Obviňovat Izrael z genocidy Palestinců je úplně mimo

Napětí na Blízkém východě nepolevuje. Španělsko, Norsko a Irsko chtějí uznat Palestinu jako stát. Izrael je proti. Co to znamená, říká pro FinTag místopředseda sněmovního Ústavně-právního výboru profesor Vladimír Balaš [STAN].

Pane poslanče, situace na Blízkém východě má bouřlivý vývoj. Norsko, Irsko a Španělsko daly najevo, že chtějí uznat Palestinu jako stát. Do jaké míry rozhodnutí zmíněných států ovlivní vývoj na Blízkém východě?

Uznání státu je jednostranný právní akt a je svrchovaným právem každého státu vyhodnotit, zda jsou dány konstitutivní prvky, které by měl naplnit každý útvar, který lze považovat za stát. V případě, že některé státy usoudí, že výše uvedeným požadavkům Palestina vyhovuje, nemůže jim nikdo bránit v uznání. Také ale zmíním, že jde o deklaratorní prohlášení, které nemá konstitutivní účinky.

Jaké konstitutivní prvky musí splňovat útvar, jak říkáte, aby byl uznán jako samostatný stát?

Konvence o právech a povinnostech států podepsaná v roce 1933 v Montevideu stanoví v článku 1, že stát jako subjekt mezinárodního práva by měl naplňovat následující prvky, a to stálé obyvatelstvo, vymezené území, vládu, myšleno státní moc uplatňovanou nad územím a obyvatelstvem a schopnost vstupovat do mezinárodních vztahů s ostatními státy. Ovšem vznik, změna nebo zánik státu je otázkou faktickou, ne právní. Mezinárodní právo však se vznikem státu spojuje určité právní následky.

Můžeme onu deklaraci o samostatném státu Palestina ze strany zmíněných států vnímat jako snahu o legitimizaci teroristického hnutí Hamás?

Osobně se nedomnívám, že by šlo o legitimizaci teroristického hnutí. Na druhou stranu není jasné, komu chtějí státy, které se chystají uznat Palestinu jako stát, notifikovat své jednostranné prohlášení.

Je s podivem, že uznání Palestiny je bez podmínek

Překvapuje vás aktuální pozice Španělska, Irska a Norska vůči Palestině?

V případě, kdy jde o demokratické evropské státy, je trochu s podivem, že své uznání alespoň nepodmiňují dodržováním základních lidských práv a svobod. I dodržováním demokratických principů či zásad právního státu, které mohou legitimizovat palestinskou vládu. To všechno jsou výsledky, které formulovala Badinterova komise v roce 1992, a které by pro civilizované evropské země měly být samozřejmostí. A to vždy, když uvažují o legitimizaci nějakého režimu.

Může podle vás nastat efekt domina, že i další státy uznají Palestinu? A dále: Nemůže se vyhlášeními zmíněných států rozpadnout obecně přijímané schéma, že Palestinu uznávají jen autoritářské režimy a diktatury, ne demokratické země?

Nemám pocit, že by Palestinu uznaly pouze autoritativní režimy. K dnešnímu dni uznalo Palestinu 143 zemí ze 193 členských států OSN. Ne všechny tyto státy jsou autoritativní. Rád bych věřil, že všechny uznávající státy chtěly podpořit demokratický vývoj v Palestině.

Prožitá traumata mění naše vnímání času, uvádí izraelská studie

O co větší ale muselo být jejich zklamání, když se namísto očekávaného pozitivního vývoje chopil v Gaze moci Hamás. Hamás, který terorizuje jak vlastní obyvatelstvo, tak zároveň slouží jako nástroj některých regionálních hráčů k útokům na Izrael.

Norský premiér nicméně argumentuje tím, že bez uznání Palestiny jako státu nemůže mír na Blízkém východě nastat. Souhlasíte s takovým tvrzením?

S tím by se snad dalo i souhlasit. Ale znovu, otázka je, kdy k takovému kroku sáhnout a za jakých podmínek.

