Loni na podzim volilo Zelené 53 tisíc lidí. Bylo to pouhých 0,99 procenta voličů. Straně zelených tak chyběly víc než čtyři procenta hlasů k tomu, aby se dostala – stejně jako v roce 2006 – do Poslanecké sněmovny.
Nabízí se otázka, jak je to možné, když Zelené svého času veřejně podpořil i u mladých voličů tolik populární Václav Havel. A když jsou dnes zelení na západ od našich hranic běžnou součástí parlamentů a vlád. Proč se českým Zeleným o takové pozici prozatím může jen zdát?
Třeba v Německu při loňských podzimních parlamentních volbách zelení získali 14,8 procenta hlasů. Obsadili tak 118 z celkem 736 křesel v Bundestagu a stali se součástí vládní koalice. Nyní řídí tři významná ministerstva – hospodářství, klimatu a zahraničí.
V Rakousku se po předčasných volbách v roce 2019 Zelená alternativa také stala vládní stranou. Ve volbách získala rekordních 14 procent. Prvního úspěchu dosáhla již ve volbách v roce 1986. Tehdy jí voliči dali 4,82 procenta hlasů. Díky tomu v té době získala osm poslanců.
Říkáte Zelení, copak ti u nás ještě existují?
Analýza Strany zelených a data z průzkumů veřejného mínění potvrzují, že i v Česku existuje početná skupina voličů zaměřených na ekologii.
„Jedním z klíčových úkolů bude podle analýzy najít odborníky na různé oblasti ekologické problematiky, kteří budou ochotni spojit své jméno se značkou Strany zelených a prosazovat konkrétní témata ve veřejné debatě,“ tvrdil již před lety Michal Veselský z analytické sekce strany.
Jenže to se nepodařilo. Například to, že se dnes o předsednické křeslo u Zelených dělí Michal Berg s Magdalenou Davis, ví jen málokdo. A jejich jména si často nevybaví ani politologové. V médiích o ně čtenáři, diváci, posluchači nezavadí. Přitom jde nepochybně o zkušené odborníky. Magdalena Davis je vědkyně v oboru biologie a starostka Mníšku pod Brdy. Michal Berg je člen vedení Evropských zelených a současně i zastupitel města Vsetín.
K tomu, proč se české Straně zelených nedaří v posledních letech na veřejnosti prosadit se vyjadřuje politoložka Vladimíra Dvořáková následovně: „Myslím, že nedokáží nastavit základní agendu, kterou mají tradičně Zelení a která by veřejnost zajímala. Je tu konzervativní odpor vůči některým tématům, Zelení je nedokáží prezentovat,“ tvrdí.
Zelení jsou stranou pro menšinovou populaci
Politolog Lukáš Jelínek zase vidí důvod nízké podpory tuzemských Zelených v tom, že český elektorát je poměrně konzervativní a skeptický k environmentálním tématům.
„Zelení jsou strana pro výrazně menšinovou část populace, výrazně menšinovější než v Německu a dalších západoevropských zemích,“ myslí si.
Navíc podle něj ti progresivněji uvažující voliči, kteří by mohli být voliči Zelených, lidé z velkých měst, mladší generace a liberálně smýšlející lidé u nás sázejí na silnější politickou stranu – Piráty.
„Strana zelených má analýzy, že spousta jejich voličů odešla k Pirátům. Bude zajímavé sledovat, jak se budou tito voliči chovat dál. Zda budou spokojeni s Piráty, nebo budu mít tendenci vracet se k Zeleným. Případně budou vyhlížet nějakou integraci v tom středolevém spektru, které by se mohli Zelení zúčastnit,“ říká.
Podle něj proto byla nejspíš chyba, že se Zelení nespojili před loňskými volbami se sociálními demokraty. Že se jim nepovedlo uzavřít volební koalici.
„Myslím, že obecně by to oběma stranám prospělo. Nevím, jestli by to bylo úspěšné před těmi loňskými sněmovními volbami. Ale možná, kdyby obě strany daly dohromady společnou volební stranu, dokázaly by překročit potřebných pět procent,“ říká.
