„Je holý nesmysl si myslet, že ošklivý Babiš by byl schopen fyzicky zasahovat do obsahu Lidových novin a deníku Mladá fronta Dnes,“ říká v podcastu FinTag.cz Petr Masopust, který stál u zrodu Lidových novin před rokem 1989 i po něm.
A pokračuje: „Samozřejmě do nich dosadí své lidi, redaktora, šéfredaktora, ředitele, kteří konvenují s jeho myšlením, anebo u kterých se domnívá, že budou konvenovat. Anebo u kterých si myslí, že na něj nebudou útočit.“
Lidové noviny před rokem 1989
Petr Masopust, který se na tuzemské mediální scéně pohybuje dlouhé roky, se podílel na výrobě Lidových novin [LN] už před revolucí 1989. Tehdy pracoval jako reprodukční grafik v Mladé frontě v Panské ulici, byl u rotaček i předtiskové přípravy.
„Tehdy jsme tam dělali různé melouchy, od svatebních oznámení po další. A v okamžiku, kdy byl zájem realizovat LN, se na mě obrátil můj přítel Jan Burian, že potřebují někoho, kdo by byl schopen zajistit nějaký slušnější tisk, než byl cyklostyl,“ vzpomíná v podcastu FinTag.cz Petr Masopust.
Na spolupráci na výrobě samizdatových Lidových novin kývl. Na výrobě tehdy pracoval hlavně s Rudolfem Zemanem, Janem Dobrovským, Vladimírem Mlynářem.
„Honza Dobrovský a Vláďa Mlynář tehdy pracovali v plynové kotelně v Motole. Tam se dalo leccos schovat i domluvit,“ říká s tím, že na tisku LN se střídal i s dalšími lidmi.
Lidové noviny se tiskly jednou měsíčně, po třech týdnech. Ti, kdo je tiskli, vždy vydali jen omezenou část nákladu [ten mohl být odhadem do pěti tisíc kusů, pozn. red.]. Někdo vytiskl 500 kusů, další tisíc. To proto, aby nebyli snadno vysledovatelní státní bezpečností. Podobně se organizovala také distribuce. I na ní se podílelo více lidí. Noviny se prodávaly za 50 až 200 korun za kus. Náklady na ně byly z velké části hrazeny z prodeje a hlavně od donátorů ze zahraničí. Podle Petra Masopusta Státní tajná bezpečnost [StB] o tom, jak a že se LN v zemi tisknou věděla, ale protože v těch letech už běžela naplno perestrojka Michaela Gorbačova, nechávala je víceméně být.
Ne každý s tím ale souhlasí. Názory i informace Petra Masopusta rozporují jak někteří bývalí redaktoři LN, tak jejich někdejší ředitel Michal Klíma [více v příspěvku níže].
Zrod oficiálních Lidových novin
Lidové noviny potají vycházely dva roky. Pak přišla revoluce v roce 1989 a začaly se vydávat oficiálně. I přitom byl Petr Masopust. V začátcích LN působil jako ten, jenž měl na starost jejich ekonomiku, tisk a distribuci.
„„Když zasedal zakládající výbor Občanského fóra ve Špalíčku, tak Jan Burian kontaktoval Jiřího Dienstbiera, který byl předsedou výboru pro LN, a nabídl mu moji osobu jako ekonoma a polygrafa, abych jim sdělil své názory na oficiální vydávání Lidových novin,“ říká v podcastu FinTag.cz Petr Masopust.
„Když jsem poslouchal jejich sny a praktické rady, jak to dělat, tak jsem jim řekl, že to nemá cenu, že i když je revoluční doba, jak oni říkají, tak ty jejich představy jsou mimo realitu. […] Oni mi řekli, že jsem hloupý a vyhodili mě,“ vzpomíná.
Asi za dva dny mu volal Rudolf Zeman znovu. Řekl, že berou zpátečku a ať znovu přijde, že na něj tedy dají. První věc, která byla třeba udělat, bylo získání oficiálního souhlasu s vydáváním novin. Ten tehdy dostaly, protože žádné společnosti s ručením omezením ještě neexistovaly, jen fyzické osoby. Petr Masopust za sebe zažádal o souhlas s vydáváním a značku LN napsal na sebe. Tak to bylo do dubna 1990, kdy vznikla na popud Michala Klímy akciová společnost.
