Německo stojí před otázkou, jak dál řídit svoje finance. Jako o novém německém ministrovi financí se mluví o předsedovi pravicové FDP Christianu Lindnerovi. A ten chce šetřit. To ale jiní považují za chybu.
Takzvaně se neproinvestovat z krize a šetřit, jak razí Lindner, naráží na tuhý odpor nejen těch, kteří by to pocítili ve svých peněženkách. Proti se postavili i někteří z ekonomů. Jedním z nich je nositel Nobelovy ceny za ekonomii a bývalý hlavní ekonom Světové banky Joseph Stiglitz. Ten spolu s profesorem na Kolumbijské univerzitě Adamem Toozem důsledně veřejně varoval předtím, aby se německým ministrem financí stal právě šéf liberální pravicové strany Christian Lindner.
„Christian Lindner by jako ministr financí nebyl vhodný. Byl by dobrým ministrem digitálních záležitostí,“ napsali ekonomové v článku pro německý list Die Zeit.
Ve svém příspěvku argumentují tím, že předseda strany FDP přichází se zastaralým konceptem řízení veřejných financí. I s ohledem na pokračování klimatické politiky se přimlouvají za to, aby ministra financí do nové německé vlády nominovala strana Zelených.
„Problém není jen v tom, že je Lindnerova hospodářská politika – ať už jde o dluhovou brzdu nebo o evropská rozpočtová pravidla – shlukem konzervativních klišé. Mnohem důležitější je, že jsou to klišé z minulé éry, totiž z devadesátých let,“ míní ekonomové.
Podle nich úspory v dnešním světě dluhů nic neřeší, zásadní význam mají investice do veřejného sektoru. Tvrdí, že Německo si nemůže dovolit ostrý fiskální náraz v podobě náhlých úspor.
FDP na ministerstvu financí utlumí klimatickou politiku
Ekonomové upozorňují, že za současného ministra financí Olafa Scholze [SPD], vítěze německých voleb, byl resort financí řízen velice dobře. Ministr pod dohledem končící kancléřky Angely Merkelové podporoval veřejné investice a hospodařil s vyrovnanými rozpočty. Loni v době covidu pak otevřel státní kasu a umožnil Němcům překonat složité období. Podle ekonomů by Scholz, který nyní sestavuje novou vládu, měl v nastoleném kurzu uvolněné fiskální politiky pokračovat.
Zároveň apelují také na Zelené: „Zelení si musí uvědomit, že bez kontroly ministerstva financí nemůže existovat seriózní klimatická politika.“
Podle jejich názoru klimatická politika patří k hlavním úkolům nové německé vlády. I proto by na ministerstvu financí rádi viděli spolupředsedu strany zelených Roberta Habecka. Jeho stranický kolega Sven Giegold by pak byl dle nich ideálním státním tajemníkem úřadu. Zde upozorňují na význam německého ministerstva financí z hlediska zahraniční politiky.
„Ano, Německo má ministra zahraničí, ale neměli bychom si dělat žádné iluze. Pro každodenní zahraniční vztahy Německa je nejdůležitější pozice kancléře a pak hned ministra financí. Dominance [německých] financí je klíčová pro [německé] zahraniční vztahy,“ uvádí ekonomové.
Hraje se i o mezinárodní význam Německa
Podle nich se budoucím obsazením německého ministerstva financí ukáže německá zahraniční politika: „Pokud by se Německo rozhodlo stáhnout do fiskální defenzivy, směřování resortu financí může být jiné než dosud. Avšak Německo se už rozhodlo být především ekonomickou velmocí.“
Upozorňují na to, že úřad v sobě kombinuje technické a politické funkce jak na domácí, tak mezinárodní úrovni. To znamená v Evropě, v transatlantických vztazích s USA, a pak „všude jinde“, třeba ve vztazích s Ruskem. Role Německa je přitom podle ekonomů klíčová už kvůli tomu, že eurozóna je, jak píší, ústavně neúplná.
„Chybí jí jednotná fiskální politika, která by odpovídala měnové unii,“ tvrdí s tím, že politická integrace v eurozóně i celé EU zůstává zatím nedotažená.
I proto podle nich Evropa potřebuje takového německého ministra financí, který uznává, že země s obrovskými exportními přebytky, jako je Německo, musí ve hře udržet také ostatní evropské země, aby prosperovaly. Což se ale nestane, pokud se Německo stáhne do sebe a začne šetřit.
