Země EU se chtějí vrátit k dodržování společných fiskálních pravidel. Ta podle unijních ministrů financí ale mají odrážet aktuální ekonomickou realitu. Což značí, že podpořili pouze obecné principy reformy rozpočtových a dluhových pravidel.
Znovuobnovení společného postupu při fiskální politice jednotlivých unijních vlád již loni žádala Evropská komise [EK]. A nyní se téma znovu objevuje na stole. Jako obvykle u něj ale nepanuje jednotný postup ze strany unijních států. Český ministr financí Zbyněk Stanjura [ODS] čeká debatu například o přijatelnosti výjimek pro jednotlivé státy.
Brusel platnost takzvaného Paktu stability a růstu v roce 2020 pozastavil kvůli hospodářským dopadům pandemie covidu a jeho mimořádné uvolnění prodloužil do konce roku 2022. Učinil tak hlavně kvůli energetické krizi částečně způsobené válkou na Ukrajině.
Unijní fiskální pravidla známé jako Pakt stability a růstu vyžadují, aby veřejný dluh nepřekročil 60 procent hrubého domácího produktu [HDP]. Rozpočtové deficity zároveň nesmějí převýšit tři procenta HDP.
Co chce EK po zemích EU
Ministři financí EU se včera [14.3.] shodli, že v budoucnu by měly státy začít znovu respektovat oba zmíněné stropy vůči HDP. Podle nich by měla Komise klást větší důraz na individuální situaci jednotlivých států.
„Nová pravidla by měla být více realistická, aby byla vymahatelná,“ řekl po jednání novinářům ministr Stanjura.
Jihoevropské země jako Řecko, Itálie, Španělsko a Portugalsko mají dluh přesahující dvojnásobek zmíněného šedesátiprocentního stropu. Zároveň nejsou ani schopny se k limitu v nejbližších letech alespoň přiblížit. Více než deset zemí včetně České republiky se do povolené úrovně zatím vejde.
Komise proto počítá se zavedením víceletých národních plánů dluhové udržitelnosti. Na jejich základě by každé zemi stanovila individuální cestu směřující k plnění zmíněných limitů.
Ve hře je rovněž možnost, že by se v budoucnu platnost pravidel nouzově pozastavila pro skupinu zemí nebo jen jediný stát. Jako je tomu v současnosti pro celý blok. Podle Stanjury vyvolá tato úniková klauzule patrně velké debaty.
Velké debaty kolem fiskální politiky jsou už nyní
„Stále zbývá dopracovat detaily a dojít ke sblížení v některých nedořešených otázkách,“ shrnul včerejší jednání místopředseda EK Valdis Dombrovskis.
Členské státy se zatím neshodují například v tom, jakou metodu pro stanovení rizika pro veřejné finance jednotlivých zemí má Komise používat. Panuje totiž rozdílný pohled na to, zda mají být zavedena jednotná měřítka pro snižování dluhu. Ačkoli unijní státy uplatňují odlišné cesty k jejich dosažení.
K zastáncům co nejširších společných kritérií patří například Německo a Nizozemsko. Oproti tomu jihoevropské země usilují o přizpůsobení pravidel konkrétním potřebám jednotlivých států.
„Aby Německo souhlasilo, je potřeba udělat ještě hodně práce,“ prohlásil německý ministr financí Christian Lindner.
Španělská ministryně hospodářství Nadia Calvinová řekla, že příští rok bude ve znamení přechodu od pozastavených pravidel k těm reformovaným.
Unijní činitelé hovoří o tom, že by se na reformě Paktu mohla sedmadvacítka shodnout s Evropským parlamentem do jara příštího roku tak, aby začal závazně platit pro rozpočty od roku 2025. Jinak hrozí výrazné zdržení kvůli volbám do Evropského parlamentu.
Vynikající zpráva, i když to na první pohled vypadá jako nějaká nezáživná finanční věc. Není tomu tak. EU a následně vlády jednotlivých zemí si spokojeně zelení, vymýšlí kde jakou ptákovinu, jako třeba nově, že do pár let si všichni v EU zaplatí kompletní zateplení domů, tu a tam rozdávají a protože to vše stojí velké peníze, tak se tyto státy bezuzdně zadlužují. Tomu se má udělat přítrž. Nepůjde to hned a razantně, ale i tak to bude znamenat drsnou stopku na volné vydávání peněz z rozpočtů. A nově se bude muset rozhodovat kolik a komu. V EU poroste nezaměstnanost (nerovnoměrně ovšem), budou nutné podpory. Populace stárne a do té doby, než tito vymřou, porostou náklady na zdravotní a sociální služby. Navíc jak to dělá i okolní vyspělý svět, i podpora průmyslu v konkrétních segmentech, bude též nutná, jinak nám ujede vlak. Jinými slovy, peníze, peníze a zase peníze. Avšak na druhé straně, a o tom je tento článek, žádné další peníze, žádné další volné šahání do měšce, ve stylu zdroje tu jsou. Takže závěr je jednoznačný. Každá politika stojí na ekonomice, proto na různé ulítlé výstřelky už žádné nezbudou. A jejich nositelé budou muset od válu. Ale tak daleko ještě dnes rozhodně nejsme, je proto třeba to dávat najevo a neumdlévat. Aby jimi napáchané škody (stejně jako po rudých komouších) byly co možná nejmenší!