Apel na Zelené stejně jako na ČSSD
Zelení by podle jeho názoru neměli nahlížet na civilizační témata pouze environmentální optikou. Měli by si více uvědomit sociální a ekonomické aspekty. To znamená, vidět rovněž dopady ekologických opatření na nízkopříjmové skupiny obyvatelstva.
Prostor k sebereflexi spatřuje Lukáš Jelínek i u ČSSD: „I sociální demokraté si musí uvědomit, že už dávno nejsou pupkem světa, že musí hledat partnery a že sociálně demokratické strany ve většině Evropy mají zelené křídlo nebo zelené akcenty.“
Podle něj platí, že je-li v Česku slabá sociální demokracie i Strana zelených, je to důvod k zamyšlení nad spoluprací v rámci nějaké koalice nebo volební strany.
„Do budoucna by Zeleným i ČSSD podle mne spolupráce dlouhodobě prospěla a slušela. Obě strany na to ale musí být připraveny. Kdyby došlo k integraci na levé části spektra v nějakou novou čerstvou stranu, pomohlo by to dostat tyto strany z dlouhodobé krize, kterou procházejí,“ říká.
Podle něj sociální demokraté v čele s Michalem Šmardou o tom budou ochotni skutečně uvažovat. Na rozdíl od doby, kdy stál ve vedení strany Jan Hamáček.
Zelené potopily spory a odchody klíčových osobností
I když Strana zelených v Česku vznikla již po listopadu 1989, tak až ve sněmovních volbách v roce 2006 přesáhla pětiprocentní hranici potřebnou pro vstup do Poslanecké sněmovny. Dosáhla sice jen na šest poslaneckých mandátů, ale stala se součástí pravostředové vládní koalice. Její představitelé tehdy zasedli do tří ministerských křesel ve vládě Mirka Topolánka [ODS]. Vedle postů ministrů životního prostředí a pro lidská práva získali ještě ministerstvo školství.
„Domnívám se, že v roce 2006 Zelení předběhli dobu a byli první zelenou vlaštovkou v postkomunistických zemích,“ říká bývalá ministryně pro lidská práva za Zelené Džamila Stehlíková, která je dnes předsedkyní Liberálně ekologické strany [LES].
Avšak tehdejší vstup Zelených do vlády s pravicovou ODS byl předmětem sporů uvnitř strany. A po vnitrostranických sporech a několikerých výměnách ve vedení následoval jejich strmý pád. Od zvolení Ondřeje Lišky za šéfa strany v prosinci 2009 a hlavně od zvolení Matěje Stropnického v lednu 2016 se strana navíc i zřetelně posunula k levicové politice.
Podle Lukáše Jelínka tak na Zelené stále dopadají jejich dávné vnitřní problémy a nejasná politika: „V současnosti si člověk těžko vybaví typického zeleného lídra. Myslím, že Zelení doplácejí i na personální nebo kádrovou nouzi.“
Výrazné osobnosti, které seděly za Zelené v Topolánkově vládě a Poslanecké sněmovně, většinou stranu po sporech o jejím směřování opustily. Všem známý je například někdejší předseda Zelených a ministr životního prostředí Martin Bursík. Ten nejenže stranu v roce 2013 kvůli nesouhlasu s jejím směřováním doleva opustil, ale spolu s dalšími založil již zmíněnou Liberálně ekologickou stranu.
Na vině je Klaus a jeho politika, říká Džamila Stehlíková
Džamila Stehlíková spatřuje hlavní důvod, proč postkomunistické země v oblibě zelené politiky zaostávají za státy západní Evropy, v komunistické minulosti.
„Do listopadového étosu patřila nejen touha po svobodě, ale i touha po blahobytu. I ODS jako strana, která je teď tahoun české politické scény, vycházela z étosu, že komunistická společnost je společností nedostatku a omezení individuální svobody. A právě největší odpůrce zelené politiky – Václav Klaus – zapsal do genetického kódu ODS, že svoboda znamená neomezenou svobodu a že klimatická změna neexistuje,“ myslí si.
