Po téměř roce od začátku ruské invaze na Ukrajinu se v EU většina ruských energetických firem ocitla v pozici jednoznačných vyvrhelů. Je tu ale výjimka. Tou je Lukoil, který dál pokračuje v dodávkách ropy a ropných produktů do Evropy.
Otázka zní, jak dlouho ještě. Už i vyhlídky druhé největší ruské, ale soukromé ropné společnosti stále více ohrožují dopady sankcí Západu. Roli sehrávají i podezření z prosazování obchodních zájmů Moskvy. Skutečností ale je, že firma navzdory ruské válce prozatím perfektně vydělává. Sankce EU, které dopadly na velké ruské energetické společnosti jako Gazprom Něfť, Rosněfť a Transněfť, se jí totiž prozatím nijak nedotkly.
„Lukoil má v Bruselu a v celé Evropě velmi výkonné lobbisty. Ti přesvědčili evropské politiky, že Lukoil podporuje Ukrajinu a že jeho vedení je proti této válce,“ vysvětluje analytik bulharského Centra pro studium demokracie Martin Vladimirov.
Lukoil tak za prvních devět měsíců loňského roku vykázal čistý zisk ve výši 648 miliard rublů [8,6 mld. eur]. To je v přepočtu přes 205 miliard korun a je to dvakrát tolik, kolik firma vydělala ve stejném období předchozího roku. „Zadarmo“ to ale nebylo. Naopak. Jak uvádí v článku „Russia’s Lukoil keeps on pumping in Europe — for now“ bruselský list Politico, povolení si vyžádalo mnoho delikátních kroků jak v Moskvě, tak v Bruselu.
Lukoil měl na unijním trhu výhodné postavení už před válkou na Ukrajině. V Evropě vlastnil tři velké rafinerie, v Itálii, Bulharsku a Rumunsku. Dále vlastní 45procentní podíl v rafinerii v Nizozemsku, stovky čerpacích stanic na území od Rumunska až po Belgii a rovněž marketingovou a obchodní společnost Litasco v Ženevě. Ta mimo jiné v EU obchodovala i se zbraněmi.
Jaký má Lukoil postoj k válce na Ukrajině
Oficiálně se Lukoil staví k válce na Ukrajině vlažně. Březnové prohlášení rady ředitelů vyjádřilo „nejhlubší znepokojení z tragických událostí na Ukrajině.“ A druhým dechem požadovalo „co nejrychlejší ukončení válečného konfliktu.“ Rada ředitelů znění prohlášení zopakovala ve svém e-mailu i bruselskému listu Politico.
„Mezi Kremlem a Lukoilem panuje napětí, ale ani ve snu si nedovedu představit Lukoil v roli disidenta. V Rusku neexistuje ropná společnost, která by nad sebou neměla ochrannou ruku Kremlu,“ komentuje vyjádření zástupců firmy Vladimirov.
Svá slova dokládá vyznamenáním zakladatele firmy Vagita Alekpetrova od prezidenta Vladimira Putina. Alekpetrov ho dostal loni v květnu za službu vlasti. Hned v červnu pak Alekpetrov odstoupil ze svých funkcí ve firmě. A není se co divit. Na Alekpetrova se vztahují sankce, které vyhlásila Kanada, Velká Británie a Austrálie. Sankce na „jeho Lukoil“ Amerika přitom vyhlásila již v roce 2014 po anexi Krymu Ruskem. A ani chod firmy není zcela bez problémů. Loni v září dokonce vypadl z okna nemocnice její předseda představenstva Ravil Ulfatovič Maganov. Což se stalo zrovinka ve stejný den, kdy ho návštěvou v nemocnici poctil Vladimir Putin. Lukoil následně oznámil, že předseda „odešel po dlouhé a vážné nemoci.“
„Můžeme klidně předpokládat, že současné vedení Lukoilu má s Kremlem úzké vztahy,“ říká ruský odborník na energetiku přednášející na King´s College London Adnan Vatansever.