„Aby bylo jasno, Evropa nepotřebuje Německo jako hegemona. Nejde ani o to, že by Německo dělalo ústupky [chudším zemím] jako akt altruismu. Naopak Německo ze své pozice v Evropě obrovsky těží,“ vysvětlují ekonomové podstatu německé hospodářské politiky ve vztahu k ostatním zemím Evropy.
Dluh není podstatný, důležitý je HDP
Nový německý ministr financí by měl být podle ekonomů ten, kdo nebude hledět jen na výši dluhu, ale bude sledovat i výši růstu hrubého domácího produktu [HDP]. Měl by přemýšlet v širších souvislostech než jen v rámci německé domácí politiky.
„Největší hrozbou pro evropskou demokracii není ruský vliv ani jakýkoli jiný vliv zvenčí. Je to nevhodná a špatně načasovaná fiskální disciplína, kterou většině evropských voličů vnucuje menšinová koalice ´severních´ států. Bylo by katastrofální, kdyby se Německo postavilo do čela této koalice, jak slíbili svobodní demokraté,“ myslí si ekonomové.
A také varují, že pro volební šance nacionalistických populistů v Itálii by nebylo nic lepšího než vyhlídka na konfrontaci s německým ministerstvem financí razícím úspory. Což by bylo katastrofální pro předluženou Itálii, ale špatné by to bylo i pro celou Evropu. A podle nich platí, že to, co je špatné pro Evropu, je špatné také pro Německo.
Věc není zdaleka tak jednoduchá
Jakkoli se s výše uvedenými řádky ztotožňuje mnoho ekonomů, věc není zdaleka tak jednoduchá. Německo se stejně jako Česko například potýká s vysokou inflací, která u našich sousedů v říjnu dosáhla rekordních 4,6 procenta. I přes hlasy některých německých ekonomů, aby Evropská centrální banka [ECB] zvedla sazby, se k tomu ale ECB nemá. Sazby včera [28.10.] nechala na nulových hodnotách. Za této situace pokračování uvolněné fiskální politiky je jen další přilévání oleje do inflačního ohně.
A Německo – stejně jako Česko – bojuje s propady klíčových odvětví v ekonomice. Německý ministr hospodářství Peter Altmaier ostatně oznámil, že německé hospodářství bude letos ještě pomalejší, než se očekávalo. Růst HDP bude 2,6 procenta místo předpokládaných 3,5 procenta. A i v tomto případě se nabízí otázka, zda podnikům, které stojí kvůli narušeným dodavatelsko-odběratelským řetězcům, pomůže další statní pomoc. A to pomoc na dluh.
Český diskurz ve věci šetřit, či nešetřit
Stejné otázky, jako momentálně řeší Německo, řeší i Česko. Zatímco končící vláda Andreje Babiše [ANO] vsadila na překonání hospodářských problémů prostřednictvím fiskální expanze na dluh, naopak nastupující vláda Petra Fialy [ODS] chce podstatně více šetřit.
Zatímco ministryně financí Alena Schillerová [ANO] nadšeně obhajovala schodky státních rozpočtů s tím, že z krize se musíme proinvestovat, zástupci koalice Spolu hovořili o tom, že vláda moc rozhazuje a musí se šetřit. Obojí dává smysl a taktéž se stalo jedním z hlavních témat letošních voleb.
„Já bych nerad, abychom se bavili v kategoriích – buď jenom utrácet, nebo jenom šetřit,“ uvedl v nedávném rozhovoru pro FinTag.cz někdejší ministr financí Miroslav Kalousek [TOP 09].
Citujeme ho záměrně, protože to byl právě on, kdo v roce 2011 jako ministr financí ve vládě Petra Nečase [ODS] brutálně přiškrtil státní finance. Čímž podle zástupců ANO jen podvázal ekonomický růst. Podle Kalouska ale tehdy panovala docela jiná situace než dnes.
„Tehdy investoři přestali věřit státním dluhopisům. A země, jako bylo Česko, je musely přesvědčit, že se jim nemusejí bát půjčovat. My jsme tedy museli poměrně razantně konsolidovat veřejné finance. […] To je ten zásadní rozdíl. Tehdy jsme mohli také skončit jako třeba Řecko,“ uvedl.
Zároveň v rozhovoru pro FinTag.cz dodal: „Jiný fakt ale je, že když bych tehdy tušil, že už v roce 2013 zvítězí politika kvantitativního uvolňování centrálních bank, tak by ta naše konsolidace možná nemusela být tak razantní. Jenomže to v roce 2011 tušil málokdo. Dnes je ta situace úplně jiná. Kvantitativní uvolňování je součástí vůbec prvních kroků k záchraně ekonomiky.“
Daniel Tácha
