Vánoce Williama Shakespeara: Po temnotě doufám ve světlo

Emeritní profesor anglické literatury na Filozofické fakultě UK a JU ČB Martin Hilský přeložil za svůj život kompletní dílo Williama Shakespeara. Loni vydal úspěšnou knihu „Shakespearova Anglie Portrét doby“. V ní mapuje životy lidí Shakespearovy doby.

William Shakespeare žil v letech 1564 až 1616. Kniha Martina Hilského nabízí širší vhled do života Anglie za vlády Jindřicha VIII., Edwarda VI., Jany Greyové, krvavé Marie Tudorovny a hlavně královny Alžběty či králů Jakuba I. a Karla I. Kniha, byť to tak na první pohled nevypadá, se svým způsobem veze na dnes tolik módní retro vlně. Podezírat Martina Hilského z kalkulu ale není namístě. Z jeho knihy je zřetelně znát, že dobu anglické reformace řeší po celý svůj život. Že ji má „v malíčku“, protože ji řešil vždy, když překládal „svého“ Williama Shakespeara.

Tak třeba: „Z drátu, ne ze zlata její vlas,“ cituje Martin Hilský na stráně 288 své knihy o počtu bezmála 800 stran čtvrtý verš sonetu 130 Williama Shakespeara.

Ještě předtím ale vysvětlí: „Dámské účesy Shakespearovy doby měly mnohdy podobu složitých konstrukcí vyztužených dráty. […] Alžbětinci těmto pozoruhodným pyramidám, věžím a hradům, které lepší dámy nosily na hlavách, docela výstižně říkali do češtiny nepřeložitelným slovem „tires“, případně „head tires“. Toto slovo bylo odvozeno z výrazu „attire“ [oděv] a označovalo zdobnou výztuž dámského účesu sestávající ze zlatých nebo stříbrných drátů, do nichž byly vpleteny hedvábné krajky zdobené perlami, drahokamy, případně péry exotických ptáků.“

Řekneme to stručně, knihu o Anglii v době Williama Shakespeara doporučujeme každému, kdo má rád historii, Anglii, cizí jazyky, mateřský jazyk, překlady, Shakespeara, Martina Hilského nebo prostě jen rád čte. A protože jsou Vánoce, dovolujeme si [bez svolení autora, pozn. red.] avšak ku potěše čtenářů přetisknou část z 20. kapitoly „Čas každodenní a čas sváteční“ z knihy Shakespearova Anglie Portrét doby od Martina Hilského. A začneme zvolna tím, kdy lidé v době Williama Shakespeara Vánoce vlastně slavili. To jest kapitolou:

Anglikánský kalendář

Reformace významně zasáhla jak do času svátečního, tak do času každodenního, neboť většinu katolických svátků zrušila a z původní stovky jich zbylo v alžbětinské době jen dvacet sedm. Některé svátky převzala v pozměněné podobě a významu. Zároveň nepřijala římskokatolický kalendář, který byl po gregoriánské úpravě roku 1582 závazný pro země kontinentální Evropy, a přidržovala se juliánského kalendáře zavedeného Juliem Caesarem.

V důsledku toho v Shakespearově Anglii nezačínal nový rok 1. ledna, ale 25. března [Lady Day]. Krom toho byl juliánský kalendář nepřesný, neboť kalendářní rok byl o trochu delší než rok astronomický. Tento malý rozdíl se během staletí zvětšil na deset dní a papež Řehoř XIII. navrhl tyto dny přeskočit. V roce 1582 proto v celé katolické Evropě po 4. říjnu bezprostředně následoval 15. říjen.

Královna Alžběta byla ochotna tyto změny přijmout, ale její biskupové se rozhodně postavili proti, nehodlali následovat katolický Řím ani v této záležitosti a královna nakonec jejich tlaku ustoupila. V důsledku toho všichni alžbětinci nejen Shakespearův Hamlet žili ve vykloubeném čase. Kdykoli po roce 1582 vycestovali do Francie [nebo kamkoli jinam na evropský kontinent], museli posunout čas o deset dní dopředu a při návratu o deset dnů zpět.

Teprve v roce 1752 byl v Anglii zaveden kalendář gregoriánský. Téměř dvě stě let trvalo anglikánské církvi než odpustila gregoriánskému kalendáři závadný katolický původ a pragmaticky uznala, že je přesnější, přirozenější a po všech stránkách výhodnější.

Nový kalendář anglikánské církve byl rozděl na dvě poloviny, z nichž každá měla 182,5 dní. Nahlíženo z této perspektivy začínala první polovina roku Vánocemi, tj. 24. prosince, a končila na svatého Jana, tj. 24. června. Druhá polovina roku začínala 24. června a končila 24. prosince.

