Vědci rozluštili tajemství takzvaného Bánovského pokladu. Obec Bánov leží v malé kotlince v podhůří Bílých Karpat asi sedm kilometrů od Uherského Brodu směrem k česko-slovenské hranici. To je na trase prastaré Jantarové stezky.
Tým specialistů Archeologického ústavu AV ČR, Brno, Univerzity Palackého v Olomouci a Karlovy univerzity v Praze zjistil, že v roce 2017 objevený depot patřil zřejmě velmožce, jež patřila k elitě dohlížející na část Jantarové stezky. Depot je soubor předmětů, které byly do země záměrně uloženy v průběhu určitého rituálu.
„Bánovský poklad ukázal, nejen proč byl uložen a kým, ale také odhalil, že minimálně ‚bánovská horda/tlupa‘ byla napojena na významnou pravěkou obchodní cestu – Jantarovou stezku,“ potvrzuje Jaroslav Bartík z Archeologického ústavu AV ČR, Brno.
Kromě železné sekery a keramické nádoby, do níž byla část předmětů vložena, se depot skládal převážně ze součástí bohatého ženského kroje v podobě bronzových šperků [spony, náramky/nápažníky, vlasové ozdoby, náušnice, jehlice, prsten aj.] a dvou železných opaskových kruhů. Soubor šperků obsahoval i několik desítek skleněných a 1 500 až 2 000 jantarových korálků.
„Byly patrně součástí náhrdelníku a část z nich mohla zdobit i honosný kožený opasek. V každém případě se jedná o dosud nejpočetnější soubor pravěkého jantaru z území České republiky. To činí z Bánovského pokladu zcela unikátní nález,“ říká vedoucí výzkumného týmu Martin Golec z Univerzity Palackého.
Obchod s jantarem z Pobaltí přes Moravu
Výsledky výzkumů dávají Bánovský poklad a jeho původní nositele do nesporné souvislosti s průběhem pravěké dálkové komunikace, která se označuje jako Jantarová stezka. Ta i ve starší době železné spojovala Pobaltí se Středomořím, kde byl o pověstné zlato severu neutuchající zájem. Část luxusních bronzových šperků v pokladu tak mohla majitelka vyměnit právě za jantar. Jednotlivé úseky Jantarové stezky ovládaly a kontrolovaly místní elity, které z tohoto čilého obchodu těžily.
„A právě k této elitě, tedy nejvyšší společenské vrstvě tehdejší společnosti, patřila i žena z Bánova,“ potvrzují Jaroslav Bartík a Tomáš Chrástek z Archeologického ústavu AV ČR, Brno, kteří depot dokumentovali v terénu.
„Přírodovědné analýzy provedené L. Kučerou prokázaly, že jantar pocházel z Pobaltí,“ dodává Golec.
Jantar pravěké a starověké civilizace používaly především k výrobě šperků a ozdobných předmětů. A to nejen pro jeho pěkný vzhled, ale i pro magickou moc, jež mu byla připisována. Proto se někdy užíval i jako kadidlo, neboť po zahřátí vydává příjemnou vůni a má dezinfekční účinky.
Na Jantarové stezce putovalo zboží už před Kristem
Jantarová stezka nebo též jantarová cesta spojovala sever Evropy a pobřeží Baltu s civilizačním centrem kolem Středozemního moře. A jantar jakožto důležitá komodita se po této trase dopravoval od Baltu na jih, do Itálie, Řecka a dále do Egypta. To se dělo dlouho před naším letopočtem i po něm. Třebaže ze severu se dovážel především jantar, obchodovaly se i jiné suroviny jako med, kožešiny a snad i otroci. Z jihu se pak vozily luxusní výrobky středomořských dílen.
Označení Jantarová stezka se objevilo poprvé v písemných zprávách římských autorů Tacita a Plinia Staršího. Plinius přinesl zprávu o urozeném Římanovi, který se za Neronovy vlády vypravil po Jantarové cestě k pobřeží Baltského moře. K cestě ho vedla snaha nakoupit jantar a dopravit jej do Říma. V době římské, to je v době prvních čtyř století našeho letopočtu, se stezka patrně využívala nejintenzivněji.
Podmokelský poklad Karla Egona jde do dražby již tento pátek
O důležitosti tohoto dálkového obchodu vypovídá i nález u Vratislavi. Tam objevili tři velká skladiště z pozdně laténské fáze převorské kultury s více než 2 900 kilogramů jantarové suroviny. Nositeli laténské kultury byli Keltové. Rozvíjela se v mladší době železné, tedy asi od poloviny 5. století před naším letopočtem. Nakonec podlehla tlaku římské expanze a útokům germánských kmenů ze severu.
–RED–
