Firma Avast [LSE: AVST] skončí s poskytováním dat o svých klientech své dceřiné společnosti Jumpshot. A společnost Jumpshot, do níž před nedávnem vstoupil nový investor, se ztrátou uzavře. To proto, že Avast v minulosti zmíněná data společnosti Jumpshot poskytoval a ta je dál prodávala třetím stranám. A to navíc ještě takzvaná trackovatelná data.
Když se věc provalila, mnoho klientů a uživatelů produktů Avast [cca 400 mil. lidí] se cítilo dotčeno a firmě začaly padat akcie na burze. Jenom dnes spadla cena akcie Avastu na London Stock Exchange z 5,5 na cca 4,0 GBP [z 164,9 Kč na 119,8 Kč]. To je dost velká ztráta, když uvážíme, že Jumpshot se na zisku firmy podílel ani ne pěti procenty.
Ředitel Avastu Ondřej Vlček přitom stále uvádí, že hlavním posláním Avastu je chránit své uživatele na internetu a poskytnout jim kontrolu nad jejich soukromím. Anebo, že jakékoli praktiky, které ohrožují důvěru uživatelů, jsou pro Avast neakceptovatelné. Na druhé straně, co jiného nyní může generální ředitel Avastu Ondřej Vlček říkat? Zvlášť, když je známo, že je to právě obchod s daty, který živí nejednu technologickou společnost.
Pravda, problém Avastu je, že jím prodávaná data byla takzvaně trackovatelná. To znamená, že se v nich dalo zpětně identifikovat každého jednoho jeho klienta. Avšak viděno z druhé strany: Je naivní si myslet, že Avast prodával data o konkrétně vybraných uživatelích. Ano, data prodával, ale o všech. Hodně dat… A nutno také podotknout, že v těchto obchodech zcela jistě nebyl [a není] sám.
Kdo všechno sbírá data
Data o lidech dnes mají cenu zlata. A tak data sbírají všichni, kdo k nim mají přístup. Jsou to hlavně provozovatelé sociálních sítí, vyhledávače, mobilní operátoři, finanční instituce, stát nebo obchody se službami a zbožím. Ale nejen ty. Data od nich kupují i třetí strany. Jako jsou například reklamní, výzkumné či datové agentury.
Hlavní důvod, proč všichni chtějí naše data, je, že data se dají dnes velice dobře zpeněžit. Hodnota dat spočívá v informacích o tom, co kdo třeba hledá na internetu, co ho na něm zajímá. Tedy v tom, co komu lze konkrétně nabídnou a prodat. A nejde jen o internet.
Třeba restaurační řetězec bude mít zájem o data, která mu řeknou, jak vysoký počet lidí se pohybuje v lokalitě, kde chce otevřít svou novou restauraci. Z dat mobilních operátorů zjistí počet lidí, který se v dané lokalitě denně nachází. Z dat poskytovatelů platebních karet zjistí, nakolik jsou bonitní lidé, kteří v dané lokalitě bezhotovostně nakupují.
Zdá se vám to přitažené za vlasy? Ale vůbec ne. Všimli jste si, že když jste naposledy třeba hledali informace o letní dovolené, nabídky se zájezdy se vám pak zobrazovaly ještě na podzim? To není náhoda. To je byznys s daty, které váš vyhledávač využil k cílení reklamy, kterou si u něj zaplatily cestovní kanceláře.
Data na prodej
Zájem o naše data mají všichni, kdo o nás potřebují vědět co nejvíce. Aby nám buď něco prodali, anebo o nás zjistili informace, které jim pomohou v rozhodování. Ať už se to týká uvedení nového výrobku na trh, nebo toho, zda má smysl posílit linkový autobus do metropole z blízkého městysu.
Myslet si, že naše data jsou přísně střeženým tajemstvím je čistě iluzorní. Mnohé služby nejsou zdarma díky bohulibým zájmům těch, kdo je poskytují, ale právě kvůli tomu, že se o nás jejich prostřednictvím dozvědí, co potřebují. Totiž i moderní technologie se musejí zaplatit, takže fungují na bázi prodeje či výměny informací o uživatelích.
Negativním příkladem je britská společnost Cambridge Analytica, která se věnuje sběru a analýze dat. Ta data za úplatu využila k podpoře volební kampaně nynějšího amerického prezidenta Donalda Trumpa. A to se dělo nejen v USA, ale i ve Velké Británii nebo i v Česku. Na základě dat zjišťovala, co chtějí lidé slyšet. A to jim také dala. Prozatím se přišlo na to, že firma od Facebooku nakoupila data minimálně o 50 milionech uživatelů.
Byznys s daty
Zdaleka ale nejde pouze o ty příklady, kdy někdo neeticky pracuje s daty. Mnohem častější jsou případy, kdy firmy a instituce chtějí znát naše data prostě jen proto, aby věděly, co a jak nám mají nabídnout.
Ukažme si to na příkladu potravinového řetězce, jehož slevovou kartu používáte stejně jako statisíce dalších lidí. Řetězec sbírá data o vašem nákupu pokaždé, když kartu použijete. Ví co, kdy, kde a za kolik jste nakoupili. A protože údaje sleduje dlouhodobě, může je i porovnat a vyhodnotit. Násobte vaše data stovkami tisíců dalších lidí a dostanete se už na slušný přehled spotřebitelských informací ze všech regionů republiky.
A dále: Data zmíněný řetězec může využít pro své potřeby, ale i je bez problémů sdělit třetím stranám. A to za úplatu nebo i zdarma v rámci nějaké své spolupráce. Třeba svým dodavatelům. Pokud se vám to nezdá, tak vězte, že to není tak dlouho, kdy Velkou Británií otřásal skandál řetězce Tesco. Ten prodal data o spotřebitelském chování 16 milionů zákazníků. A to data z jejich věrnostních karet. Data zobchodoval [podobně jako to dělal Avast] prostřednictvím své datové firmy Dunnhumby se ziskem přesahujícím v přepočtu 1,5 miliardy korun. Podle nepotvrzených zpráv zájem o tato data zájem měly firmy jako třeba Unilever, Nestle nebo Heinz.
GDPR nad zlato
Z výše uvedeného je jasné, že data jsou dnes hlavním klíčem k úspěchu v mnoha oborech. Dobrá zprává je, že s příchodem evropské legislativy GDPR dostal každý občan EU právo na přístup ke všem druhům svých osobních dat. A to jak k těm, které o sobě sám poskytne, tak i k těm, která o něm sbírají provozovatelé sociálních sítí, vyhledávače, firmy a mnoho dalších subjektů. Se svými daty přitom může nakládat dle libosti. Může je ukládat, prohlížet, ale i on je může poskytnout třetím stranám. A to za úplatu nebo darem. Dříve či později se tak obchod s našimi daty plně zlegitimizuje. Totiž, když už o nás datové systémy dnes naše osobní data shromažďují, třídí a vyhodnocují, není důvod, aby na tom vydělávaly jen ty firmy, které tyto systémy spravují a provozují.
–DNA–