„Myslím, že Lukoil v Evropě dlouho nevydrží, pokud se od Ruska neodřízne,“ dodává k tomu nezávislá analytička a bývalá úřednice Ruské centrální banky Alexandra Prokopenková.
Podle ní evropští zákazníci a evropské úřady nebudou už příliš dlouho tolerovat skutečnost, že zisky ruské firmy pocházejí z obchodování v evropských zemích. Firma spolu s daněmi, které platí v zemích, kde podniká, ale platí daně i v Rusku. Na druhé straně je třeba i říci, že Evropa ruskou ropu a ropné produtky ještě loni nakupovala ve velkých objemech.
Proč se Lukoil těší přízni EU
Zástupci Lukoilu na otázku, jak to, že se jí sankce EU netýkají, většinou odpovídají: „Lukoil je soukromá mezinárodní společnost, v níž nemá podíl žádný stát. A o politiku se nestará v žádné zemi, kde podniká.“
Skutečností je, že největší ruskou ropnou firmu Rosněft stát ovládá. A na ní se evropské sankce už vztahují. Firma trpí propadem těžby, a tak i prodejů. Zároveň kvůli sankcím jen obtížně financuje své úvěry. A aby toho nebylo málo, její generální ředitel Igor Sechin je na sankčním seznamu EU jako „jeden z nejdůležitějších členů ruské politické elity.“ Jde ostatně o blízkého přítele Vladimira Putina. Lukoilu se obdobný osud prozatím vyhýbá. Což pro Politico potvrzuje i nejmenovaný unijní diplomat.
„Debata o zpřísnění sankcí na ruské firmy se v současné době netýká Lukoilu,“ říká.
A podle listu to potvrzuje další zdroj. Ten navíc dodává, že i když lobbisty spojené s Ruskem EU vyloučila z oficiálního seznamu a dostali zákaz vstupu do unijních institucí, pro lobbisty Lukoilu už to úplně neplatí. V oficiálním registru lobbistů je Lukoil členem nejméně tří sdružení s přístupem k úředníkům EU. Nejvlivnější je průmyslová lobbistická skupina FuelsEurope.
„Společnost Lukoil nezneužívá svého členství, aby něco prosazovala. Firma vystupuje vrcholně obezřetně kolem všeho, co se pojí s válkou,“ tvrdí mluvčí FuelsEurope Alain Mathuren.
Zároveň potvrzuje, že Lukoil zůstal v rozhodovacích orgánech skupiny a je aktivní i v jejích pracovních skupinách.
„Pravidelně platí členské poplatky. […] A poté, kdy se loni v březnu od války distancovala, není její pozice ve sdružení předmětem žádných diskuzí,“ dodal.
„Komise nemá pravomoc zkoumat, jak se externí organizace stávají členy. Pravidla jsou jasná, pouze registrovaní lobbisté se mohou setkávat s našimi představiteli a o těchto schůzkách jsou k dispozici informace online,“ okomentoval členství Lukoilu ve sdružení FuelsEurope unijní diplomat.
Litasco zvažuje přesun do Dubaje
Zástupci Lukoilu přistupují velmi „obezřetně“ i ke svým členstvím v lobbistických sdruženích a asociacích: „Angažujeme se pouze v dialogu s reprezentanty států v zemích, kde podnikáme. Jednáme pouze o tom, co se týká našeho podnikání, životního prostředí a sociálních aspektů, ale i energetické bezpečnosti. To vše v souladu s právem.“
Ze slov bývalého zaměstnance ženevské obchodní a marketingové společnosti Litasco si lze ale udělat poněkud jiný obrázek. Podle něj hned loni 24. února nastoupil před zaměstnance dnes už bývalý generální ředitel firmy Nazim Sulejmanov. A pronesl k nim řeč o tom, že firmu čekají těžké časy. Zároveň měl říci, že oproti dřívějším problémům to nebude „prý zase až tak divoké.“
Společnost Litasco přesto válka dostihla. Západní banky jí pozastavily financování. Lukoil proto musel podle listu Politico vyklopit „miliardu dolarů a možná i víc,“ aby vyrovnal závazky právě z obchodu se zbraněmi. Nyní Litasco obchoduje pouze s ruskými fosilními palivy. A zvažuje přesun do Dubaje. Kam se ovšem jejím švýcarským zaměstnancům, pochopitelně, moc nechce.