Hamás rozhodně nemá demokratickou legitimitu

Odpůrci uznání Palestiny, mezi něž patří i premiér Petr Fiala [ODS], namítají, že nemá smysl Palestinu uznávat. To proto, že není jasné, kdo a na jakém území ji představuje. Kdo podle vás skutečně reprezentuje Palestince?

Jak jsem již řekl, uznání má pouze deklaratorní účinky, uznáním nevzniká stát. S premiérem Fialou lze souhlasit, že skutečně není jasné, kdo Palestince reprezentuje. Hamás rozhodně není tím, kdo by měl nějakou demokratickou legitimitu. Právě naopak. Co si ostatně myslet o teroristické složce Hamásu, která si v zájmu cizích mocností udělala z vlastních občanů živý štít a jejich prostřednictvím škodí sousední zemi.

Vy věříte v dosažení trvalého míru neválečnými prostředky na Blízkém východě?  

Bylo by to krásné, ale už se to desítky let nedaří. Hamás naopak stupňuje své útoky a čeká na reakci Izraele. Ten se musí bránit proti soupeři, který nerespektuje pravidla ozbrojeného konfliktu. Což se projevuje třeba tím, že do civilních objektů, škol, nemocnic nebo rezidenčních objektů umisťuje vojenská zařízení.

Izraelci v Masafer Yatta šikanují Palestince, tvrdí Lékaři bez hranic

Izrael nemá jinou možnost se bránit, než útočit na Hamás skrývající se mezi civilisty. Přestože se snaží využívat Smart Guns, tedy zbraní, které dokáží s vysokou přesností zasáhnout nepřítele, dochází ke kolaterálním škodám a obětem na civilním obyvatelstvu. A toho Hamás zneužívá k propagandě.

Na Blízkém východě nepochybně tahá za nitky i Írán. Nedávný raketový útok na Izrael fatálně selhal. Izraelská protivzdušná obrana zlikvidovala téměř všechny rakety a drony. Hovoří se o jakémsi propagačním úderu ze strany Íránu. O co nyní Íránu vlastně jde, jaký cíl v rozbouřeném regionu sleduje?

Íránu jde stále o totéž, chce hrát roli regionální mocnosti a exportovat své představy o formě vlády. Jeho kroky jsou vedeny snahou o zničení Izraele. Otázkou je, zda zájem o destabilizaci situace na Blízkém východu má pouze Írán. Mám pocit, že konflikt mohou přiživovat i další hráči, zejména Rusko.

Izrael a co na jeho adresu skutečně říká ICJ

Mezinárodní soudní dvůr [ICJ, International Court of Justice] nedávno nařídil Izraeli zastavit ofenzivu v oblasti Rafáhu. Izrael to ale odmítl. Neškodí to Izraeli? Lidé si mohou říci, že židovský stát, byť tak činí v rámci odplaty, volí již přehnaně tvrdé metody boje. 

Mezinárodní soudní dvůr pouze připomíná, že je třeba dodržovat pravidla mezinárodního humanitárního práva. A to zejména ta, která se týkají takzvaných nerozlišujících útoků a dochází při nich k ztrátám mezi civilním obyvatelstvem. Izrael díky své technologické převaze plní tento požadavek. Ale ne vždy se podaří útočit na ozbrojence bez toho, že dochází k zabití civilistů.

Izrael nechce problém Hamásu řešit, ale vyřešit jednou provždy

Otázka je, zda je to vina Izraele nebo Hamásu, který, jak jsem již uvedl, používá palestinské civilní obyvatelstvo jako živý štít. Mezinárodní soudní dvůr ani v předběžném opatření neřekl, že by se Izrael nesměl bránit. Problém ale je, jak může Izrael při způsobu boje protivníka naplnit zásadu proporcionality. A to už se ani nezmiňuji o rozdílném názoru na samotnou koncepci proporcionality, zejména na rozdíl mezi koncepcemi kvantitativní a teleologické proporcionality.

Mohl byste to, co říkáte, prosím, zjednodušit, aby to pochopil i laik?  

Izraelci si velmi dobře uvědomují, že Hamás mistrně zneužívá mediálně konflikt, který sám vyprovokoval. Izraelští politici si dobře uvědomují, že způsob boje, který Hamás zvolil, je pro Izrael tragédie a pro Hamás strategie.

