Čtyřdenní pracovní týden se možná již brzy stane realitou

V některých evropských zemích se stává stále silnější téma čtyřdenní pracovní týden. Myšlenka rezonuje v akademických kruzích i v programech politických stran a sekretariátech odborových centrál. A nejen v Evropě.

Zkrácení pracovního týdne z pěti na čtyři dny se v článku Is Friday the new Saturday? Europe eyes a 4-day week věnuje bruselský list Politico. Podle něj téma spojuje nejedny rivaly. Za příklad dává dva evropské politiky z opačných politických stran. Zakladatele španělské levicové strany Más Pais Iniga Errejóna a předsedu vlámské liberální strany Open Vld Egberta Lachaerta. Ti se neshodnou nikdy v ničem. Až na jednu výjimku, a tou je čtyřdenní pracovní týden.

Ostatně byla to právě belgická vláda, která letos v únoru odsouhlasila zaměstnancům 38hodinový úvazek soustředěný do čtyř pracovních dnů. Ovšem za podmínky, že s tím souhlasí jejich zaměstnavatelé.

„Našim hlavním důvodem je větší flexibilita,“ říká Lachaert pohodlně usazený v kavárně belgického parlamentu.

Na čtyři dny práce dle něj ale musí být uzpůsobena ekonomika. I proto je belgický plán součástí širší reformy pracovního úvazku. A dříve, než půjde ke schválení do parlamentu, jeho předkladatelé návrh projednají s odbory a zaměstnavateli.

Oproti tomu ve Španělsku jsou ve věci zkráceného pracovního týdne o poznání „dál“. Španělská vláda oznámila, že zavede dvouletý zkušební projekt již od konce letošního roku. Více než 300 vybraných firem v něm zredukuje počet pracovních hodin, mzdy ale ponechá beze změny. Projekt vypracovaný ve spolupráci se stranou Más Pais má přesvědčit společnost o výhodách této změny.

„To, co chceme, je empirickou cestou dokázat, že si to španělská ekonomika může dovolit. A chceme i ukázat, že zkrácený pracovní týden povede ke zvýšení produktivity a udržení zaměstnanců,“ říká Errejón.

Skutečnost, že dluh Španělska byl ještě donedávna větší, než je jeho ekonomika, pak ponechává taktně stranou. Stejně jako fakt, že země patří k nejzadluženějším zemím EU.

Čtyři dny práce si razí cestu nejen Evropou

Seznam evropských stran s plánem na zkrácený pracovní týden je dlouhý. Portugalský ministerský předseda António Costa, který nedávno vyhrál volby, slíbil čtyřdenní pracovní týden přímo ve svém volebním programu. Finská premiérka Sanna Marinová prosazovala tuto myšlenku ještě předtím, než se stala ministerskou předsedkyní. Záměr ale neprosadila, protože jí v tom nepodpořila její vláda.

Aktuálně zhruba 70 společností s více než 3 300 zaměstnanci v Británii testuje od tohoto měsíce práci na čtyři dny v týdnu, to při zachování plné mzdy. Pilotní projekt potrvá šest měsíců. Firmy se zaměřují hlavně na udržení produktivity práce. Akci organizuje skupina, která usiluje o zavedení kratšího pracovního týdne bez snížení mezd.

„Pětidenní pracovní týden z 20. století už není tím nejlepším konceptem pro podnikání v 21. století,“ řekl BBC Ed Siegel, ředitel Charity Bank, jež se do testu také zapojila.

Testování, byť v menším rozsahu, se koná také v Irsku, USA, Kanadě, Austrálii a na Novém Zélandu. Novozélandská ministerská předsedkyně Jacinda Ardernová navrhla zkrácení pracovního týdne jako možnost, jak podpořit domácí turistiku po poklesu návštěvníků v důsledku pandemie covidu. A americký demokratický kongresman Mark Takano předložil zákon na snížení počtu pracovních hodin ze 40 na 32. Získal podporu sta členů Kongresu. Island zase rozšířil zkrácenou pracovní dobu na všechny zaměstnance veřejného sektoru poté, kdy pilotní zkouška ukázala, že se zlepšily podmínky pracovníků a jejich produktivita.

Samotná myšlenka na třídenní víkend vypadá jako novinka, ale není. Zaměstnanci usilují o zkrácení pracovní doby již od počátků dělnického hnutí. 40hodinový a pětidenní pracovní týden se stal jejich největším úspěchem na počátku první dekády 20. století. Po druhé světové válce vzrostla produktivita a její výkon spolu se mzdami rostl až do 70. let. Pak došlo ke zlomu. Zatímco produktivita stále rostla, mzdy stagnovaly. Což v praxi znamenalo, že pracovníci vyráběli víc a vydělávali si relativně méně.

