Skoro ničeho jiného se politici nebojí více. Stoupající úroková míra způsobí v Evropě růst zadluženosti. Hrozí dluhová krize, což navíc prověří i životaschopnost jednotné evropské měny. Alespoň to ve svém článku Europe’s next nightmare — inflation tvrdí server Politico.eu.
Masivní podpůrné programy v době koronavirové krize zvýšily zadlužení Evropy nad sto procent jejího ekonomického výkonu. Lze očekávat, že nejde o konečné číslo. Politici se v mnoha zemích zaklínají únosností dalšího zadlužování a nízkými náklady na financování státních dluhů. Což ale bude platit, dokud úrokové sazby nestoupnou. Mimo jiné spoléhají i na Evropskou centrální banku [ECB].
„Při současných úrokových sazbách a aktivitě Evropské centrální banky to vážný problém nepředstavuje,“ uvedl například evropský komisař Paolo Gentiloni s odvoláním na praxi banky „vysávat“ dluh z trhů.
Jsou tu ale obavy, jak v nedávném videovlogu České národní banky potvrdil viceguvernér České národní banky [ČNB] Marek Mora. Ve videu uvedl, že plán EU půjčit si společně v příštích letech 750 mld. eur na obnovu ekonomik po pandemii covidu je zlomový okamžik.
„Až čas ale ukáže, zda jde o zárodek budoucí evropské federace, nebo se jedná o jednorázovou akci, která do hospodaření států EU může vnést tzv. morální hazard,“ uvedl.
Obavy panují i jinde
Stále častěji se ozývají hlasy, že inflace přijde dříve, než bychom očekávali. Argumentace vychází ze zkušenosti z minulosti a nedůvěry, že ECB vydrží být natolik štědrá donekonečna.
„Hospodářská situace od vypuknutí pandemie nemá za posledních 50 let precedent. Předpověď rizika růstu inflace je neobvykle vysoká, včetně jejího dalšího růstu v příštích pěti letech, to od konce letoška,“ říká předseda UBS a bývalý prezident Bundesbanky Axel Weber.
„Pokud je předzvěstí inflace nedávný růst cen surovin a cen lodní kontejnerové dopravy, pak už globální inflace klepe na dveře,“ dodává.
Ale nejenom notoričtí jestřábi monetární politiky, jakým je Weber, varují před návratem inflace. Charles Goodhart, bývalý člen výboru pro monetární politiku Bank of England inicioval loni diskuzi svými argumenty, jak demografické změny způsobí růst inflace. Podle jeho scénáře má Evropa deset let, než problém udeří.
„Očekávám, že k tomu dojde kolem roku 2030, možná i dříve,“ odhaduje Goodhart.
Pár slov k inflaci
Mnoho ekonomů prohlásilo inflaci za mrtvou. V uplynulé dekádě se růst cen pohyboval pod dvouprocentním inflačním cílem ECB a centrální bankéři předpokládali, že tomu tak bude i v následujících třech letech. Spolu s nimi o tom byla přesvědčena většina mezinárodních institucí včetně Mezinárodního měnového fondu a OECD.
Avšak krátkodobé faktory, jako snížení výroby a omezená poptávka v důsledku pandemie, mají vliv na růst inflace a jak odborníci varují i na zvýšení ceny aktiv. Fiskální podněty a demografické trendy navíc přemění dočasný růst v dlouhodobější trend. Totiž, i malý růst úrokových sazeb může zvýšit splátky dluhů o miliardy v zemích jako je Itálie, jejíž zadlužení se blíží hranici 160 procent HDP.
Před krátkodobými faktory varuje i hlavní ekonom ECB Peter Praet. Ty by podle něj mohly v následujících pěti letech vrátit inflaci do hry. Zvláště poukazuje na zvyšování inflačního cíle ze strany americké centrální banky [FED]. Což je jeden z možných faktorů, který zvyšuje globální míru inflace a dává impuls dalšímu růstu. Zvláště v období vyšších vládních výdajů.
Podle analytiků se očekávání růstu inflace v USA přelilo i na evropské trhy. Na začátku letošního roku stouply dlouhodobé výnosy evropských vládních dluhopisů. Což zdražuje financování státních dluhů.
„Míra inflace je sdílena v mezinárodním měřítku, a je proto nepravděpodobné, že by se eurozóna mohla od návratu globální inflace izolovat,“ vysvětluje Peter Praet.
Také lidé už zpozorněli. Vyhledávač Google zaznamenal, že dotazy na heslo „inflace“ dosáhly v zemích eurozóny svého 10letého maxima. Stejně tak i v globálním měřítku.
Inflaci neřeš: Nyní utrácej, starej se později
Pokud inflace povede k vyšším úrokovým sazbám, budou zřejmě nejvíce postiženy vysoce zadlužené země jižní Evropy. Například pro Itálii s veřejným dluhem ve výši tří trilionů eur by i minimální zvýšení sazeb vedlo k masivnímu zvýšení dluhové služby. Dále by situaci zhoršilo i zvýšení rizikové prémie.
Nerovnováha v zadlužení jednotlivých zemí EU může vést k testování odolnosti jednotné měny a Weber varuje, že inflace bez odpovídajících úrokových sazeb eurozónu poškodí.
S poukazem na nechtěný redistribuční efekt dále uvedl, že „stoupající inflace, která není kompenzována odpovídajícím růstem sazeb monetární politiky, by mohla být pro stabilitu společné měny osudná“.
Zatímco nebezpečí roste, se ale fiskální autority veřejně k dluhu nevyjadřují. Panuje všeobecný postoj „utrácej nyní, starej se později“.
Politici pokračují v nastoleném kurzu
„Teď není čas myslet na zadlužení. Až později. Všechny země se zadlužují. Německo, Španělsko, Francie… To je ekonomická politika, cesta, kterou dnes musíme jít,“ uvedl nedávno italský ministerský předseda a bývalý prezident ECB Mario Draghi s tím, že hledání řešení pro splacení dluhů by mělo přijít nejdříve v roce 2023.
Ale den zúčtování nakonec přijde. „Je důležité se soustředit nejenom na podporu lidí a podniků v nesnázích, ale i na investice, které položí základ budoucího růstu,“ tvrdí člen vedení ECB Madis Müller.
„Budoucí růst hospodářství eurozóny je klíč, který otevře dveře ke snížení zadlužení,“ řekl.
Avšak odborníci se právem ptají, kolik času ještě zbývá. Už kvůli tomu, že vládní dluhy si vynucují nízkou inflaci, ale i nízký ekonomický růst.
„V momentě, kdy dluhy překročí určitou míru a ekonomika zároveň začne růst, tak se zvýší i základní úrokové sazby. A tím se zvýší náklady na dluhovou službu, když na to vlády nebudou mít, tak buď zvýší daně, nebo jinak utlumí ekonomický růst,“ vysvětlil například v únorové Alter Eko debatě konzultant Světové banky Ondřej Schneider.
Michal Achremenko
