Politika Evropské centrální banky ukazuje dle analytiků na základní problém eurozóny, potažmo celé EU. Tím je jednotná evropská měna, ale rozdílné fiskální politiky. ECB se tak nutně mění z ekonomické instituce v instituci politickou.
Včerejší [21.7.] rozhodnutí ECB zvýšit základní úrokové sazby ze záporných hodnot na nulu, hodnotí ekonomové kladně. Naopak krčí rameny nad novým podpůrným programem banky ve prospěch předlužených zemí eurozóny. Program nákupů dluhopisů Transmission Protection Instrument [TPI] jí umožňuje nakupovat státní [ale i firemní, pozn. red.] dluhopisy těch zemí, jejichž zadlužení je vysoko nad sto procenty hrubého domácího produktu [HDP]. Sem patří zejména Itálie, Řecko nebo Španělsko, přičemž s vysokými dluhy se dnes potýká například i Francie.
„V základu ten program funguje tak, že ECB nakoupí dluhopisy zadlužených zemí. Tím po nich zvýší poptávku a srazí jejich výnos. To v praxi značí, že tyto země za své dluhy, které financují právě prostřednictvím státních dluhopisů, nezaplatí tak vysoké úroky,“ vysvětluje zjednodušeně pro FinTag.cz hlavní analytik brokerské společnosti XTB Jiří Tyleček.
Zároveň upozorňuje, že byť ECB program TPI včera vůbec poprvé naplno představila, neuvedla k němu příliš podrobností. To nejdůležitější se i tak ví. Program banka stanovila z hlediska nákladů jako neomezený. Což znamená, že pro jeho financování využije své vlastní dluhopisy nebo si prostě a jednoduše potřebná eura natiskne.
„Doteď ECB nakupovala dluhopisy ze základního kapitálu, který vznikl při jejím vzniku. Jak to bude v případě nového programu ale nikdo neřekl. A ani podmínky, kdy ECB vstoupí na dluhopisový trh, nejsou zřetelně dané. Není tam daná jednoznačná hladila spreadu mezi italskými a německými dluhopisy. Není tam dán objem peněz, které ECB zainvestuje,“ upřesňuje Jiří Tyleček.
ECB vyvažuje ekonomické i politické tlaky celé EU
Sama ECB odpovědi na položené otázky k novému programu, o němž mluví již několik měsíců, ale nedává a nedala je ani včera. Ve svém prohlášení pouze uvedla, že takzvaný nástroj na ochranu transmise využije v době, kdy uzná za vhodné.
„Rada guvernérů došla k závěru, že vytvoření TPI je nezbytné k podpoře účinné transmise měnové politiky. […] TPI doplní soubor nástrojů Rady guvernérů a lze jej aktivovat, když bude nezbytné čelit nežádoucí, chaotické dynamice na trhu. Tedy za situace, která by představovala vážné nebezpečí pro transmisi měnové politiky v rámci eurozóny,“ konstatovala ve své zprávě ECB.
A znovu zopakovala, že jejím cílem při současném zvedání základních úrokových sazeb je, aby se jí nastavená měnová politika hladce přenášela do všech zemí eurozóny, potažmo celé EU. Totiž v Evropské unii si vlastní měnu ponechává jen Česko, Polsko, Bulharsko, Maďarsko, Švédsko, Rumunsko a Dánsko.
Avšak právě v tom tkví dle hlavního ekonoma České spořitelny [ČS] Davida Navrátila jádro pudla. A to leží v rozdílnosti ekonomik a míry zadlužení jednotlivých zemí eurozóny. Což dle něj dokazuje i to, že ECB má sazby i po jejich včerejším zvýšení o 50 bazických bodů na nule při 8,6% inflaci v zemích eurozóny.
„Kdyby ECB sledovala jednoduché Taylorovo pravidlo, které říká, kde by sazby měly být při dané inflaci a mezeře výstupu, tak už teď by sazba rychle směřovala ke dvěma
procentům. ECB komplikuje rozhodování fakt, že EMU je spolek relativně heterogenních zemí, kde průměry mohou být zavádějící. Irsko by potřebovalo sazby na deset procent, Nizozemí na tři procenta, ale Španělsko, Portugalsko, Řecko by potřebovaly naopak sazby záporné,“ vysvětluje ekonom ČS.
Upřesněme, že Taylorovo pravidlo je indikátor, který se používá k určení úrokové sazby nezbytné ke stabilizaci ekonomiky v krátkodobém horizontu při zachování dlouhodobého růstu. Jeho cílem je stanovení úrovně úrokových sazeb nezbytných k dosažení rovnováhy mezi inflací a ekonomickým růstem.
Němci vs. Italové a další jižní národy EU
Pozornost David Navrátil věnuje i samotnému programu TPI. Podle něj je jeho hlavní cíl obrana před příliš velkými rozdíly spreadů na výnosech státních dluhopisů u zemí, které by potřebovaly právě nižší úroky. Vyšší úroky centrálních bank totiž zvyšují výnosy u státních dluhopisů, jimiž státy své dluhy financují. Za příklad dává řeckou a italskou vládu. Ta aktuálně platí za desetileté dluhopisy o více než 230 bodů více než Německo. Přičemž je to právě Německo, které dlouhodobě kritizuje ECB za její dle názoru jeho představitelů až příliš laxní přístup k vysoké inflaci.