Hektická doba plná ambicí, říká Petr Masopust
„Já byl tvrdě proti tomu vzniku akciové společnosti. Nešlo mi o to si vlastnictví LN podržet, ale chtěl jsem, aby LN získalo to tvrdé jádro redaktorů, kteří se na nich podíleli. Aby je vlastnilo ne více než deset lidí, kteří by si udělali společnost s ručením omezeným, což už tehdy šlo,“ vzpomíná Petr Masopust.
Rozmělnění vlastnictví LN na všechny, kteří do nich přispívali, byla dle něj chyba. Do chodu novin mluvilo až příliš mnoho lidí, kteří o jejich provozu navíc neměli sebemenší představu.
„Jenže tehdy byli všichni demokraticky naladěni. Usnesli, že všichni autoři mají být akcionáři a rozhodovat. Což třeba platilo i pro Václava Klause, který do LN napsal snad jen dva články a to ještě pod pseudonymem,“ říká.
Tak jako tak, první měsíce a roky se Lidové noviny těšily fantastickému zájmu čtenářů. Jakkoli byly v té době problémy sehnat novinový papír, tisklo se jich zejména v prvních měsících bezmála půl milionu a peníze plynuly. Později začal náklad klesat a bylo obtížné udržet financování všech projektů nakladatelství LN [Literární Listy, Armagedon, Leter internetionale, Rock Pop a Vydavatelství knih, pozn. red.]. Proto začala část vedení hledat zahraničního investora, který by přinesl znalosti a kapitál. Například Süddeutsche Zeitung, The Independent, MRV Koblenz, Paris Match a další. Nakonec byl vybrán Ringier, který vydával bulvární deník Blesk.
Ringier dal za LN 30 mil. Kč, LN měly 30. mil. na účtech
Petr Masopust byl opět proti. Měl za to, že noviny ztratí nezávislost a přijdou o svůj charakter. Jako hlavní problém však viděl podmínky akvizice.
„Já byl tvrdě proti tomu. Na jedné z valných hromad jsem se hlavně ptal, co je to za blbost, když Ringier dává za LN 30 milionů korun, když samy LN mají na účtech také 30 milionů, ty samé peníze. Ptal jsem se, proč ty LN chtěj tedy Ringierovi de facto darovat. Tehdy mi řekli, že mám jít domů,“ vzpomíná Petr Masopust, který prodeji novin tehdy nezabránil.
Zmiňuje, jak tehdejší šéfredaktor LN Jaromír Štětina napsal úvodník, v němž nákup novin vydavatelstvím Ringier oslavil slovy, že do LN přicházejí samí slušní a laskaví lidé, kteří noviny pozvednou. To bylo v roce 1993.
Petra Masopusta v LN pojilo přátelství s Rudolfem Zemanem, komentátorem Jiřím Hanákem, redaktorem Janem Petránkem, šéfem vydavatelství Dušanem Kubálkem, Janem Rumlem a mnoha dalšími.
„To byli lidé, kteří měli vysokou morální autoritu a nikdy se nezpronevěřili, skutečně ne,“ říká s tím, že to skončilo tehdy, když od novin dali ruce pryč lidé, jako byl Jan Ruml, Jiří Dienstbier a mnozí další.
Petr Masopust říká, kdo zvítězil po roce 1989
„Ruda Zeman se přesunul z pozice ředitele na pozici šéfredaktora a ztratil kontrolu nad penězi. Došlo pak k tomu, že Michal Klíma, Vláďa Mlynář s Honzou Dobrovským šli proti němu a snažili se ho odstranit. […] Tyto tři osoby mi nekonvenují s těmi lidmi, abych tak řekl, naivními, těmi, kteří měli ideály,“ vzpomíná.
Když Václav Havel začal raději umisťoval své články do Mladé fronty a jinam, bylo jasné, že LN ztratily své výsadní postavení. Ale byly tu i další problémy. LN financovaly různé další projekty, aniž by se kdokoli zamýšlel nad jejich finanční návratnosti.
Na dobu strávenou v Lidových novinách ale Petr Masopust vzpomíná rád. Říká, že to byla doba hektická a plná chaosu. Doba, kdy představu o tom, co je kapitalismus, měl jen málokdo. Také ale už nastupovala, jak říká, ta dravá společnost reprezentovaná Václavem Klausem a jeho privatizátory.
„Ti se již neohlíželi na nějaké ideály, ti už šli jen po zisku,“ říká s tím, že ti i nakonec zvítězili.