Čerpací stanice Lukoil
Pod dozorem je nyní i rozsáhlá evropská síť čerpacích stanic Lukoil. Nevládní organizace sídlící v Bruselu Promote Ukraine proti nim protestovala přímo před Evropskou komisi, aby upozornila na jejich spojitost s Ruskem.
„Mnoho spotřebitelů vlastně ani neví, že to jsou ruské společnosti,“ uvedla Oxana Buldová z této organizace.
Dodala, že když se o tom lidé dozvěděli, přestali u nich benzin nakupovat. Naopak provozovatelé těchto čerpacích stanic kontrují slovy, že s tím, co se děje na Ukrajině, nemají nic společného. To listu Politico potvrdil vlastník bruselské čerpací stanice Lukoilu. Dodal, že zatím jeho podnikání válka na Ukrajině neovlivnila. Avšak musí platit Lukoilu poplatky. O změně značky neuvažuje, protože je svázaný smlouvou o franšíze.
Vůbec nejnebezpečnější pozici má Lukoil v Bulharsku, kde drží kvazi-monopol a velkou politickou sílu. Jeho rafinérie v Burgasu dodává na bulharský trh 50 procent pohonných hmot a na tvorbě bulharského HDP se podílí deseti procenty. Avšak pohonné hmoty a ropné produkty firma dnes může dodávat jen na domácí trh. Pak už jen na Ukrajinu. Na druhou stranu v zemi Lukoil denně prodá kolem 32 000 barelů nafty.
I v Bulharsku se pozice Lukoilu ale mění. Tamní parlament schválil zákon, který umožňuje kontrolovat rafinerii v Burgasu a zjišťovat, zda odsud nehrozí bezpečnostní riziko. Navíc v listopadu Lukoil podepsal s vládou dohodu o přesunu svých účetních operací ze Švýcarska do Bulharska. A tak začal v balkánské zemi platit podstatně vyšší daně. Zatímco v roce 2021 to bylo 3,5 milionu leva [cca 43 mil. Kč], tak letos by to mělo být až 700 milionů leva [8,5 bil Kč].
Michal Achremenko
Zde je vidět, jak většina věcí spolu souvisí i když to na první pohled vůbec není zřejmé. Ze situace s Lukoilem v Bulharsku je vidět, jak je toto důležité pro nás, aby se nepředávaly další pravomoci do Bruselu a tím se rušila státní suverenita. Protože jak chcete něco o své vůli dělat a chcete, aby to mělo nějaký účinek, tak musíte být v prvé řadě suverénní, tedy nezávislí. Ale když je celá Unie závislá na dovozu paliv, tak zavádět sankce a pak řešit věci jako Bulhaři, je často z hlediska výsledku docela úsměvné. Podobně, jako kdybych já chtěl od zítřka zavést účinné osobní sankce na potravinářský průmysl a zemědělství. Ale stejně tak bych se rozhodně nenechal oklamat oficiální bruselskou politikou, že právě tato energetická krize a z ní vzniklé problémy jsou důkazem, že je třeba se více sjednotit a navíc zvýšit své úsilí v zelené politice. Je tomu právě naopak. Jistá konkurence mezi státy může ukázat na životaschopnost, či mrtvolnost některých řešení.
Bulharský = Ruský Lukoil zásoboval UA naftou pro jejich tanky / náklaďáky. Kdyby NE, tak ba UA byli v … Bruseli. Ruská ropa se do EU dostane: Tirkstreemem, přes Bulharsko, jako benzín / bafta z Indie. Jako LNG z Číny. Ani Ami se nezdrží, aby na moři přejmenovali ruskou ropu na kazachstánskou ….. Rusko bude mít dál vysoké zisky, EU zaplatí tolik, že ji to zruinuje. USA a USD přdežijí – což byl prvotní záměr. PS: Němci se ani neodváží zeptata, kdože vyhodil NS-1 a NS-2 Otroci !!