„Ne všechny banky v Evropě mají úspěšné obchodní modely či silné kapitálové vybavení. K fúzím bank dochází i v dobrých časech,“ říká k dění v bankovnictví bývalý člen představenstva ČSOB, dnes lídr projektu Partners Banky Marek Ditz.
Problémy s bankami řeší USA, ale už i Evropa. Znepokojuje vás to, co se děje?
Neznepokojuje, jedná se o běžný očistný proces, kdy méně úspěšní hráči opouštějí hřiště. Systém bankovní regulace negarantuje neustálý život všem bankám, ale garantuje navrácení vkladů. Negativní důsledky obchodních rozhodnutí mají absorbovat akcionáři a držitelé podřízených dluhopisů, kteří poskytují bankám kapitál. Takto je systém nastaven a pro účastníky se nejedná o žádné překvapení.
Jak byste popsal to, co se stalo v USA, kde zkrachovalo několik bank?
Americký bankovní trh nesleduji do takového detailu, nicméně zpětně není překvapivé, že banka jako Silicon Valley Bank [SVB] odchází z trhu. Zaměřila se na příliš úzký segment trhu a nesladila dynamiku aktiv a pasiv. Neměla dostatečně diverzifikovanou a stabilizovanou bázi vkladatelů a podcenila úrokovou citlivost aktiv a náklady na získání likvidity.
A co Evropa, konkrétně převzetí banky Credit Suisse systémovou bankou UBS?
Pokud jde o Evropu, tak jen vyvrcholily dlouhodobé problémy Credit Suisse s řízením rizik a ztrátového obchodního modelu. Ten byl zase postaven na přehnaně širokém záběru pokrývajícím i investiční bankovnictví a velké množství zemí. Banka se netajila tím, že je v restrukturalizaci. Redukovala aktivity a snižovala náklady. Ukázalo se, že se jí ale nepodařilo včas obnovit důvěru bez zásahu zvenčí, kterým je převzetí konkurentem. Jedná se o izolované události, jejichž společným jmenovatelem je nedostatečné řízení rizik v minulosti.
Obří bankovní krach v roce 2000
Myslíte si, že se do podobné situace mohou dostat další evropské banky?
Ne všechny banky v Evropě mají úspěšné obchodní modely nebo silné kapitálové vybavení. Takže mohou nastat situace, kdy ztrátové banky budou převzaty konkurenty. K fúzím bank dochází i v dobrých časech. I na českém trhu jsme byli svědky ukončení činnosti některých bank a jejich převzetí konkurenty a jednalo se o zdravé banky. Tyto transakce by neměly mít žádný vliv na vkladatele. Dokonce jsme zažili v roce 2000 i jeden obří bankovní krach Investiční poštovní banky [IPB], a to daleko dříve, než nastala globální bankovní krize v roce 2008. A i ten byl regulátorem a vládou vyřešen tak, aby klienti nepřišli o žádné peníze.
Značí to podle vás, že krachy bank jsou něčím „běžným“?
Bankovnictví je rizikové podnikání. V některých letech dokáže být velmi ziskové, což je pak kompenzováno i hubenými léty, kdy se rizika kumulují a stojí proti bankám. Většina rizik se generuje mimo bankovní sektor a banky na ně musí nejen reagovat, ale být i připraveny předem a tvořit si dostatečné kapitálové a likviditní polštáře. I proto jsou silně regulovány. Regulátoři ověřují, zda banky řádně řídí předvídatelná rizika, promítají je průběžně do nákladů a cen produktů a mají dostatečný kapitálový polštář pro krytí nepředvídatelných rizik.
Evropská centrální banka zvedla úroky o 0,50 procentního bodu. Řeší tím inflaci. Na druhé straně vyšší úroky i zvyšují úroky u vkladů a snižují ceny dluhopisů v bilancích bank? Je to podle vás problém?
Určitě není. Zvyšování úrokových sazeb má na banky spíše pozitivní vliv, protože jim zpravidla roste čistá úroková marže, tedy rozdíl mezi cenou placenou za depozita a cenou, za kterou umísťují peníze do aktiv. Ve standardně fungující bance, která získává vklady od různých subjektů – firem, domácností, neziskového sektoru apod. – a poskytuje transakční služby, se nestane, že by všichni její vkladatelé – na rozdíl od startupů nebo krypto- společností – najednou rychle zchudli a potřebovali vybrat peníze.
Správný postup bank spočívá v diverzifikaci rizik
Rozumím, ale ne všechny banky v problemech do vámi jmenovaných skupin patřily?
Pokud přece jen má nějaká banka velký podíl úrokově citlivých vkladů, například vkladů vysoce úročených nebo firemních, tak musí buď investovat do takových aktiv, jejichž hodnota s růstem úrokových sazeb neklesá, nebo si úrokové riziko ošetřit hedgingem na trhu. Například prodat fixní sazbu pevně úročených aktiv, třeba hypoték, a na trhu koupit sazbu variabilní. Banky mají předepsané stresové testy, které ověřují, zda různé změny úrokových sazeb nemají fatální dopady. Regulátor má do výsledků těchto testů vhled a požaduje krytí výsledných rizik kapitálem poskytnutým vlastníky banky. Laicky řečeno, čím levnější má banka zdroje z vkladů, tím je v tomto ohledu stabilnější. Banky nabízející vysoké zhodnocení vkladů jsou naopak rizikovější.
Jak podle vás v situaci, jakou tu máme dnes, postupují zdravé banky?
Banky, které řádně řídí rizika podle regulatorních pravidel a zdravého rozumu, nesází vše na jeden tržní scénář, tedy růst nebo pokles sazeb, a diverzifikují svá aktiva, takovou situaci nejen ustojí, ale dokážou na ní i vydělat a posílit si tak svůj kapitál a odolnost. Odchod neúspěšných konkurentů posiluje ty subjekty, které zůstanou.
Mohou se současné problémy na bankovním trhu projevit v cenové politice bank, do jejich služeb?
Banky průběžně rozkládají náklady na řízení rizik do cen svých služeb a marží. Z toho důvodu neočekávám žádný podstatný skokový vliv. Bankovnictví je velmi konkurenční obor, takže přenášení případných vícenákladů na zákazníka je obtížné. V tomto směru má větší vliv inflace, politika centrální banky, rozpočtová disciplína vlády a situace na trhu práce než zdraví některých bank v zahraničí.
Jak vidíte další vývoj na bankovním trhu?
Hlavním trendem bude další koncentrace. Dále pak pokles významu tradičních hráčů postavených na výrobě a prodeji produktů výhradně pod vlastní značkou ve vlastní pobočkové síti. Protože je to velmi drahé. Dojde ke vzniku nových a posílení existujících subjektů na finančním trhu, kteří se soustředí na finanční poradenství a nabídku otevřené kombinace produktů od různých výrobců. Vedlejším trendem bude dobrovolný nebo nucený odchod z trhu těch subjektů, které nemají dostatečnou kulturu řízení rizik, neodhadnou dobře vývoj trhu a podcení diverzifikaci nebo zajištění proti rizikům. V žádném scénáři by ale vkladatelé neměli nést náklady této transformace. Regulace je na základě poučení z let 2008-9 postavena tak, že to nedopustí.
Daniel Tácha
