Firmy, které uvažují o přechodu do cloudu, mají na výběr jak z velkých globálních cloudových poskytovatelů, tak z menších lokálních. Ve svém rozhodnutí, koho si vyberou, by ale měly vždy zohledňovat jasně daná pro a proti.
I když domácí i nadnárodní společnosti nabízejí v základu víceméně podobné služby, liší se ve výši poplatků, poplatkové struktuře, garancích, servisu a plnění nařízení GDPR. Přičemž na první pohled jen nízká cena se může „na konci dne“ ukázat jako velice vysoká. To platí zejména v těch případech, kdy z prvotní cenové nabídky není úplně jasné, co všechno se v ní skrývá a které služby se naopak platí zvlášť.
„Někteří poskytovatelé si účtují platby navíc za přenesená data či příplatky za vytížení procesorů vyšší než deset procent. A i když firma nakonec o těchto podmínkách informace získá, je poměrně těžké dopředu vypočítat, jak bude vypadat koncová částka na faktuře. A to kvůli tomu, že faktory, které ovlivňují vytíženost procesorů, lze dopředu jen velmi těžko predikovat,“ vysvětluje ředitel pro cloudové služby společnosti Algotech Petr Loužecký.
Nabádá proto k pečlivému rozmyslu při výběru poskytovatele správce IT struktury a dat. Za důležité považuje garance zálohování dat a převzetí odpovědnosti za technické problémy. Ty totiž mohou vést ke kolapsu IT řešení a někdy až ke ztrátě dat.
U cloudu je důležitá i lokalizace serverů
Další faktor, který by firmy neměly při výběru poskytovatele podcenit, je lokalizace datových center. Podle GDPR musí každý poskytovatel cloudových služeb mít své servery umístěné v EU. Což velcí hráči sice vesměs mívají, avšak naplnění litery GDPR může ohrozit lokalizace jejich záložních datacenter. A vzhledem k nákladům na vybudování těchto center se tak může velmi snadno stát, že zálohy dat a metadata budou nakonec uložena mimo EU. A nejde jen o umístění dat v rámci EU.
„V rámci eGovernmentu se dokonce zkoumá takzvaný materiální dodavatel. To jsou dodavatelé firewallů, diskových polí a podobně. Zkoumá se, zda i jimi obsluhovaná data neopouští EU. Jinak řečeno, zkoumá se například to, zda nemá výrobce zákaznickou či technickou podporu v Indii a zda se místní zaměstnanec může či nemůže na data podívat,“ vysvětluje Loužecký.
Ne každý globální hráč v této oblasti splní nařízení Evropské unie. Stoprocentní ale nemusejí být ani lokální dodavatelé. Podle Loužeckého česká datacentra ne vždy dokáží postavit hardwarovou infrastrukturu pouze z českých výrobků. Znamená to, že i když má český poskytovatel své servery, záložní servery i všechny zaměstnance lokalizované v EU nebo ČR, vzdálenou podporu pro hardwarovou úroveň má také většinou mimo EU.
„V praxi to znamená, že velice záleží na tom, jak dobře si dokáže poskytovatel ohlídat kdo, za jakých podmínek, a hlavně k jakým datům může mít přístup,“ říká Loužecký.
Roli hraje i technická podpora
S lokalizací dat souvisí z pohledu zájemců o cloudová řešení další důležitá věc. A tou je technická podpora. Platí, že globální hráči mívají své help či service desky často v různých zemích EU. Mnohdy je mají i docela mimo EU. Zákazník, který potřebuje urgentně vyřešit nějaký technický problém, proto může narazit nejen na potíže s časovými pásmy, ale i na jazykovou bariéru.
„Zákazník většinou vůbec netuší, jak problém řešit, proto na technickou podporu volá. Pokud má v ten moment ještě začít komunikovat v angličtině a vysvětlovat někomu na druhé straně planety, co se stalo, může to pro něj být stresující,“ dodává.
Praxe je podle něj taková, že událost se v drtivé většině nevyřeší jedním telefonem. Ale požadavek se řeší postupně třeba s deseti, někdy i dvaceti lidmi, kteří nemívají k dispozici všechny informace z předchozích hovorů.
Firmy, které poptávají cloudová řešení, by i toto měly podle odborníků zvážit. Docela jistě neplatí, že lepší jsou menší lokální poskytovatelé cloudových řešení než nadnárodní giganti. Jak domácí a menší poskytovatelé, tak velcí světoví hráči mají své přednosti. Rozhodnutí firmy spočívá v jejích individuálních požadavcích a zvážení poměru cena vs. výkon.
–RED–
