Newsweek: Západní propaganda přepaluje válku na Ukrajině

Anglický básník Robert Graves, který bojoval v 1. světové válce ve Francii, napsal: „Nikdy se mi nezdálo, že by nám v novinách a různých prohlášeních lhali. Zahodil jsem proto svůj pacifismus a věřil jsem ve válku a v to, že Němci jsou ti nejhorší.“

Tak začíná svůj komentář o aktuální válce mezi Západem a Ruskem v oblasti propagandy americký týdeník Newsweek. Dodává, že stejně jako kdysi i nyní ženou veřejnost do války proti Rusku mnozí západní politici a stakeholdeři. Autoři komentáře si za důkaz berou zesílenou válečnou rétorikou Západu poté, kdy ruská stíhačka SU-27 sestřelila americký dron MQ-9 Reaper nad Černým mořem. A pak to, když Mezinárodní trestní soud v Haagu vydal zatykač na ruského prezidenta Vladimira Putina kvůli únosům ukrajinských dětí do Ruska.

„Obě události se v médiích okamžitě prezentovaly jako nesporný důvod pro zvýšení americké vojenské pomoci Ukrajině,“ píší David H. Rundell a Michael Gfoeller.

Přičemž David H. Rundell je bývalý velvyslanec americké ambasády v Saúdské Arábii. A Michael Gfoeller je bývalý poradce jednoho z centrálních velitelství americké armády [US Central Command] a člen americké Rady pro zahraniční záležitosti [Council on Foreign Relations]. V Sovětském svazu, bývalém Sovětském svazu a zemích východní Evropy působil přes patnáct let.

Podle nich bylo zpravodajství o výše uvedených dvou událostech přinejmenším jednostranné. Už třeba kvůli tomu, že přes rok je veřejným tajemstvím, že NATO dodává Ukrajině nejen vojenský materiál, ale i cenné zpravodajství, které by si Kyjev sám neobstaral. A také se ví, že Ukrajina právě s jeho pomocí zničila ruské válečné lodě, zaměřila vysoké důstojníky ruské armády a zabila mnoho ruských vojáků. O čemž západní média, jak zdůrazňují, ale už neinformovala.

A právě proto podle nich nepřekvapuje, že Rusové zničili jeden z průzkumných amerických dronů. Stejně jako by nikoho nemělo překvapovat to, že se uchýlí k vojenské odplatě pokaždé, když k tomu budou mít příležitost. To minimálně do té doby, dokud bude NATO a Amerika vyzbrojovat a cvičit ukrajinské vojáky. Přičemž USA to dělají i tak, že poskytují zemím, jako je Česká republika, finanční dary, aby Ukrajinu vojensky podporovaly.

Jak příběh lodi Lusitania ovlivnil první světovou válku

Podle autorů komentáře nevyvážené zpravodajství není při válečných konfliktech ničím výjimečným. Uvádějí to na konkrétním příkladu z května roku 1915. Tehdy vyplula z New Yorku do Liverpoolu britská loď Lusitania. Na palubě vezla dva tisíce pasažérů a v podpalubí deset tun munice pro britskou armádu. Německé velvyslanectví v New Yorku v ten stejný čas vydalo prohlášení, v němž upozornilo, že Německo a Británie jsou ve válečném stavu. Varovalo před tím, že se loď může stát válečným cílem.

„Američané, kteří se plaví na britských lodích, tak činí na své vlastní riziko,“ uvedlo ve svém prohlášení německé vyslanectví.

A skutečně, Lusitaniu u irských břehů Němci torpedovali a loď šla rychle ke dnu. Zahynulo přes tisíc lidí. David H. Rundell a Michael Gfoeller ale upozorňují na to, co následovalo. Britská vláda okamžitě využila této tragédie k válečné propagandě. Médiím představila válku v podobě fotografií těl vyplavených na pobřeží a rodin pátrajících po svých blízkých.