Bystří redaktoři nejen v Mladé frontě
Jako příklad uvádí privatizaci dnešního deníku Mladá fronta Dnes. Podle jeho slov lze říci, že pokud by mělo platit, že celá privatizace byla loupež za bílého dne, tak v případě tohoto deníku je slovo loupež eufemismem.
„Tehdy ředitelka Mladé fronty Marie Košková všem v pátek podepsala výpověď , ale oni v sobotu nastoupili do práce, aby připravili vydání na pondělí. Když PNS chtěla noviny na pondělí, tak jí dali nůž na krk a řekli jí, že nic nemají, že jsou bez zaměstnanců. A doporučili jim se obrátit na takzvaně novou Mladou frontu,“ říká s tím, že nešlo o nic jiného než násilné převzetí.
Dle jeho slov se takové praktiky ale uplatnily i v mnoha dalších tehdejších novinách: „To byli ti bystří redaktoři… Ti, kteří byli hodně bystří, měli hodně akcií, a ti, kteří ne, jich měli méně nebo žádné. Nikdo neměl peníze, ale všichni argumentovali tím, že je k nároku na ty noviny opravňuje jejich duševní vlastnictví. Zkuste s tím přijít někam dnes, tak vás vyhodí dříve, než otevřete ústa.“
Podle něj mnohem lépe privatizaci tisku uchopili v Polsku, kde stát odprodával postupně podíly ve svých novinách. I proto je podle něj současný polský tisk kvalitnější než ten český.
Mise v deníku Expres a Svobodném slově
Ale zpátky k Petru Masopustovi, který se stal po odchodu z Lidových novin ředitelem bulvárního deníku Expres.
„To byl takový špinavý bulvár a ten jsem začal šroubovat nahoru a skončilo to tak, že jsme poráželi Blesk. Blesk padal a Expres jel nahoru,“ vzpomíná s tím, že razil tezi, že noviny jako byl Expres, kupují ženy. Což značilo, že mordy a další sprosťárny i sex v nich musely být podávány s jistou dávkou ohledů.
„Vydavatel ale razil tezi, že to je naopak pro mužský,“ říká.
Expres se tehdy prodával také jako večerník. A prodávaly ho třeba i romské děti ze Smíchova. Někdy dle jeho slov dělaly i nepěkné věci, například shazovaly konkurenční noviny ze stojanů. To hlavně, když pršelo. I Expres ale nakonec skončil. Ohrožoval Blesk vydavatelství Ringier, které se ho proto rozhodlo koupit. Majitel Expresu přitom chtěl, aby Petr Masopust do něj těsně před prodejem nabral co nejvíce lidí. To proto, aby zvedl jeho prodejní cenu. Petr Masopust to odmítl. Proto v deníku Expres jako ředitel skončil.
Podobně „neslavně“ skončila i jeho mise ve Svobodném slově, kam ho jako ředitele, jenž má noviny pozvednout, přizval Jiří Dienstbier. Důvod? Chemapol někdejšího agenta státní bezpečnosti Václava Junka neměl zájem na vydávání Svobodného slova. Zájem měl na budově Svobodného slova a uměleckých dílech, které vydavatelství vlastnilo ještě z doby první republiky.
„Tehdy tam dělal personálního ředitele bývalý ministr práce a sociálních věcí Petr Miller. […] Ten mi jasně vysvětlil, že Chemapol nechce nic vydávat, nechce svobodný tisk… Chtěl to zlikvidovat, sebrat budovu a umělecká díla, hlavně cenné obrazy, které tam byly,“ vzpomíná.
Zpátky do přítomnosti
Všude na světě podle Petra Masopusta platí, že média – kromě skutečně těch několika mála nezávislých – někdo vlastní. A ten, kdo je vlastní, také určuje pravidla hry.
„Nezávislost tisku, jak říkal Jiří Hanák, spočívá v závislosti na pytli peněz. To říkal i Lenin, který tvrdil, že závislost tisku závisí na tom, s čím zacinkáš. A to platí dodnes. Vždy je neformální tlak vlastníka na to, co by se mělo zveřejňovat, co je vhodné nebo nevhodné,“ vysvětluje s tím, že problém dnešních médií je, že je živí výhradně majitel nebo reklama.
„Málokterá média jsou dnes živena přímo od svých čtenářů a posluchačů, prostě z toho, co vydělají na tržbách,“ dodává.
