Americký The Wall Street Journal [WSJ] okomentoval londýnskou víkendovou schůzku ministrů financí Skupiny G7 k zavedení jednotné globální daně. Podle redakční rady WSJ americká ministryně financí Janet Yellenová v této věci škodí ekonomice. Zejména pak té americké.

„Bidenova administrativa doufá, že globální daňová pravidla umožní našim progresivistům pošlapávat americkou sbírku zákonů, aniž tím ublíží ekonomice. Ta naděje se vzdaluje s tím, jak začínají vyplouvat na povrch podrobnosti té dohody. Cenu za to pak zaplatí američtí pracující, spotřebitelé i akcionáři,“ píše zostra redakční rada WSJ v komentáři.

Všímá si také Číny. Ta podle ní globální dohodu o daních jistě nepodpoří. Chce si totiž udržet kontrolu nad svou daňovou politikou jako nástrojem na podporu investic. I proto podle ní nechce být Peking do těchto jednání zatahován.

„Čínští představitelé se musejí smát, když si nad šálkem zeleného čaje pročítají komuniké z jednání G7,“ píše WSJ.

A v ironickém tónu pokračuje: „Ministři financí skupiny zemí světa G7 se přiblížili – tedy alespoň si to myslí – novým pravidlům zdanění nadnárodních korporací. Když odhlédneme od toho, jak se vzájemně poplácávali po zádech a ujišťovali se, jak teď vyberou víc peněz a jak bude všechno spravedlivější, je jasné, že jejich dohoda je špatná pro ekonomiku. Ta se totiž teprve vzpamatovává z pandemie. A zvlášť špatný výsledek je to pro USA.“

O co jde v případě globálních daní podle WSJ

WSJ vysmívaná dohoda se týká jednání v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj [OECD] o pravidlech zdanění, která ovlivní 136 zemí světa. Ministři financí, včetně americké ministryně Janet Yellenové, přitom tvrdí, že na svém londýnském jednání odstranili zásadní rozpory v pravidlech zdanění. Jedním z řešení je zavedení nové metody zdanění globálních gigantů na základě toho, kde tyto podniky generují tržby, nikoliv podle toho, kde mají sídlo. Další řešení je minimální sazba daně z příjmů právnických osob ve výši 15 procent.

„Prezident Joe Biden a ministryně Yellenová jsou první američtí lídři, kteří snad i věří tomu, že by to mohlo být v zájmu USA,“ tvrdí WSJ.

Podle listu zásadní problém spočívá v mylném přesvědčení, že jednotná globální daň prospěje ekonomice. Naopak podle něj daňová politika slouží od 80. let jako nástroj podpory hospodářského růstu, inovací a tvorby pracovních míst. Rozdílné daně pak stimulují ke zdravé konkurenci.

„Potlačení konkurenceschopnosti u daní je hlavní důvod, proč Bidenova administrativa skoncovala s dlouholetou tradicí. Tradicí, kdy naše hlavní politické síly, tedy Republikánská a Demokratická strana, jednotnou daň na globální úrovni odmítaly,“ tvrdí WSJ.

Amerika si musí jít vlastní cestou

Pokud má Bidenova administrativu zejména v plánu potlačit soutěživost OECD, neměl by to být podle WSJ problém Ameriky. Avšak tak jednoduché to není ani podle WSJ.

„Biden doufá, že svůj debakl v podobě vysokých domácích výdajů bude financovat tím, že se bude snažit z amerických firem vydojit víc peněz. Už ale zjistil, že jeho zvyšování daní podkope konkurenceschopnost Ameriky, pokud se nepřidají i vlády jiných zemí,“ upozorňují autoři komentáře.

Podle nich Bidenova strategie už teď selhává, vzhledem k tomu, že Yellenová si dokázala zajistit podporu jen pro 15% daň. Tedy nikoliv pro 21% sazbu daně, jak o ní ze začátku hovořila a která by byla blíž k 28 procentům. Což je daň, kterou pro americké firmy navrhuje Bidenova administrativa.

„Vlády, které hodně utrácejí, možná časem usmlouvají zvýšení minimální daně, možná ale nejprve bude muset přijít další globální krize nebo i dvě, než to dojde až k Bidenově administrativě,“ píše WSJ.

Jedna daň podmiňuje druhou

WSJ dále uvádí, že k tomu, aby Yellenová prosadila minimální daň, musela by souhlasit s digitální daní zaměřenou primárně na americké technologické firmy. Právě tato daň ale podle listu znamená až překvapivou kapitulaci, které se ministryně financí dopustila. Podle listu tak přistoupila na požadavky svých kolegů z Evropy stanovit daň tak těsně, aby se vztahovala primárně na americké firmy, nikoliv velké průmyslové podniky z Evropy.

„Tím ale obětovala možnost, aby si Washington a jeho zákonodárný sbor rozhodovaly, jaká sazba daně je pro americké firmy nejvhodnější,“ pokračuje WSJ.

Podle něj víkendová dohoda má před sebou ještě dlouhou cestu, než začne platit. Pokud tedy vůbec platit začne. I když s ní bude souhlasit všech ostatních 136 států, daň na firmy si vyžádá revizi mnoha globálních daňových úmluv. A tedy i souhlas amerického Senátu. Bez toho se americké firmy budou muset dle listu potýkat se změtí zahraničních pravidel. I dalšími regulacemi, které si ministerstvo financí ve Washingtonu z dohody vybere a začne je vynucovat.

„Co se minimální daně týče, můžeme očekávat společnou snahu došlápnout si na vlády zemí s nižším zdaněním, jako je Irsko nebo Maďarsko, aby se podřídily. Tyto vlády, stejně jako jiní euroskeptici, mají možnost jakýkoliv plán vetovat, protože mohou souhlas Evropské unie zablokovat,“ tvrdí WSJ.

Kdo odmítne návrh USA, prospěje americké ekonomice

Pokud tak učiní, udělají dle listu dobrou službu globální ekonomice. Ale to nejlepší, čeho budou schopny dosáhnout, možná bude, když podpoří těch 15 procent. Což je pořád hodně pod úrovní zdanění, s jakou pro americké firmy počítá Bidenův plán, zdůrazňuje list.

Podle něj globální ekonomika je stále v nebezpečném bodě a jednotlivé země se pořád ještě nevzpamatovaly z pandemie. List dále obviňuje politiky z toho, že místo aby se zaměřili na hospodářský růst, sjednali dohodu přínosnou pro vlády, ne pro ekonomiku.

„Ze všech kapitulací, kterých jsme se od politiků o víkendu dočkali, je nejvíce zničující právě tato,“ uzavírá svůj komentář redakční rada amerického listu.

–ČTK/RED–