Zpravodajství o této události dominovalo mnoho dnů i v amerických novinách. A zatímco prezident Woodrow Wilson mlčel, bývalý prezident Theodore Roosevelt charakterizoval první světovou válku jako „válku proti nevinným ženám a dětem“.

„Zdá se neuvěřitelné, že bychom na tento akt neodpověděli,“ vířil americké veřejné mínění.

Výsledek se dostavil o dva roky později, kdy se USA zapojily do první světové války. A bylo to z velké části i potopení Lusitanie, které otevřelo debatu o jejich účasti ve válce.

Lusitanie podnítila i vznik Bryceovy zprávy

Tím celá věc ale neskončila. Pět dnů po potopení Lusitanie vydala britská vláda takzvanou Bryceovu zprávu o německých válečných zločinech v Belgii. Zpráva obsahovala tucty popisů údajných poprav, mučení, znásilnění a zohavení belgických žen a dětí. Zvláštní důraz kladla na zneužívání panen, dětí, starých lidí a kněží. Všichni svědci těchto událostí zůstali pro zachování jejich bezpečí v anonymitě.

David H. Rundell a Michael Gfoeller však upozorňují, že i když se německá armáda v Belgii dopustila mnoha zločinů, existovalo jen málo případů perverze, jimž by mohli američtí čtenáři novin uvěřit. Už v čase Bryceovy zprávy byly některé nejkřiklavější případy zpochybněny.

Slavný americký právník Clarence Darrow dokonce nabídl odměnu ve výši tisíc dolarů každému, kdo by věděl o belgickém dítěti, kterému Němci uřízli ruce. Což mimo jiných zvěrstev zpráva taktéž uváděla. O odměnu se nikdo nepřihlásil, ale šokující příběhy z Bryceovy zprávy sehrály důležitou roli v přesvědčení americké veřejnosti, že Německo musí být vyškrtnuto ze seznamu civilizovaných národů.

Zpátky do současnosti, ale i tak trochu do minulosti

V uplynulých týdnech Západ rovněž obvinil Rusko z vražd, mučení, znásilňování a zločinů proti lidskosti. A obvinění zesílila poté, kdy Mezinárodní soudní dvůr vydal zatykač na Vladimira Putina kvůli válečným zločinům. Zejména pak kvůli únosům dětí z Ukrajiny do Ruska. Kanadská ministryně Mélanie Joly násleně okamžitě vyzvala k odstranění Putina a změnám moskevského režimu. Český premiér Petr Fiala [ODS] uvedl, že únosy dětí z Ukrajiny do Ruska jsou „mimořádně odporné“.

David H. Rundell a Michael Gfoeller pak odkazují na George Orwella a jeho knihu Hold Katalánsku. A kladou si prostou otázku: „Čemu poslouží nazývat Putina válečným zločincem? Čemu poslouží, když bude souzen za zločiny a odstraněn z úřadu?“

Rozpadlé Rusko s jadernými zbraněmi by byl vážný problém

I když tvrdí, že není v jejich silách ve věci únosu dětí posoudit, co Putin spáchal, co nespáchal, nabízejí i odpověď: „Poslouží to zejména ke znemožnění vážných jednání o míru. A to kvůli tomu, že jediné, co Západ Putinovi nyní nabízí, je vězeňská cela.“

Z hlediska narativu, který se v tématu války na Ukrajině šíří západními médii, jdou ještě na více tenký led. Analyzují kroky ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, jehož mnozí přirovnávají k Winstonu Churchillovi. Podle nich je toto přirovnání velice přiléhavé. Nikoli ale z pohledu, který předestírá většina médií, totiž obrázku dvou neohrožených hrdinů.

Podle nich Zelenského a Churchilla spojuje zejména jedno. A tím je snaha o co nejhlubší zatažení Ameriky do „jejich“ války. Tvrdí, že Churchill na to tlačil jako první lord admirality během první světové války a pak jako premiér v době druhé světové války.

„Oba věděli, že bez Ameriky válku nemohou vyhrát,“ konstatují David H. Rundell a Michael Gfoeller s tím, že klíčové se pak stává veřejné mínění v USA.

