Jeans Story, tak se jmenuje kniha úspěšného autora knih Retro CS Michala Petrova. Knižní opus má příznačný podtitul Retro Blue a mýlil by se ten, kdo by si myslel, že Jeans Story cílí hlavně na módu.
Džíny kniha přibližuje jako fenomén, jenž napomohl zbourat železnou oponu. A to celkem oprávněně. Jeans Story Retro Blue se přitom čte jedním dechem. Skvělé jsou všechny kapitoly, ale některé jsou nadprůměrně skvělé. Třeba první dvě kapitoly o zrození a historii džínsů z celosvětového pohledu. Jak se z pracovních kalhot džíny staly i přes počáteční odpor oficiálních autorit [na západě i na východě] kalhotami pro běžné denní nošení. Jeans Story si nezadá ani s biblemi každého Denim Heada. Jako je třeba Denim: An American Story, kterou napsal americký profesor David Little.
V Jeans Story jsou i další skvělé kapitoly, které budou zdejším čtenářům přece jen bližší než ty, v nichž se píše, kterak si na sebe oblékli své první džíny Elvis Presley nebo Marilyn Monroe. Jsou to kapitoly o tom, jak se džíny často velice těžce a komplikovaně dostávaly do někdejší Československé socialistické republiky. Ale i NDR, Jugoslávie, Polska, Maďarska, Rumunska, Bulharska nebo SSSR. A třeba právě kapitola, která se věnuje historii džínů v Sovětském svazu, přináší mnoho nových a nepříliš známých informací.
Jak to bylo v Rusku
„Rusko je širá země, veliká… a právě takový hlad umí mít. Nebo chuť. I sny. Než si ovšem sen o modrých kalhotách mohl prorazit cestu do izolovaného Sovětského svazu muselo se něco stát. Něco tomu muselo otevřít dveře,“ uvádí kapitolu Michal Petrov.
Podle něj tím něčím byl 6. festival mládeže a studenstva v Moskvě v roce 1957. Třebaže mladí Američané na něj nepřijeli v kmenovém oblečení jako někteří účastníci z Afriky, působili v Moskvě už během stadionové přehlídky pod praporem s pruhy a hvězdami dostatečně exoticky. Byli totiž oblečeni do sportovních košilí a modrých džínů.
„Bylo to krásné, a právě v těchto dvou letních týdnech roku 1957 začal v Sovětském svazu hlad po denimu, anebo se přinejmenším právě v tomto okamžiku při rozhovorech heart-to-heart, jak je označil britský tisk, zrodila silná touha,“ píše Michal Petrov.
Silná touha po tom mít, co v SSSR nebylo. A to se týkalo džínsů, stejně jako dalšího západního zboží. K tomu, aby to člověk získal, ale potřeboval [stejně jako ve všech ostatních socialistických zemích] valuty. Ne rubly. A tak v Rusku vznikli první „obchodníci“ s tvrdou měnou. Takzvaní „valjutčiki“, obdoba našich veksláků. Ovšem s tím rozdílem, že tito ruští „kapitalisté“ peníze měnili přece jenom ve větším měřítku než ti naši.
„V tomto ohledu pak nepřekvapí, když v roce 1961 tajná policie KGB vedená „Železným Šurikem“ Alexandrem Nikolajevičem Šelepinem zatkla jednoho z nich, velkou rybu Jana Timofejeviče Rokotova,“ vypráví Michal Petrov.
Doba ekonomických procesů
Podle něj tak v Rusku došlo k významnému posunu, kdy politické procesy po smrti Stalina nahradily procesy, jež se soustředily na [z tehdejšího pohledu] ekonomickou kriminalitu. Ostatně obchod s módními kalhotami tvořil i jeden z bodů obžaloby a mluvil o nich i právě obžalovaný Rokotov: „Džíny jsou to nejlepší oblečení!“
Michal Petrov pak dodává, že památka prvního ruského džínového krále, který měsíčně vydělával tisíce rublů, zatímco běžný Rus stovku, žije dodnes v americké značce Rokotoff. Tu v šedesátých letech založili ve Spojených státech emigranti ze Sovětského svazu pod vedením filmového producenta Vitalije Alizera. A aby ne. Rokotova spolu s jeho „soudruhem v obchodu“ Fajbišenkem v procesu na přání Chruščova popravili.