Podle ní se ale Václav Klaus zmýlil a mýlí se dodnes. V řešení klimatické změny spatřuje naopak výzvu. Změna v přístupu dle jejího názoru nabízí rozvoj průmyslu a vůbec celé ekonomiky v udržitelných mezích. A značí i zdroj blahobytu. Přináší moderní technologické změny, vyšší konkurenceschopnost, vzdělanost a také kvalifikovanější práci.
„Vyspělé společnosti dávno pochopily, že klimatická změna ohrožuje lidstvo. A pokud chceme přenechat zemi i našim potomkům ve stavu, kde život stojí za to, abychom ho žili, musíme provést klimatickou tranzici,“ říká.
Jedním dechem ale dodává, že to neznamená nějaká omezení či dokonce zákazy ve stylu levicové politiky, které se postkomunistické státy včetně Česka dle jejího názoru stále bojí.
„Dědictví komunismu spočívá v tom, že jakékoli zákazy a omezení lidé vnímají jako útok na osobní svobody. To vidíme i u antivaxerů, kterých je nejvíc v postkomunistických zemích nebo v zemích bývalého východního Německa,“ tvrdí.
Česko ještě nedospělo, říká Kateřina Bursíková Jacques
Podobně na věc nahlíží bývalá poslankyně za Stranu zelených a politoložka Kateřina Bursíková Jacques. Současný stav zelené politiky v Česku vnímá jako promarněnou šanci. Je rozčarována z toho, že i po třiceti letech od listopadu 1989 jsou mezi Českem a vyspělými státy velké rozdíly v environmentální oblasti.
„Jsme v nějakém postupném vývojovém stádiu oproti vyspělému světu. Je to škoda. Nemuselo by to být, protože jsme členskou zemí Evropské unie a sousedíme s těmi nejprogresivnějšími státy světa,“ vysvětluje.
„Ale asi je to jakási nechtěná historická nutnost, že nemůžeme nějaké vývojové stupně přeskočit. A proto jsme proti Evropě zpoždění v mnoha ohledech,“ dodává.
Důvod kromě historického zpoždění vidí i ve zmanipulované veřejné diskusi. A v ostrakizaci lidí, kteří životní prostředí a péči o něj stavěli na první místo. Jako příklad uvádí svého manžela Martina Bursíka. I ten čelil pro své názory dle jejích slov nevybíravému veřejnému tlaku, osočování a diskreditaci.
„A nejen veřejně, ale i v zákulisí mnozí podkopávali jeho odborný kredit. A neděje se to jen jemu. Podepsali se na tom Václav Klaus i Miloš Zeman jako výrazné postavy našeho veřejného života. Třeba v tématu Šumava, energetiky, odchodu od spalování fosilních paliv, v tématech moderních technologií či obnovitelných zdrojů,“ upřesňuje s tím, že všechna tato témata jsou v Česku dlouhodobě diskreditována.
„Lidé, kteří jsou progresivní a prosazují vědecké poznatky, jsou umlčováni. Ve veřejném prostoru nemají ani možnost se dostatečné vyjadřovat,“ tvrdí.
Deformovaně k věci podle ní přistupují také tuzemská média. „Když se podíváte na úroveň debaty na BBC a u nás, rozdíl je velice markantní. Tam už některé typy otázek ani nezaznívají, protože vědecky podložená fakta už nikdo nezpochybňuje.“
To říká ve zjevné narážce na české mediální debaty o tom, zda existuje či neexistuje globální oteplování. A zda ho ovlivňuje činnost člověka.
Příští volby Zelené už asi neminou
Příští volby už budou podle odborníků i politologů o klimatu, o ochraně planety, o moderních „zelených“ technologiích.
„Dnes jsou zelení málo populární. Jsou málo vidět, ale to se může časem změnit, protože se mohou změnit okolnosti. Zvlášť ty klimatické, environmentální, které vyvolají poptávku po zelené politice,“ myslí si politolog Jelínek.
Také Kateřina Bursíková Jacques míní, že dochází k akceleraci „zelené osvěty“. A že mladá, zejména ta nejmladší generace už environmentální otázky klade na jedno z prvních či dokonce na úplně první místo. A vytváří tím tlak na starší generaci.
