Evropská unie slibuje, že skladování uhlíku bude možné. Výrobci z chudších oblastí Evropy se ale obávají, že na to nebudou mít peníze. Uhlík v Evropě prozatím skladují zejména severské země. Informuje o tom list Politico.
Slovinec Tomaž Vuk uhlík má. Nyní ho potřebuje někam poslat. Od roku 2020 se Vuk, předseda představenstva slovinské cementárny Salonit, snaží uspět v průmyslovém odvětví, které má před sebou velkou budoucnost, totiž v zachycování uhlíku.
Je to jeden ze způsobů, jak dokázat, aby továrny s vysokou produkcí uhlíku, jako je ta jeho, přešly na nízkouhlíkové provozy. Ukázal se ale jeden zásadní problém. Vuk nemá uhlík, který vyprodukuje jeho továrna, kde skladovat.
Salonit stojí ve vzdálenosti zhruba 50 kilometrů od Terstu. Odsud by se mohl teoreticky dopravovat uhlík kamkoliv. Zatím se však zdá, že jedinou možnou destinací je oblast Severního moře. A to je dlouhá, proto i velmi drahá, cesta kolem celého kontinentu.
Tomaž Vuk uvedl, že by uhlík posílal kamkoliv. Samozřejmě ale dává přednost méně vzdáleným místům, poblíž Středozemního nebo Černého moře. Nyní má však smůlu, ke skladování uhlíku se mu nabízí pouze uložiště v Severním moři.
„Bylo by na to možné vynakládat tyto peníze jen nějakou dobu, než se najde bližší místo uskladnění,“ řekl Vuk.
Tento problém je jen pouhých zlomkem potíží, kterým čelí Evropa v úsilí dosáhnout do roku 2050 uhlíkové neutrality. Proto EU podporuje investice do projektů a technologií, které umožní buď odsávat uhlík ze vzduchu, nebo, a to především, umožňují, aby se tam vůbec nedostal. Takový plán však předpokládá, že se najdou místa, kde se vyprodukovaný uhlík uskladní. Zatím tomuto odvětví dominují Dánsko a Nizozemsko.
Nové skladovací kapacity pro uhlík
EU pomocí dotací a nových předpisů podporuje výstavbu nových skladovacích kapacit na uhlík. Loni unijní vyjednavači navíc prosadili směrnici, která zvedá ceny emisních povolenek do roku 2034. Průmysl tím nutí k investicím do nízkoemisních technologií. A sem patří i technologie na zachycování uhlíku.
„Mnozí ještě musí pochopit důsledek reformy unijního trhu s uhlíkem,“ uvedl unijní diplomat pod podmínkou anonymity.
Jakmile budou podle něj tito výrobci konfrontováni s vysokou cenou za jejich znečišťování, pocítí existenční nutnost investovat relativně nižší částku do zachycování a skladování uhlíku, který vyprodukují.
Ne všichni jsou ale přesvědčeni, že tento plán bude fungovat. Někteří pochybují, zda se vůbec vyplatí do kapacit na uskladňování uhlíku investovat obrovské částky.
Pokud by plán EU nevyšel, pak by byl ohrožený průmysl v chudších evropských zemích. Ekonomická nerovnost mezi zeměmi by se ještě prohloubila a zelený plán by byl ohrožený.
„Průmysl v těchto zemích, v nichž se příliš neinvestuje, je v ohrožení,“ uvedl Eadbhard Pernot, který řídí v nevládní organizaci práci na projektu zachytávání uhlíku Clean Air Task Force.
„V některých částech Evropy existuje riziko deindustrializace a naopak nárůst průmyslové výroby v jiných částech Evropy,“ upozorňuje.
Jak funguje Dánsko a Nizozemsko
Loni se investice do ukládání uhlíku v bohatých severských zemích zvýšily. Tato oblast je největším evropským ložiskem ropy a zemního plynu, což umožňuje uhlík jak odchytávat, tak i skladovat.
Projekt nazvaný Greensand, který započal loni v březnu, byl příslibem prvního zařízení na zachytávání uhlíku v Belgii, odkud měl být odvážený do vyčerpaného ropného vrtu na dánském pobřeží Severního moře. V rámci tohoto projektu může být do roku 2030 uloženo ve vrtu osm milionů tun oxidu uhličitého. Loni v květnu Dánská agentura pro energii podepsala se zařízením v Orstedu kontrakt na 20 let na odstranění až půl milionu tun uhlíku z nedaleké teplárny a elektrárny.