Jak píše Michal Petrov: „Případ Rokotov – Fajbišenko se sice uzavřel, tresty za ekonomickou kriminalitu přitvrdily, v zemi se rozběhla nová vlna propagandy proti spekulantům, ale Rusko se zase tolik nezměnilo. Dál toužilo po tom, čeho byl nedostatek, a dál pro to byli lidé ochotni podstupovat nebezpečí.“
V tomto ohledu je pak vyloženě potěšením si v Jeans Story číst o podzemních dílnách [cechy], které měly často rozměry malé továrny, v nichž se nešily jenom džíny, ale vyráběly i boty a další nedostatkové zboží. Podle Michala Petrova byly cechy základem „druhé“ sovětské ekonomiky.
„Té, o které každý věděl, ale která zároveň neexistovala. Přesto hrála nezastupitelnou roli v uspokojování poptávky po všem, čeho byl ve svazu socialistických republik nedostatek. A to platilo samozřejmě i pro džíny,“ upřesňuje ve své knize.
Jak to bylo v ostatních zemích
Stejně jako se lidé těžko dostávali k džínům v SSSR, s obdobnými obtížemi se prali i v ostatních zemích východního bloku. Odkázáni byli na černý trh a obdoby někdejších Tuzexů. Tedy obchodů, kde se daly džíny pořídit za valuty nebo speciální poukázky [v někdejším Československu bony]. Z knihy Michala Petrova přitom jasně vyplývá, jak moc byly tyto obchody důležité pro všechny socialistické země. Snad s výjimkou Maďarska a Jugoslávie. Jak moc byly důležité pro jejich nefunkční ekonomiku. I když se mnohde tvářily jako obchody pro cizince, jejich hlavním účelem bylo přinést do prázdných socialistických kas valuty. A to hlavně od těch, kteří pracovali v cizině, nebo je získávali od příbuzných, kteří v zahraničí žili, třeba po emigraci. Anebo je prostě vyměnili načerno u veksláků.
Michal Petrov ve své knize upozorňuje i na nesmírnou rozmanitost cest, kterými se k lidem ty pravé „západní“ džíny dostávaly. Zároveň detailně mapuje, jak dopadaly pokusy socialistických států ty pravé „západní“ džíny vyrobit. Ať svépomocí nebo nákupem licencí. To, že se v Česku džínům říká rifle, pramení z toho, že právě džíny italské značky Rifle se na tuzemském trhu objevily jako první koncem šedesátých let. Mnohem později přišla licenční výroba anglo-francouzské značky Lee Cooper.
It´s only Jeans Story, but I like it
Jeans Story není o džínách jako o módním fenoménu. Jakkoli obsahuje informace o vývoji střihů, reklamy na džíny ilustrující jejich vývoj, neklade na ně silný důraz. Důležitější je kontext s civilními životy v socialistických zemích, s jejich ekonomikami a společnou touhou. A tou bylo mít modré kalhoty. Kapitola o Rumunsku z tohoto pohledu patří mezi ty nejsmutnější. Avšak i dobře osvětluje, proč byla rumunská revoluce v roce 1989 nejnásilnější ze všech převratů ve střední a východní Evropě. Naopak kapitola o víkendových cestách Jugoslávců na někdejší džínové tržiště v italském Terstu patří k těm nejjasnějším.
Pokud bychom měli autorovi snad něco vytknout, bylo by to, že o džínách jako takových – třeba již zmíněný vývoj střihů nebo technologii výroby – čtenář krom základních informací více nenajde. Na druhou stranu kniha není o módě, ale o fenoménu jedněch kalhot, které dnes nosí celý svět. A zejména o tom, jak obtížně se tyto kalhoty, stejně jako třeba západní muzika, dostávaly k lidem, kteří vlivem někdejšího Sovětského svazu a přičiněním svých vlastních prospěchářů museli žít v režimech, v nichž byla potlačována svoboda myšlení. A nutno podtrhnout i svoboda podnikání.
Autorovi ke cti přičtěme i bohatý obrázkový doprovod, kterým knihu opatřil. V Jeans Story najde čtenář kolem 1 700 ilustrací. A v nich si „to své“ najde jak ten, který ocení denimem těsně obepnutá pozadí krásných modelek, jako třeba to Donny Jordan na obrázku vpravo. I ten, kterého bude zajímat, jak o spotřebitelské ekonomice v socialistických zemích informoval domácí či západní tisk.
Daniel Tácha
—
Jeans Story Retro Blue
- Autor: Michal Petrov
- Editorka: Kamila Hladká
- Odpovědná redaktorka: Zuzana Zemanová
- Grafika: René Senko
- Fotografie autora: Karel Šanda
- Počet stran: 312
- Nakladatelství: Jota
- Cena: 398 s DPH