„Nástroj na nákup dluhopisů zadlužených zemí skrývá mnohá nebezpečí. To hlavní spočívá v tom, že je to ECB, která se stává orgánem, jenž rozhoduje o nákladech na státní dluhy. A tím i o osudu jednotlivých vlád. A to není slučitelné s úkoly měnové politiky nezávislé centrální banky,“ upozornil včera [21.7.] ekonom z německého institutu ZEW Mannheim Friedrich Heinemann.
Jeho slova lze pochopit. Inflace v EU a nízké sazby ECB obírají fiskálně zodpovědné Němce o úspory. Jenomže, jak uvádí analytici, v eurozóně a EU nejsou jenom Němci, ale i Italové, Španělé a další národy, jejichž vlády si nelámou hlavu s odpovědnou fiskální politikou.
„Odpůrce takového programu správně řekne, že mají platit výrazně více, protože jejich země jsou předlužené. A jsou tak méně důvěryhodné, že budou schopny splácet své
závazky. Takže vyšší výnosy zohledňují vyšší riziko,“ vysvětluje ekonom ČS.
Zároveň ale předkládá i druhý pohled: „Zastánci programu budou argumentovat právě tím, že příliš vysoké sazby pro země, které naopak potřebují sazby záporné, způsobí recesi, nezaměstnanost a pád inflace.“
On sám je přesvědčený o tom, že program TPI, který se snaží zohlednit heterogenitu evropských zemí, je v pořádku. A i když jsou jeho parametry neznámé, dle jeho slov „hlavní palebná síla tkví v prohlášení ECB, že je neomezený“.
ECB je víc politickou než ekonomickou institucí
Podle Jiřího Tylečka z XTB aktuální politika ECB znovu dokazuje, že se nachází v obtížné situaci. Poukazuje na to, že je opatrná při predikci dalšího zvyšování úrokových sazeb, a docela nečitelná v oblasti jí oznámeného programu TPI.
„Celé to na mě dělá dojem, že si nechává co největší prostor pro své další působení. Je to ona, kdo teď balancuje fundamentální problém eurozóny. Totiž, že ta má jednu měnovou politiku, ale rozdílné přístupy národních vlád k fiskální politice,“ vysvětluje s dovětkem, že například po Maastrichtských kritériích dnes v EU „neštěkne ani pes“.
A to v praxi vede k tomu, že dluhy si v Evropě dělá každý sám, měnovou politiku ale mají všichni společnou. Dle něj tak problém nespočívá v ECB, rizikem jsou ale spíše evropské vlády. Eurozóna, jíž má dnes ECB na starosti z hlediska měnové politiky, dle něj už dávno není jen měnovou unií, ale politickým paktem.
„Pokud bych to tedy měl shrnout. Přístup ECB k jejímu hlavnímu cíli, což je měnová stabilita, je naprosto tragický. Na druhé straně se to dá pochopit. Kdyby totiž ECB začala něco dělat s úroky, tak značně zvýší náklady slabých evropských zemí na jejich dluhy. Kdyby šla inflaci moc po krku, ohrozí tím stabilitu celého paktu. Takže se de facto teď hlavně snaží, aby udržela eurozónu v kupě,“ uzavírá.
Daniel Tácha
Ta úvaha je ekonomická a jako taková je i správná. Ale peníze jsou jen jeden nástroj mezi mnoha. Němci možná trpí skrze nízké úroky, ale jak správně zmiňuje autor, být na společném trhu je pro ně samozřejmě důležitější. Možnost prodávat zboží bez překážek, je pro průmyslovou ekonomiku stejně důležitá, jako pro ekonomiku služeb. Včetně naší republiky. Náklady na vlastní měnu jsou peníze, které platíme jen bankám. Proto se jich finbanční sektor nechce vzdát. Jestli se nám snaží někdo namluvit, že můžeme sdílet společný trh a nebýt ovlivnění situací v jiných částech území, lže. S eurem nebo bez něj musíme v nutné řešit i problémy jiných zemí společného trhu. Pokud chceme žít v Evropě, nezbývá nic jiného, než sdílet její radosti i starosti. Jen je škoda, že se zbavujeme možnosti společné dění v měnové politice zásadněji ovlivňovat. Koruna je fajn, ale je zatížena zbytečnými poplatky, vlivy politiků (mnohem víc než euro) a je nástrojem k určování ceny práce občanů politiky. Euro nás nespasí, jeto také jen měna, ale žije se s ní pohodlněji. Strašení, že při přechodu na jinou měnu budou obchodníci zaokrouhlovat je pro mateřské školy. Naši nemorální obchodníci nás při každé krizi okrádají mnohem víc. Viz poslední měsíce. A ti normální to dělat nebudou. Vývozci (75%) už vůbec ne a tam se točí peněz mnohem víc. Takže za mne: Především koruna je politickým nástrojem, je produktem politiků a bankéřů a je výhodná především pro ně. Za mne už bych ji dávno zrušil. Ovšem, nikoli bez souhlasu většiny veřejnosti. A ta je masírovaná politiky a na koruně závislými zájmovými skupinami. Ale, je to jen měna. Nic víc.