[Někteří změnu trendu přičítají nástupu konglomerátů, kdy mnoho svébytných podnikatelů přišlo o byznysy a museli se nechat zaměstnat za méně výhodných podmínek, pozn. red.].

Když zkrátíme pracovní týden, vyděláme, tvrdí profesor

„V současné organizaci práce je něco špatně. Čtyřdenní pracovní týden by to mohl napravit,“ uvádí ekonom Birkbeckovy University of London Pedro Gomes ve své knize „Pátek je nová sobota: jak čtyřdenní pracovní týden spasí ekonomiku.“

Podpořit tuto myšlenku je dle něj třeba i z ekologických důvodů. Méně dopravy znamená méně emisí. Anebo z genderových důvodů, více volného času dle něj lépe rozvrhne péči o domácnost.

„S tím vším souhlasím, ale myslím si, že máme lepší argument pro čtyřdenní pracovní týden. A to je ekonomický důvod, totiž i volný čas souvisí s ekonomikou,“ říká Gomes.

Vedle provokativního titulu jeho kniha předkládá i jednoduché argumenty pro zkrácení pracovního týdne. Vypůjčuje si přitom myšlenky klasických ekonomů jako Johna Maynarda Keynese, Karla Marxe či Josefa Aloise Schumpetera. Podle něj přitom nezáleží jen na tom, z jakého ideologického tábora, kdo pochází, čtyřdenní pracovní týden je dle jeho názoru přínosem pro každého.

„A to je ´win-win´ řešení jak pro zaměstnance, tak pro ekonomiku,“ upřesňuje Gomes.

Liberálové podle něj ocení více volného času. Což přinese osvobození lidského kapitálu a inovace. Keynesiánci zase ocení růst poptávky po volnočasových aktivitách. Což opět podpoří růst. Rovnostáři dle jeho slov přivítají pokles technologické nezaměstnanosti vyplývající z menšího počtu dělníků nahrazených stroji, a tak dále.

Empirické důkazy Gomes ale nepředkládá. Ví však, že je nutné alespoň pětileté přechodné období, na jehož konci už by celá ekonomika pracovala čtyři dny v týdnu. Ne však nutně ve stejný okamžik.

„Přirovnal bych to k řadící páce ekonomiky, podobně jako v automobilu. Zpočátku může dojít k otřesu, ale ekonomika se zase brzy rozjede,“ vysvětluje na příkladu.

Ve Francii to zkusili, neuspěli. A jsou tu i nemalá rizika

Najdou se ale i kritici zkráceného pracovního týdne. Jsou většinou skeptičtí ke všemu, co nařídí vlády a vymyslí politici v bruselských kavárnách. Vyjadřují pochybnost nad tím, že zkrácení pracovního týdne je v zájmu pracujících. Odkazují na příklad Francie, která v roce 2000 snížila počet pracovních hodin z 39 na 35 v týdnu. Země takovým krokem chtěla snížit nezaměstnanost a podpořit sdílení pracovních míst. Kýžený úspěch se ale nedostavil. Následovalo jen zvýšení počtu lépe placených přesčasových hodin.

„Něco, co se děje centrálně a stanovuje restrikce a pravidla, musí podle mě vyústit v řadu problémů a nebezpečí a zvýšení nezaměstnanosti,“ říká profesor ekonomie na Bocconi University v Milánu Tito Boeri.

Argumentuje, že v případě práce tu máme sociální dialog mezi odbory a zaměstnavateli. Ti zastoupí zájmy pracovníků lépe než nařízení vlád o tom, že v pátek všichni zůstanou doma.

„Mám dojem, že by lidé s nízkými příjmy pracovali raději déle a dostávali více peněz. To mnohem spíše, než aby sice pracovali méně, ale za ještě nižší plat,“ upřesňuje.

Poukazuje na další dopady. Totiž, že zatímco pětidenní pracovní týden byl vítězstvím boje dělníků, třídenní víkend by byl vítězstvím vysokopříjmových skupin, včetně střední třídy.

„Jsem přesvědčený, že by to tak mohlo být,“ tvrdí.

