně pojistný plán.

Konkurují si tyto pojišťovny mezi sebou? V Česku dost dobře nemohou…

Rozdíly mezi pojišťovnami jsou. A to jak na straně smluvních podmínek s poskytovateli, tak na straně benefitů pro pojištěnce. Například vracení doplatků za léky, anebo stomatologická péče představovaly významný faktor v poslední přepojišťovací sezóně. Pojišťovnu v ní změnilo pět procent pojištěnců.

Financování slovenského zdravotnictví

Do slovenského zdravotnictví plyne v přepočtu necelých 140 miliard korun. Je to podle vás dost?

Je to tolik, kolik to je. Zdravotní systém dokáže spotřebovat jakékoli zdroje. Vždy by v něm mohlo být více peněz. Než absolutní číslo je ale důležitější předvídatelnost financování. Aby se dalo plánovat na dva, tři, nebo i pět let do budoucnosti. Aby z čistého legislativního nebe nepřicházely nové povinnosti, aniž by bylo známo, z jakých financí budou pokryty.

V Česku je hlavní část nákladů na zdravotnictví financována z odvodů ze zdravotního pojištění. Platby za takzvané státní pojištěnce rostou, ale ne tak, jak by asi bylo potřeba. Jaká je v tomto ohledu situace na Slovensku?

U nás platba za pojištěnce státu klesá [smích]. To je dáno tím, že výrazně rostou mzdy a odvody ekonomicky aktivních pojištěnců. Dnes jsme tak v situaci, kdy ministerstvo financí ruší platbu za státní pojištěnce přepočítanou na každého neaktivního pojištěnce, ale hovoří o celkovém balíku státního dofinancování zdravotního pojištění. Chce se tak, jakkoli marně, vyhnout debatám, zda toto číslo stoupá, nebo klesá. Je ale třeba také říci, že analytické útvary ministerstva financí jsou velmi zdatné. Snaží se cross-checkovat analýzy ze zdravotnictví, publikují revize výdajů v jednotlivých sektorech a jejich závěry zohledňují v rozpočtu.

U českého zdravotnictví rostou náklady takřka raketově. Jak je to u slovenského zdravotnictví?  

Rychle. Výdaje na zdravotnictví v posledních letech rostou rychleji než v jiných odvětvích.

Odpovídá tempo růstu a objem výdajů výsledkům slovenského zdravotnictví?  

Ne. Výsledky neodpovídají investovaným penězům.

Teď bojují proti fašistům

Jsou podle vás cestou ke zlepšení například regulatorní snahy politiků, jako je třeba návrh zákona typu o „osobitných opatreniach na usporiadanie konfliktu záujmov v oblasti zdravotníctva“, který dává soukromým firmám na výběr, co ve zdravotnictví smějí vlastnit, co už ne?

Ne. Tento nápad jsem kritizoval jako zneužívání zdravotní politiky pro populistický předvolební marketing. Předkladatelům jde jen o jednu jedinou věc, aby byl nějak potrestaný jeden z partnerů Penty Jaroslav Haščák.

Proč?

Tajné službě se ho podařilo před patnácti lety odposlouchávat. Na veřejnost se dostal nejprve přebásněný přepis a dnes už i soubor nahrávek o jeho údajném ovlivňování privatizace a přidělování státních zakázek za Dzurindovy vlády. Penta má přitom ve slovenském zdravotnictví vícero aktivit. Má pojišťovnu s téměř třetinovým tržním podílem, tucet nemocnic, tucet poliklinik a asi 14% podíl na trhu s lékárnami. A autoři předmětného návrhu zákona se rozhodli vyřídit si účty s Haščákem právě skrz zdravotnictví. Nijak ho v důvodové zprávě nezmiňují a používají scestné a zástupné argumenty.

Jaké třeba?

Podle nich například lékárnu nemůže spoluvlastnit nikdo, kdo zároveň spoluvlastní nějakou ambulanci, protože by mohl být v pokušení předepisovat více léků. Celá tato předvolební agenda má původ v jednom marketingovém průzkumu, kde zadavatelům vyšlo, že lidé nemají rádi Pentu. Dva měsíce nás tedy masírovali tímto tématem, který nazvali příznačně Lex Haščák, dokud se ale neukázalo, že jim preference nerostou, ale klesají. Tak se momentálně vykašlali na boj s Pentou, a teď pro změnu bojují s fašisty.

Vidíte na Slovensku politickou sílu, která by dokázala zvrátit stav slovenského zdravotnictví k lepšímu?

Za poslední rok jsem moderoval mnoho diskuzí politiků ve zdravotnictví. Poměrně mnoho z nich má jakžtakž pojem o cílech a nástrojích zdravotní politiky. Ale jen málo z nich má odvahu postavit se a nesouhlasit s nějakou názorovou většinou. Tedy, pokud se mě ptáte, zda vidím na Slovensku nějakého nového Rudolfa Zajace [ministr zdravotnictví SR v letech 2002-2006 za stranu Aliance nového občana ve druhé vládě Mikuláše Dzurindy, pozn. red,], či Tomáše Julínka [ministr zdravotnictví ČR v letech 2006 až 2009 za ODS ve druhé vládě Mirka Topolánka], tak ne. Čeká nás, jak se říká, mírný pokrok v mezích zákona.

Daniel Tácha

[Pozn. red.: Rozhovor byl publikován 16. 1. 2020 v on-line magazínu Zdravezpravy.cz, sesterském magazínu Fintag.cz.]

—

MUDr. Tomáš Szalay, PhD. [1971] je senior analytik a ředitel Health Policy Institute [HPI]. V letech 2002 – 2004 byl členem reformního týmu ministra zdravotnictví Rudolfa Zajace. Působil jako poradce ministra Ivana Uhliarika [2010-2011] i jako poradce slovenského ministerstva zdravotnictví za ministra Tomáša Druckera [2016-2019]. Přednáší zdravotní politiku na Health Management Academy a na Slovenské zdravotnické univerzitě. Na kontě má mnoho analytických publikací o slovenském zdravotnictví. Spolu s kolegy z HPI spolupracuje i s českým a maďarským ministerstvem zdravotnictví.