Co se týče „jeho“ Lidových novin, ale i deníku Dnes a dalších médií ve svěřenském fondu premiéra Andreje Babiše tvrdí, že si nemyslí, že by on sám nějak významně zasahoval do jejich chodu. Na to má své lidi. Podle něj je to ale stále únosnější, než kdyby tyto noviny vlastnil miliardář, jenž by byl blízký premiérovi. To proto, že by na zasahování do obsahu, na rozdíl od Andreje Babiše, měl čas.
„Takhle pane premiér má čas na kulový, včetně řízení koronavirové krize, protože on propadl dojmu, že řídí všechno a neřídí nic. Takže si spíše myslím, že je to ku prospěchu…,“ říká.
Ale i v tomto případě nechává každému, co jeho jest. V případě LN pak skládá poklonu jejich předposlednímu šéfredaktorovi Istvánu Lékovi, který s Andrejem Babišem spolupracoval ještě před tím, než ten vstoupil do politiky.
„Já třeba strašně lituji, že z pozice šéfredaktora Lidových novin odešel István Léko, kterého jsem znal osobně. Mnohokrát jsem s ním nemusel souhlasit. Mnohokrát byl napadán, protože je maďarské národnosti a je velký přítel Orbána. Také některé jeho články byly, řekněme, hodně na hraně, ale osobně si myslím, že on sám se nikdy nezpronevěřil,“ říká.
Schopnost říci ne tomu, co je nad rámec slušnosti
Na druhé straně pak mluví o dnešních takzvaných investigativcích: „Mnohé znám osobně a vím, že za nimi stojí poradenské mediální společnosti. A ty mají ve svých řadách bývalé redaktory a šéfredaktory, zkušené lidi. A to jsou ti, kteří ta ´potřebná´ témata vyhledávají a zpracovávají. Což stojí vždy hodně peněz. Už třeba jen ty sledovačky… Ale to jsou ti, kteří pak ta svá témata dají tomu svému vybranému redaktorovi, s nímž mají dobrý vztah, a on má pak ten báječný materiál, na kterém takzvaně dlouho pracoval, ale vpravdě na něm neudělal nic více, než že ho jen podepsal.“
Dodává, že jako poučený konzument médií si z nich vždy snaží vybírat věrohodné informace. Sází na to, že ne všechno musí být vždy pravda, ale čte věci od těch, u nichž si již mnohokrát ověřil, že se snaží říkat pravdu či odhalovat fakta. A i když se třeba mýlí, neobelhávají ho.
„Vůbec zásadní vliv ve všech novinách na jejich nezávislost, na to, co se v nich píše, má vždy schopnost šéfredaktora říci ne. A také schopnost ředitele říci ne těm věcem, které jsou nad rámec slušnosti. A u nás je takových lidí strašně málo, to bohužel,“ uzavírá.
Daniel Tácha
—
Ing. Petr Masopust byl kvůli vedení stávky v roce 1969 vyloučen ze střední školy. Vyučil se tedy polygrafem. Po mnoha neúspěšných pokusech se mu ale podařilo dostat a absolvovat Vysokou školu ekonomickou v Praze. Před rokem 89 pracoval jako dělník a technik v polygrafii a jako ekonom v resortu hutnictví železa. Od prosince 89 spoluzakládal Lidové noviny a pracoval v nich až do jejich prodeje koncernu Ringier. Poté vedl nakladatelství MRV Bohemia a bulvární deník Expres a po něm krátkou dobu deník Svobodné slovo. Poté měl angažmá v různých společnostech jako finanční ředitel, ekonom, analytik a finanční auditor a technický ředitel tiskárny Hradiško. Od roku 2003 je ředitel správy majetku OS kultury v Praze na Senovážném náměstí. Je tajemník Odborového svazu novinářů [OS NPM], který sám založil.
Členství ve volených orgánech: 1989 – 1993: Člen představenstva Lidových novin a.s. / 1990 – 1992: Předseda představenstva ŘEMPO a.s. / 1990 – 1992: Člen představenstva UVDT – unie vydavatelů denního tisku / 1991 – 1992: Předseda představenstva TISK a.s. / 1995 – 1996: Člen představenstva ŘEMPO a.s. / 1996 – 1996: Hlavní manažer deníku Slovo a člen představenstva / 1996 – 1997: Člen představenstva BHH, a.s. / 1997 – 1997: Správce hotelu Corona Cedral, Puerto Rico – Kanárské ostrovy – Španělsko / 1998 – 1999: Předseda představenstva FDA Leasing a CC Cards, a.s. / 1998 – 1999: Člen představenstva Praga holding, a.s. / 2008 – doposud: Člen předsednictva Odborového svazu novinářů