A jsou tu další rizika. Ve vysoce propojené ekonomice mohou různé počty pracovních dní znamenat nevýhodu pro menší, exportně orientované země nebo pro konkurující si firmy. Dopady se pak projeví v nižších mzdách, vyšších osobních nákladech, růstu cen nebo v omezení pracovní domy.

Inovátor Gomes má i v tom ale jasno: „To je úkol pro politiky. Ano, mohou být rozpory a strany mohou prosazovat rozdílné postupy. To vše je o jednání a my bychom měli jednat.“

Čtyřdenní pracovní týden by některým prospěl

Na druhé straně existují případy, kdy zkrácený pracovní týden v praxi funguje docela dobře. Mnoho firem i díky zkušenosti s covidem omezilo pracovní dobu. Je to třeba španělský telekomunikační gigant Telefónika nebo Microsoft, který to nyní zkouší v Japonsku. A jsou to i malé firmy z různých sektorů, pro které se stal pětidenní pracovní týden prostě „nevýhodný“. O dlouhodobém volání i českých žen po větší podpoře zkrácených pracovních úvazků nemluvě…

Server Politico dává za příklad majitelku madridské restaurace Francachela Marii Alvárezovou. Ta zkrátila pracovní dobu ze 40 na 35 hodin při zachování dosavadní výše mezd. A podařilo se jí zorganizovat práci ve čtyřdenních směnách. Přitom zvýšila obrat o 27 procent.

„To se nám podařilo zejména díky nahrazení počtu hostů internetovými objednávkami. Když bychom ale pracovní týden nezkrátili, nikdy bychom se k tomu nedopracovali. Neměli bychom na to totiž čas,“ vysvětluje.

A podobně dobře fungují dle odborů i na Islandu. Většina tamějšího veřejného sektoru nyní pracuje 26 až 35 hodin týdně oproti předchozím 40. Odborová centrála zaměstnanců BSRB tvrdí, že to není na úkor efektivnosti služeb. Odvolává se na průzkumy, které prokázaly, že ubyly i případy mentálního a fyzického stresu, syndromu vyhoření a jiných onemocnění. Naopak se zvýšilo uspokojení z práce, rovnováha mezi pracovním zatížením a volným časem i produktivita. A to jak z pohledu zaměstnanců, tak samotných zaměstnavatelů.

„Tady na Islandu se rodiny cítí jako křeček v otáčivém kole, když mluví o rovnováze rodinného a pracovního života. Kratší pracovní úvazek pro všechny by to vyřešil,“ říká předsedkyně BSRB Sonja Ýr Porbergsdóttir.

Tvrdí, že lidé o kratší úvazek zaměstnavatele i sami mnohdy žádají i za cenu nižších mezd.

Podle listu Politico v Holandsku pak pracuje na částečný pracovní úvazek polovina zaměstnanců. Což je nejvyšší podíl v zemích EU. Následuje Německo, kde je to čtvrtina zaměstnanců. Jedním z nich je i učitel na základní škole v Berlíně Benjamin Bräuer. Ten si po narození druhého dítěte snížil pracovní úvazek na 80 procent.

„Je to jiný způsob práce, protože víte, že máte vždy rezervu. Když se necítíte, můžete pracovat v pondělí na polovinu úvazku. A pokud ne, můžete mít hezký den,“ říká.

Změna spočívá v mysli, tvrdí zastánci zkrácené práce

Překonání původního odporu k tak zásadní změně, jako je nižší počet pracovních dní, může být těžké, ale stojí za to, tvrdí Andrew Barnes, podnikatel a spoluzakladatel nevládní organizace 4daysweek.com, která myšlenku propaguje po celém světě.

Zastává přístup 100/80/100: 100% plat za 80% práci při 100% výkonu.

„To, co zkoušíme, je změna náhledu na celou věc. Změňme přístup k tomu, že všechno závisí na přesvědčení, že čas se rovná výkonu. Ale tak to není,“ tvrdí.

Podle něj a mnoha dalších zastánců kratšího pracovního týdne jsou dnešní pracující zkrátka vyčerpaní. Syndrom vyhoření je oficiální diagnóza, kterou uznává i Světová zdravotní organizace. Proto mnozí lidé odcházejí ze zaměstnání „en masse“. Což dostalo i oficiální název The Big Quit [Velký útěk]. Podle Barnse se tak děje i kvůli dvou letech pandemie a práce z domova, která smazala rozdíl mezi prací a soukromým životem.

„Covid změnil situaci. Myslím, že každému otevřel oči, že lze pracovat i jinak,“ uzavírá.

Michal Achremenko