V první polovině roku se soustředily všechny hlavní církevní svátky [Vánoce a Velikonoce]. Tvořily je symbolické rituály, v nichž se přírodní síly propojovaly s narozením, smrtí a vzkříšením. Jejich součástí byly rituální ohně [vánoční svíčky, ohně na svatého Jana], vegetační symbolika [vánoční jmelí, cesmína, větve s listovím] a zvonečky a zvony.

Vánoce Williama Shakespeara a nejen jeho

Vánoční svátky [25.12. – 6.1.] zůstaly i v reformované Anglii nejpopulárnějšími církevními svátky a slavily se ve městech i na venkově. Dobové pamflety a další písemnosti [například texty písniček] dokládají, že v představách lidí byly Vánoce svátky spojené se snem o zlatém věku, s mýtem štědrosti a hojnosti [Land of Cockaygne], bratrství, porozumění a lásky. Tatro tradice bratrství mezi lidmi různého společenského postavení upomínala na římské saturnálie, během nichž se obracela naruby celá společenská hierarchie, zároveň navazovala na středověkou představu pohostinnosti [hospitalitas], která určovala, že během Vánoc se domy bohatých otevírají chudým. Tento starý křesťanský zvyk sice už během alžbětinské doby postupně upadal, ale představa Vánoc jako svátku štědrosti, hojnosti a lásky přetrvávala a trvá doposud.

Vánoční stromek se sice stal symbolem Vánoc až od 19. století, ale některé zvyky běžně s Vánocemi spojované se dodržovaly už v době renesance. Shakespearovi současníci před začátkem oslav Kristova narození vyzdobili své domy či chalupy zelení [břečťanem a cesmínou]. V krbu se pálilo velké „vánoční poleno“ [Yule block, Yule log, Yule clog]. Vánoční ohně symbolizovaly zimní slunovrat a moc světla.

Soudobá vánoční koleda zaznamenaná v roce 1622 vypovídá o Vánocích jako svátku radosti, kdy jsou všechny místnosti vyzdobeny listy břečťanu, na každém sloupu visí cesmína, lidé mají čela ověnčena girlandami, pijí víno, zpívají koledy a radují se, zatímco ve všech krbech hoří vánoční polena a ze všech komínů ve městech i na venkově stoupá k nebi kouř.

K pohodě vánočního hodování patřily tance, dudy a bubínky. Zvláště na venkově bývalo zvykem, že lidé se neuzavírali doma a oslavovali Vánoce se svými sousedy, společně se veselili, smáli se maškarám a pantomimickým výstupům a upíjeli pivo z velkých mís, v nich plavala malá pečená jablka. Tyto mísy [wassails] roznášely dívky, zpívaly při tom koledy a pijácké písničky, za což vždycky dostaly pár drobných, jak píše „vodní básník“ John Taylor ve svém pamfletu o Vánocích.

Vánočním oslavám na venkově i ve městech, v chalupách i ve šlechtických domech a ve studentských kolejích v Londýně, Oxfordu a Cambridgi vévodil Král neřádu [Lord of Misrule, Master of the Revels, King of Christmas, King of the Cockneys], který měl o Vánocích stejnou funkci jako o májových či svatojánských svátcích. Mezi Vánocemi a novým rokem se pořádaly maškarády, ale hrál se také fotbal. Dárky se dávaly především na Nový rok. Nejrozšířenějším z nich byl pomeranč prošpikovaný hřebíčkem [velká pochoutka a vzácnost] nebo zázvor. Zatímco vánoční dárky rozdávané 25. prosince [Christmas Boxes] byly především určené služebnictvu, učňům anebo pomocníkům, novoroční dárky se dávaly nejčastěji soudcům, domácím a dalším osobám, s nimiž bylo výhodné býti zadobře.

Církevní obřady posledního, tj. dvanáctého dne vánočního [6. ledna] zvaného Epifaniel [Ephiphany] byly koncipovány jako oslava světla vítězícího nad temnotou. Svár noci a dne, temnoty a světla představoval základní symboliku Tří králů. Tato křesťanská symbolika navazovala na pohanské oslavy zimního slunovratu, ale propůjčovala jim nový duchovní význam Epifanie, zjevení Ježíše Krista, jemuž králové přinášejí dary.

Text prastarého hymnu zpívaného o dvanácté noci vánoční ze symboliky světla a tmy vycházel: „Dnes jsme se osvobodili z temnot a osvětluje nás světlo božského poznání,“ stálo v něm. Církevní svátek zároveň dokonale a přirozeně splýval s oslavou královského majestátu. Osobní heslo královny Alžběty dokonce znělo: „Po temnotě doufám ve světlo / Post tenebras spero lucem“.

Výše uvedený text pochází z 20. kapitoly Čas každodenní a čas sváteční knihy profesora Martina Hilského Shakespearova Anglie – Portrét doby. Některé části textu byly vynechány, jiné jen velice mírně upraveny kvůli potřebám novinového článku.