A krok s Dánském drží i Holandsko. Jeho projekt Porthos plánuje ve vytěžených ložiscích zemního plynu uskladnit nejméně 2,5 milionu tun uhlíku. Velcí znečišťovatelé, Air Liquide, Air Products, ExxonMobil a Shell si zde už zarezervovali skladovací kapacity. Úložiště má být uvedeno do provozu v roce 2026.
Převaha severských zemí v ukládání uhlíků je tak obrovská. Výzkum ukázal, že jenom Dánsko by mohlo vybudovat úložnou kapacitu, která by splnila cíl EU. Ten zní na uskladnění 50 milionů tun oxidu uhličitého do roku 2030.
Další možnosti drží Norsko, Island a Velká Británie. Tyto země dávají geograficky smysl kvůli krátké trase dopravy uhlíku. Také ale vytvářejí závislost unie na vnějších zemích, čemuž se chce Brusel vyhnout.
EU navrhuje do roku 2030 uskladnění 50 mil. tun uhlíku
Dominance severských zemí podle listu Politico zneklidňuje politiky a průmyslníky ze zbytku Evropy. Obávají se, že naruší jejich konkurenceschopnost na budoucích trzích v důsledku růstu cen uhlíku a konkurence z mimoevropských zemí.
Avšak EU tvrdí, že do jejích plánů patří vytvoření skladovací kapacity pro uhlík rozmístěné rovnoměrně po Evropě, včetně dopravní infrastruktury na finální uložiště.
„Aby udržela náklady na dekarbonizaci na přijatelné úrovni, musí Evropa vybudovat skladovací kapacity na celém svém území,“ tvrdí Eve Tammová, předsedkyně Zero Emissions Platform, poradenské organizace pro technologii na skladování uhlíku.
„To přispěje k omezení drahých dlouhých tras pro dopravu oxidu uhličitého,“ dodala.
Evropská komise podle ní musí rovněž motivovat producenty uhlíku k investicím do jeho zachycování tím, že jim zaručí možnost jeho uskladnění. A jak už bylo řečeno, Brusel vyzval členské země, aby přijaly závazný celounijní cíl na uskladnění 50 milionů tun oxidu uhličitého do roku 2030. Avšak tento návrh vyvolává kontroverzi dodatkem, který zavazuje producenty zemního plynu a ropy, aby k tomuto cíli přispěly i oni.
Uhlí, ropa, plyn skončí kolem roku 2030. Skončí ale opravdu?
Země, které jsou v čele snahy o ukládání uhlíku, Dánsko a Nizozemsko, ale argumentovaly proti tomu tím, že opatření přinese odliv peněz na financování už existujících projektů. A zvýhodňuje producenty fosilních paliv.
Brusel je s prvními výsledky své politiky spokojený
Dánsko a Nizozemsko nakonec uspěly, když dosáhly jakési dohody s ropnými a plynařskými společnostmi. Lina Strandvagová, manažerka nevládní organizace Bellona zabývající se dekarbonizací, uvedla, že tento kompromis by neměl úsilí o nízkouhlíkovou ekonomiku ohrozit.
„Toto rozhodnutí ukazuje, že ukládání uhlíku musí být rovnoměrně rozprostřeno po celé Evropě,“ uvedla.
Brusel je tak s prvními náznaky spokojený. Ditte Luul-Jorgensonová, šéfka sekce Evropské komise pro energii, koncem loňského roku řekla, že se počet projektů na ukládání uhlíku v jižní a východní Evropě zvyšuje a že mohou počítat s unijními dotacemi.
„Donedávna se projekty soustřeďovaly v oblasti Severního moře. Nyní zasahují od Baltického moře až po Středomoří,“ uvedla.
Otázkou je, zda se tempo výstavby ukáže jako dostatečně rychlé k tomu, aby pomohlo lidem, jako je třeba Tomaž Vuk. I jeho ostatním kolegům z cementáren a oceláren ve střední a východní Evropě.
„Každý krok, který podpoří výstavbu úložných kapacit, je vítaný,“ uvedl Vuk.
Michal Achremenko