Izrael nemá jinou možnost, jak postupovat

Mezinárodní soudní dvůr také požaduje vydání zatykače na vůdce Hamásu Jahjá Sinvara, ale i izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. Obviňuje je z válečných zločinů za loňský útok na Izrael a následnou válku v Pásmu Gazy. Porovnává Mezinárodní soudní dvůr podle vás v tomto případě porovnatelné?

Upřesním, že zatykač nevydává Mezinárodní soudní dvůr, ICJ, ale Mezinárodní trestní soud, ICC – International Criminal Court. Oba soudy mají sídlo v Haagu, ale každý má jinou roli. ICC ještě zatykače nevydal. O návrhu prokurátora musí rozhodnout přípravný senát. Je dost argumentů pro to, považovat zatykač na izraelského premiéra za disproporční.

Jakýkoli Žid, který volí demokraty, nenávidí Izrael, tvrdí Donald Trump

Jedním z argumentů je mimo jiné zásada komplementarity, tedy zásada, že pravomoc soudu je dána teprve v případě, že pachatele nelze potrestat národními soudy. Je rovněž zřejmé, že stíhatelné jsou úmyslně páchané zločiny, které jsou v jurisdikci ICC. Izrael na rozdíl od Hamásu pečlivě vyšetřuje jakékoli tragické incidenty své armády a vyvozuje z nich konkrétní odpovědnost.

Jaký je váš osobní názor na tuto záležitost?

Domnívám se, že naprostou většinu ozbrojených akcí izraelské armády lze považovat za ospravedlnitelné jednání, které vyžaduje válečná nutnost. Úplně mimo je pak obvinění Izraele z páchání genocidy. Stačí se podívat na to, kdo poskytuje palestinským civilistům humanitární pomoc. Je to právě Izrael.

Petr Duchoslav

—

Prof. JUDr. Vladimír Balaš, CSc. se narodil v Prostějově. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Během studií a praxe absolvoval mnoho mezinárodních vzdělávacích kurzů a stal se příjemcem prestižních stipendií zahraničních univerzit. Během své odborné praxe zastával řídící funkce v rámci mnoha významných vědeckých institucí. Byl ředitelem Ústavu státu a práva ČSAV a AV ČR, člen Vědecké rady Ministerstva zahraničních věcí ČR nebo předseda České společnosti pro mezinárodní právo. Působil rovněž jako člen Stálého arbitrážního soudu v Haagu a dále byl zástupcem České republiky v rámci organizací OSN. Věnuje se pedagogické činnosti na českých i zahraničních vysokých školách. Je spoluautorem několika významných publikací týkajících se mezinárodního práva.

V komunálních volbách v roce 1994 byl lídrem kandidátky ODS a byl zvolen jako nestraník za ODS do Zastupitelstva města Plzně. V něm působil do roku 1998. Následně kandidoval ve volbách do Senátu PČR v roce 2014 za TOP 09 a STAN, ale neuspěl. Jako nestraník za hnutí STAN kandidoval v komunálních volbách v roce 2014 do Zastupitelstva hlavního města Prahy, a to za subjekt „TROJKOALICE SZ, KDU-ČSL, STAN“, ale neuspěl. Byl však zvolen zastupitelem městské části Praha 6, to jako nestraník za hnutí STAN.

Ve volbách v roce 2018 obhajoval post zastupitele městské části již jako člen hnutí STAN, ale neuspěl. V roce 2017 ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR kandidoval jako člen hnutí STAN na 4. místě kandidátky v Praze, ale neuspěl. Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2021 kandidoval jako člen hnutí STAN na 7. místě kandidátky koalice Piráti a Starostové v Praze. Vlivem preferenčních hlasů však nakonec skončil třetí, a byl tak zvolen poslancem.

Od června 2022 do května 2023 působil jako ministr školství, mládeže a tělovýchovy ve vládě Petra Fialy [ODS]. V dubnu 2023 oznámil svůj konec ve funkci ministra školství kvůli zdravotním důvodům.