„Myslím, že poslední sněmovní volby tahle témata vůbec nereflektovala. Na rozdíl od Německa, kde to bylo číslo jedna. Za čtyři roky se to změní. Příští volby už budou o klimatu a o ochraně životního prostředí obecně na prvním místě, protože to mladá generace prostě bude chtít,“ říká.
Stejný názor sdílí Džamila Stehlíková. Podle ní v tom Česku pomůže i jeho letošní předsednictví v Radě Evropské unie.
„Máme dost expertů, dost odborníků, abychom obstáli i během evropského předsednictví. Abychom dokázali udělat reparát z minulého předsednictví. A také dokázali ten směr v oblasti dekarbonizace ekonomiky, který Evropa nastoupila, nejen udržet, ale dokonce přinést i vlastní technologickou vyspělost a vzdělanost našich lidí,“ uzavírá.
Libuše Frantová
Druhé svobodné volby jsem taky chtěl volit zelené, tak za mnou přišel jakýsi mladík si popovídat jak moc jsem zelený a jestli by to nešlo nějak využít. Předložil mi nějaké teze se kterými jsem souhlasil a potom ještě nějaké se kterými jsem nesouhlasil. On si můj nesouhlas přeložil jako nepřátelství a jeho přístup ke mně začal připomínat inkvizitora. Tak jsem mu navrhl, aby si šel po svých, že nemám rád nátlak. Zhodnotil, jestli by mě přepral a usoudil, že ne, tak šel a zelení už se na mě víckrát neobrátili.
Jsem silně ekologicky zaměřený a proto nevolím zelené.
Problém je, že zelení jsou zmatení.
Příklad: Německo má zelenou politiku po mnoho let, přesto loni mělo největší emise CO2 za posledních 10 až 20 let.
Nynější německá vláda se zelenými chce stavět větrníky, ale zelení jsou proti.
U nás nejlepší místa na postavení větrných elektráren jsou v národních parcích, podobné je to i v Bavorsku. Toto je ohromný rozpor v zeleném myšlení a těchto rozporů mají více. Taky vadí, že větrníky zabíjí ptáky a vytváří srážkový stín.
Zelení nepředstavili reálnou energetickou koncepci, která by byla funkční bez dovozu biopaliva přes půlku světa.
Největší problém zelené energetiky je akumulace. Přečerpávací elektrárny zničí hory, které jsou vesměs chráněné. Ostatní typy akumulace jsou drahé nebo neefektivní. Myslím si, že do budoucna přinutí odběratele, aby si akumulaci za vlastní vyřešili sami 🙁
Třeba finta s elektromobily – z už zaplacených baterek chtějí stavět akumulaci pro elektrickou síť. Po skončení jejich použitelnosti v autě se umístí do akumulátorových stanic. Vy zaplatíte a někdo na vás několikrát vydělá – výrobce auta, distributor energie a na konec majitel akumulátorové stanice.
Stačí když je v létě zelená tráva.
No… Stačí si v článku přečíst jména Stropnický, Stehlíková, Jacques a máte odpověď na otázku proč zelené skoro nikdo nevolí… A pokud jsou i tihle málo, tak se podívejte za hranice do Bundestagu co tam ti úspěšnější zelení předvádějí… Článek se měl spíše jmenovat „Jak je možné že zelené volilo celých 53 tis lidí?!?“
Jestli to meni tim, ze si lidi pamatuji tu kozu biomasu. Dale ten sileny tunel se solary. Stoji a bude to stat biliony. A co z toho? Co se zlepsilo, co se napravilo? Mimo uctu par vvolenych. Zeleni jsou uchylove, jejich akce na podporu kol atd. Kdo ma rozum zelene nebere. Ekologie ano ale pak se musi prestat cpat eauta. Kdo pochybuje at si zjisti neco o kobaltu. Kde se tezi, KDO to tezi. 80% je z Konga. A tezi to tam otroci hlavne deti. Ne deti Sojdrove. Ale 8 lete zotrocene deti. A pak se zacne odvijet pohadka o ekologicnosti eauta…
Zelená je budoucnost a zelená politika ať už stávajících Zelených, nebo v budoucnu nově vzniklé strany, nahradí současnou politiku prospěchářů, tmářů a zpátečníků.