Jedno z českých přísloví říká – prázdný sud nejvíce duní, případně zní. Protože na FinTag.cz administrujeme komentáře Čechů, vidíme z první ruky, jak si stojí ve vedení diskuze, obecně ve vztahu k ostatním lidem.
Stalo se v poslední době populárním tématem mezi političkami a politiky hořekovat nad tím, kterak hrubě se k nim lidé chovají na veřejnosti a v online prostoru. Nelíbí se jim vulgarity, osobní útoky a vyhrožování. Někteří volají po zpřísnění legislativy a větší ochraně veřejně činných osob. S obdobným chováním se ale nesetkávají pouze političky a politici. Setkávají se s ním všichni, kdo nějakým způsobem, třeba v komentářích na internetu, vstupují do veřejného prostoru. A často bohužel i v osobním kontaktu s ostatními lidmi.
V komentářích na serveru FinTag.cz diskutující nabádáme, aby se k tématu vyjadřovali bez použití vulgárních slov. Nepodněcovali k násilí. Nikomu nevyhrožovali a drželi alespoň základní zásady slušnosti. Děláme to kvůli tomu, aby pod články běžela solidní diskuze a nebylo, jak se říká ve filmu Slavnosti sněženek, v alejích … Ne vždy jsme však úspěšní.
První, co je třeba v Česku udělat, je druhého urazit
U Čechů, kteří postrádají „kinderstube“, je běžným zvykem, že namísto věcných argumentů k tématu, okamžitě uráží ostatní diskutující, případně autory článků. Neznalost osoby, s níž diskutují, jim přitom nebrání v tom ji ponižovat, soudit, vřazovat do nepěkných škatulek a obecně snižovat její hodnotu. Zjednodušeně řečeno, komunikují s ostatními bez špetky respektu. Často se v redakci ptáme, zda se tito lidé chovají stejně i ke svým blízkým nebo kolegům v práci.
Cílem těchto diskutujících je snaha o získání dominance nad druhým tím, že ho nejdříve urazí a poníží. A až pak sdělují svůj náhled na věc, v němž – myslí si – mají pravdu. To zřejmě proto, že tomu druhému ubrali na důstojnosti. Jde, zdá se mi, o silně zakořeněnou českou vlastnost. Zostra jsem se s ní setkal před lety po nečekaně rychlém návratu do vlasti.
Zatímco v západních zemích vás vcelku nechají na pokoji, natož, aby vás okamžitě dehonestovali, pokud někomu vyloženě neskáčete po hlavě, v Česku je tomu jinak. Konverzace se netočí „o počasí“, ale mnohdy okamžitě míří k tomu, kdo je a bude tím hlavním kohoutem či slepicí na smetišti.
Mnozí se sebeutvrzují v tom, že jsou lepší než ti druzí. Že jsou na tom po všech stránkách lépe. Hovor a diskuze se stáčí k odhalování slabých míst a přetahování se o to, kdo v ní získá navrch. Možná i proto se lidé v Česku skutečně neposlouchají. Anebo slyší jen to, co se jim hodí a co chtějí.
A pak je tu závist Čechů
S výše uvedeným zřejmě souvisí další jev, s nímž se často setkáváme v komentářích nejen na FinTag.cz. A tím je obviňování ze závisti. Napíšete-li například, že někteří z těch, kteří čerpají dávky, by místo obíhání úřadů, měli jít spíše do práce, okamžitě vás nařknou, že jim dávky závidíte. Pokud v příspěvku o asistentech ve školách napíšete, že zatímco ostatní děti si ze školní brašny vyndají školní pomůcky samy a nezlobí, tak některé z dětí, kvůli nimž je ve třídě asistent, si pomůcky samy nevyndají a zlobí, pak závidíte asistenta. Když napíšete, že prezident České republiky by spíše než v BMW, měl jezdit ve škodovce, tak také jen závidíte. A protože závidíte, věcná podstata výše uvedených problémů jde docela stranou.
Silný důraz na závist u některých z příspěvků a jejich diskuzí skutečně překvapuje. To proto, že závist je to poslední, co pociťuje člověk, který je spokojený sám sebou. Spokojený s tím, co dělá a má. Přesto je závist jako argument v diskuzích u příspěvků velice častý. I zde se nabízí známé přísloví, tentokrát o potrefené huse. Praxe ale spíše ukazuje na hejna…
Mohu se pouze domnívat, ale vysvětluji si to tím, že mnozí Češi nejsou spokojeni s tím, kdo jsou, kde jsou, a co mají. A chtěli by více. Případně ti, kteří mají něco, co jiní nemají, mají za to, že jsou na tom – opět – lépe než druzí. Připomínat rčení o sousedovic koze, počítám, by bylo už asi jen nošením dříví do lesa.
Záleží přeci jen na nás, jací budeme
Když se člověk večer vrací z práce a rekapituluje si, co za den prožil, mnohdy dochází k překvapivému závěru. Jak je možné, že ti milí, vtipní a často ochotní lidé, které za den potkal, se v online prostředí promění v namistrované hyeny, jimž je cizí slušnost a respekt k druhým. Anebo to bylo jen tím, že měl dneska zrovna štěstí a zítra už to tak být nemusí?
Říká se, že demokracie je stavem mysli. Do ní ale patří i to, jak vedeme diskuzi. Jak vzájemně vyjdeme a chováme se k sobě. To, co vidíme v diskuzích na internetu, ale ukazuje, že stav mysli velké části Čechů k demokracii prozatím nedospěl.
Vybavuji si příběh, kdy jsem kdysi podal trestní oznámení na neznámou osobou, která mi otevřeně a velmi nepříjemně vyhrožovala na internetu. Nakonec se ukázalo, že šlo o mladíka, který se poté, kdy policie odhalila jeho totožnost, na úřadu zkroutil jako had. A lhal zprava doleva jen proto, aby se vyhnul postihu. Pociťoval jsem tehdy rozčarování. Očekával jsem, že se mladík buď omluví, nebo si bude za svými slovy stát. S tím, že se jeho charakter rozpadne na částice, jsem ale vůbec nepočítal.
Což mě přivádí k dalšímu úsloví, byť si ho trochu poupravím. Totiž, že z toho, co dnes a denně vidíme v komentářích na internetu, vyplývá, že pokud Čech může, tak si rád šlápne. A pak, kdy už nemůže, se jen hrbí.
Přesto pevně věřím, že takových Čechů je podstatně méně než těch, kteří o věcech přemýšlejí více do hloubky než jen tak, aby srazili druhé. A sami nabyli na ceně. I doufám, že většina Čechů ví, že to pravé sebevědomí netkví v aroganci, siláctví nebo majetku.
Pěkně napsáno. Já si třeba všiml toho, že mnoho lidí prezetujících své názory ve sdělovacích prostředcích nadměrně užívá slovo „samozřejmě“. Domnívám se, že i tohle souvisí s výše popsaným jednáním.