Ukrajinu šokují slova o možném ukončení finanční pomoci USA

A znovu si pomáhají příběhem lodi Lusitanie. Citují Churchilla, který uvedl: „Navzdory té hrůze musíme vidět potopení Lusitanie jako nejlepší podnět k získání spojence.“

Kdo chce válku, a kdo ji nechce

Podle amerických komentátorů i Zelenský vede neúnavnou kampaň, aby přesvědčil potenciální spojence, že jeho boj je spravedlivý. A že jeho národ může vyhrát a jeho protivník porušuje normy civilizovaného chování. Zároveň se ale ptají: „Avšak je něco z toho pravda?“

A opět si pomáhají příběhem z historie, když ve svém textu vzpomínají na to, jak v březnu před 20 lety Amerika vstoupila do války s Irákem. Přičemž podle jejich slov do ní vstoupila pod vedením těch samých lidí a institucí, které nyní podporují konfrontaci s Ruskem.

Válečná traumata pronásledují vojáky USA i 20 let od invaze do Iráku

I tehdy byl Saddám Husajn stejně jako dnes Vladimir Putin podle jejich slov novým Adolfem Hitlerem. I tehdy argument pro válku zněl, že nesvrhnutí jeho režimu by bylo zbabělou politikou appeasementu. A i tehdy byla média plná „zaručených“ informací o tom, že Husajn staví jadernou bombu a má ty nejničivější chemické zbraně. I o tom, že je v kontaktu s Usámou bin Ládinem.

„Nic z toho se neukázalo být pravdivé, ale přesto o život přišly tisíce Američanů a desítky tisíc Iráčanů. A dnes nám ti samí lidé říkají, že ´tentokrát je to něco jiného´. Ano, v jednom ohledu to docela jistě jiné je. Na rozdíl od Iráku má Rusko jaderný arzenál minimálně ve stejné síle, jako ho máme my,“ uzavírají svůj komentář v Newsweeku David H. Rundell a Michael Gfoeller.

Michal Achremenko

—

Poznámka autora Michala Achremenka: Jako občana bývalého sovětského bloku obdařeného zkušenostmi z ruské rozpínavosti mě bezprostředně napadá „hrrr na ně.“ Nechci mít Rusko za hradbami, natož pak uvnitř hradeb. Podporou Ukrajiny toto nebezpečí eliminujeme. A i proto podporuji boj Ukrajiny a obdivuji její statečný postoj a s hrůzou sčítám její ztráty. Obávám se ale, že se jejího vítězství nedočkáme. Ukrajina nemůže slevit ze svých územních nároků, ale bojím se, že je nemůže ani prosadit. Tahle válka vítěze nejspíše mít nebude, protože ani jedna z válčících stran nechce ztratit tvář. Všichni víme, že pokud by se Rusko zbláznilo, k výhře by mu stačilo zmáčknout červené tlačítko. Ale co by si pak se zničenou a zamořenou zemí počalo? Snad si to někdo v Moskvě uvědomuje. Podle mého názoru tahle válka naději na vítězství neslibuje ani jedné straně. Skončí jednáním a bude jen na válčících stranách, co nabídnou a čeho se vzdají.

Ukrajina válku nejspíš nevyhraje, ale Rusko také ne

Poznámka šéfredaktora FinTag.cz Daniela Táchy: Mnoho let po invazi USA do Iráku jsem připravoval pro časopis o marketingu a médiích Strategie rozhovor se zástupcem jedné z amerických asociací profesionálních žurnalistů. V rozhovoru jsme se dotkli tématu Irák. Jednoznačně uvedl, že před invazí do Iráku americká média selhala, protože slepě papouškovala to, co jim tvrdila tehdejší americká vláda. Uvedl, že americká média v té době přestala být kritická, informace si neověřovala, neoslovovala druhou stranu, ale aktivně a jednostranně se podílela na americkém válečném tažení. Což byla, jak řekl, zpětně viděno příčina jejich tehdejšího fatálního selhání.