Úřad pro ochranu hospodářské soutěže [ÚOHS] každoročně prošetří kolem čtyř set veřejných zakázek. Z jeho i poznatků odborníků plyne, že v ČR se skoro jinak, než na cenu nesoutěží. Výhodu to má sice v nenapadnutelnosti zakázky, ale kvalita a konečné náklady často zaostávají za představami vyhlašovatele tendru.
Hodnocení nabídek založené více na kvalitativních parametrech klade na zadavatele výrazně vyšší nároky. A to jak při přípravě zadávacích podmínek a vlastním hodnocení, tak při dokumentaci postupu hodnocení. Rovněž skutečnost, že jako nejvýhodnější nemusí být v těchto případech vybrána nabídka s nejnižší cenou, pak může znamenat pro zadavatele nepříjemnosti v podobě stížností či trestních oznámení. A mnohdy i vyšší celkové náklady.
„V poslední době se však častěji setkáváme se snahou některých zadavatelů více zohledňovat kvalitativní hlediska. Případně i hodnotit nabídky dle celkových nákladů na životní cyklus předmětu plnění,“ říká předseda ÚOHS Petr Rafaj.
Podle něj je třeba zdůraznit, že stávající zákon poskytuje zadavateli široké možnosti, podle čeho lze nabídky hodnotit a vybrat dodavatele.
„ÚOHS vždy plně podporoval a podporuje to, aby se zadavatelé nebáli hodnotit podle více kritérií. V některých případech to může zadavateli zajistit ekonomicky výhodnější nabídku, než kdyby hodnotil a vybíral jen podle nejnižší nabídkové ceny. V tomto směru v rámci osvětové činnosti vzděláváme i členy Svazu měst a obcí ČR,“ upřesňuje Petr Rafaj.
300 až 400 tendrů ročně
ÚOHS podle jeho předsedy Petra Rafaje každoročně vede přibližně 350 až 400 správních řízení ve věcech veřejných zakázek. Kolem roku 2015 to však bylo až dvakrát tolik. Další zadávací řízení úřad prověřuje na základě podnětů či kontrol prováděných podle kontrolního řádu.
Veřejné zakázky v prvním čtvrtletí vzrostly, ale ne nové zakázky
„Zjednodušeně řečeno, jestliže je hodně zakázek, nejen veřejných, ale i soukromých, nemají firmy takovou snahu zadávací řízení napadat. To proto, že vůle účastnit se veřejných zakázek je v době konjunktury nižší,“ upřesňuje Petr Rafaj.
Zadavatelé podle něj nejčastěji chybují při vymezování zadávacích podmínek, které nastaví tak, že jsou nejednoznačné nebo neadekvátní předmětu zakázky.
„Dále se často setkáváme také s nepřiměřenými podmínkami kvalifikace, nesprávným vyřízením námitek dodavatelů nebo s tím, že zadavatel vybere dodavatele, který nesplnil stanovené podmínky,“ říká.
V době, kdy se odehrávala intenzivní soutěž o veřejné zakázky, byly podle něj velkým problémem i nízké cenové nabídky. Firmy totiž chtěly v tendrech vítězit za každou cenu.
„Zákon o zadávání veřejných zakázek zná pojem mimořádně nízká nabídková cena a zadavatel před odesláním oznámení o výběru dodavatele musí vždy provést posouzení mimořádně nízké nabídkové ceny. V případě pochybností si má nechat od dodavatele vysvětlit, zda je jeho cena reálná, či nikoliv. Jestliže dospěje k názoru, že cena je takříkajíc ‚podstřelená‘ a dodavatel není schopen ji vysvětlit, pak jej může ze zadávacího řízení vyloučit. Za určitých podmínek je pak zadavatel účastníka zadávacího řízení vyloučit přímo povinen,“ vysvětluje předseda ÚOHS.
Veřejné zakázky: Příklady dobré praxe
To, že i v tuzemsku začíná pomalu vítězit zdravý rozum, to znamená kvalitně odvedená zakázka bez vedlejších nákladů, dokládá i pár pozitivních příkladů z poslední doby. Jakkoli jsou výjimečné.
„Setkali jsme se s tím, že jeden ze zadavatelů vypisoval tendr na vývoj aplikace dvakrát. V prvním případě měl jako hlavní kritérium právě cenu. Výběrové řízení ale nakonec z obavy o výslednou kvalitu zrušil. Pro druhý tendr si sestavil tým odborníků, kteří již nabídky hodnotili na základě kvality. Vybrané řešení přitom nakonec nebylo to nejdražší, odborníci se ale shodli, že nejlépe odpovídá jejich představám,“ říká Lukáš Strnadel z brněnské IT společnosti Futured.
Podle něj musejí zadavatelé najít k takovému postupu odvahu při dodržení transparentního postupu při výběru vítěze soutěže. To potvrzuje i odborník na veřejné zakázky Robert Páleník. Pro pochopení uvádí, jak to chodí u veřejných zakázek například ve Velké Británii.
„Obě strany – zadavatel i dodavatel – se tam spíše chápou jako partneři. To prvotní nastavení, že nejde o bitvu dvou nepřátel, vnímám jako důležité,“ vysvětluje.
I podle něj soutěžit výhradně na nejnižší cenu nedává smysl. Přitom právě tento model soutěžení, jak už bylo řečeno, patří v Česku k nejrozšířenějším.
„Obecně bych řekl, že má cena jako jediné kritérium smysl v případech, kdy zadavatel předem definuje v maximální možné míře předmět nákupu a úroveň jeho kvality. Za takové situace, kdy kvalita je v zásadě daná dopředu a manévrovací prostor pro dodavatele se ztrácí, se mi zdá racionální vybrat dodavatele podle nejnižší ceny,“ myslí si Robert Páleník.
Zakázky v zajetých kolejích
Hlavní peloton zadavatelů v Česku – zejména města, obce a veřejné instituce – se podle něj ceny jako hlavního kritéria v tendrech stále drží. A to i tam, kde to není nutné.
„Jejich motivací bývá předem maximálně definovat kvalitu kvůli obavám z nejasnosti či nepřesnosti zadání a z toho plynoucích právních problémů. A také se obecně obávají nezvládnutí procesu zadávání, což je za mě tou horší variantou. Do rozhodování ve všech fázích to vnáší většinou iracionalitu a rezignaci pramenící ze snahy udělat hlavně jednoduchou soutěž, právně nenapadnutelnou, kde se ale ekonomické hledisko nákupu spíše ztratí,“ dodává Robert Páleník.
Jeho slova potvrzuje i Lukáš Strnadel. Podle něj nelze očekávat, že u složitějších zakázek, mezi něž se řadí například i oblast vývoje aplikací, dostane zadavatel s nejnižší cenou to nejlepší řešení.
„Zejména u složitějších zakázek je pro zadavatele velmi obtížné definovat zadání tak, aby v něm přesně vymezil celý předmět plnění. V takovém případě mu pak při rozhodování hrozí, že sice vybere nejlevnějšího dodavatele, ale výsledná kvalita nebude ani zdaleka odpovídat jeho představám. Nebo, což není v našem oboru žádná výjimka, se s náklady na vícepráce dostane na nebo dokonce nad úroveň cenových neúspěšných nabídek,“ uzavírá s tím, že jím uvedená praxe se zdaleka netýká pouze IT zakázek.
–RED–
