Ještě před pár týdny platil dnes už bývalý prezident Bašár Asad za vládce Sýrie. Jeho pozice se během pár dnů ale zhroutila jako domeček z karet. Stačilo k tomu několik ofenziv islamistických povstalců. Otázka je, co tito lidé budou dělat dál.
Jaký bude vývoj po svržení Asada, a čekají zemi, která byla léta zmítaná občanskou válkou, světlé zítřky, nebo nová, dokonce temnější kapitola?
Lidé chtějí žít. Utíkají kamkoli, kde můžou přežít, říká Zakaria ze Sýrie
Úspěšné a mimořádně efektivní ofenzivy, které vyvrcholily rychlým obsazením Damašku a dalších velkých měst syrskými povstalci a spěšným úprkem Asada do Moskvy po 24 letech jeho vlády, překvapily nejen zainteresované hráče na Blízkém východě. Události přitom ve svých důsledcích prokazatelně odhalily, že Asadova vláda byla ve skutečnosti křehká a spoléhala se na jakousi domnělou stabilitu a fakt, že má situaci pod kontrolou, což byl ovšem jen sebeklam. A nemohlo na tom změnit nic ani prohlášení syrské armády, která se snažila tvrdit, že pokračuje ve vojenském odporu proti povstalcům, přitom o výsledku bojů už bylo rozhodnuto předtím.
Rusko a Írán jako poražení
Rusko, ale i Írán utrpěly v nynější situaci geopolitickou prohru, o tom není pochyb. Teherán už v předstihu začal v Sýrii vyklízet své pozice a stahovat ze syrských základen revoluční gardy. Těmito kroky však Írán nechal Asada reálně napospas dynamickým posledním událostem. Zcela jistě rovněž monitoruje, jestli naváže nějakou formu spolupráce s novými vládci občanskou válkou sužované země.
Rusko, které mělo v Sýrii své nepopiratelné zájmy, je druhým poraženým. Moskva podporovala asadovský režim od roku 2015. I díky tomu získala do pronájmu důležitý přístav Tartus, a hlavně pozemní vojenskou základnu Hmímím. Tartus pak Rusku poskytuje přístup ke Středozemnímu moři a zvýšení jeho vlivu dál do východního Středomoří. O tyto klíčové opěrné body však Moskva může teoreticky přijít. Nicméně je možné, že i Rusko se dohodne s novými vládci Sýrie a prostředníkem bude v tomto případě Turecko.
Izrael jako další důležitý blízkovýchodní hráč se snaží po Asadově pádu zajistit především vlastní bezpečnost. Izraelské letouny, ale i americké letouny dál vytrvale útočí na vybrané vojenské cíle v Sýrii. Soustředí se na armádní základny, systémy protivzdušné obrany a raketová sila. Bloomberg uvádí, že Izrael brání teroristům v tom, aby se zmocnili zbraní. Má pravdu, protože na syrském území se nacházejí nejen konvenční zbraně ještě z doby Asadovy vlády, ale i chemické zbraně, které Asad aktivně používal i proti civilnímu obyvatelstvu.
Izrael současně deklaruje, že nechce ani nehodlá zasahovat do vnitřního konfliktu. Premiér Benjamin Netanjahu označil pád asadovského režimu za historickou událost. A zdůraznil, že ho podporovali nepřátelé Izraele, tedy především Írán a libanonské hnutí Hizballáh.
Sýrie: Osvobození, nebo nová poroba?
Tím se však jen zdánlivě uzavřel kruh dlouholetého ozbrojeného a vyčerpávajícího konfliktu v Sýrii. Ten začal v roce 2011 a postupně eskaloval. Nelze totiž vyloučit, že změna vlády v Sýrii zavdá ke konfliktu novému. A možná ještě delšímu či vleklejšímu.
A to přesto, že noví vládci Sýrie, příslušníci islamistické povstalecké skupiny Haját Tahrír aš-Šám [HTS] v čele s Abú Muhammadem Džuláním, sami sebe pasují do role osvoboditelů této země, kteří přinášejí toužebný mír.
Skutečnost však může být na míle vzdálená. Bude záležet na tom, jak se zachová nový režim. Proti komu se vymezí a koho si zvolí za své klíčové spojence. Džulání se sice snaží vystupovat jako umírněný džihádista, nicméně to může být jen zdání. HTS je napojená nejen na Islámský stát, ale také na Al-Káidu. Organizace spojených národů, Spojené státy a další země povstalce v Sýrii již dříve označily jako teroristickou organizaci a na Džuláního vypsal Washington před několika lety dokonce odměnu 10 milionů dolarů. HTS figuruje na seznamu teroristů Evropské unie. Dodejme, že na stejném seznamu jako palestinský Hamás.
A tak skutečnost, že nyní Západ HTS popisuje jako umírněnou islamistickou skupinu, nic neznamená. Naopak může přijít tvrdá džihádistická hrůzovláda ne nepodobná současným poměrům v již zmíněném Afghánistánu. Radikální hnutí Tálibán se po obsazení země prakticky bez boje deklarovalo rovněž jako umírněné. Jen za několik měsíců zavedlo tvrdá islamistická nařízení, která dopadají například na ženy. A tento stav se nemění, situace se jen zhoršuje.
Podobně postupuje nyní HTS. Serve Foreign Policy správně poukazuje na to, že léta asadovské autokracie může nahradit jiná a možná ještě horší. V syrských reáliích není možno samozřejmě vůbec hovořit o zavádění nějaké demokracie našeho typu, neboť HTS lze objektivně označit za radikální džihádistickou organizaci.
Turecké ambice jsou politické a ekonomické
Nicméně lze už nyní hovořit i o jiných scénářích, v nichž se stane dominantním článkem Turecko, které podporovalo vojenský postup HTS. Ankara bude zcela určitě usilovat o to, aby měla v Sýrii sobě spřátelenou vládu. Usiluje o posílení svého vlivu v regionu. Ruský a íránský vliv by tak v zemi vystřídal vliv turecký. A to nejen proto, že se pracuje na rozmáchlém projektu plynovodu, který povede z Kataru skrze poasadovskou Sýrii do Turecka a potom dále do Evropy. Turecký prezident Recep Erdogan má v Sýrii i své další zájmy. Nepřáteli jsou mu třeba Kurdové na severovýchodě země.
Nejde však ani vyloučit, že Sýrie se v určité formě stane tureckým protektorátem. Foreign Affairs píší, že „Asadův pád je pro Erdogana přínosem, i když prozatímním.“ Rovněž uvádí, že turecký prezident bude chtít zpeněžit své roky trvající investice do syrské opozice. Na tom může skutečně v této situaci vydělat, protože Turecko má v Sýrii po Asadově pádu volnější ruce.
I když občanská válka začala v Sýrii v roce 2011, její nové kolo může vypuknout právě s novým režimem. HTS není homogenní skupinou a přirozeně jsou v ní jednotlivé složky soupeřící o moc. Nestabilita Sýrie se také může proměnit v bezpečné útočiště pro rozkvět teroristických skupin. Sýrie by se tak v krajním případě poměrně rychle ponořila do nového chaosu. Z něj vytěží Turecko, nikoliv již Írán a Rusko, jejichž pozice na Blízkém východě oslabily.
Budoucnost poasadovské Sýrie zůstává zatím nejasná, protože nevíme, který z nastíněných scénářů nastane. V Sýrii se dlouhá léta proplétají a střetávají zájmy velmocí a nebude tomu jinak ani v této situaci. Jisté je ale jedno. Do vytoužené trvalé politické stability má tato klíčová blízkovýchodní země stále daleko.
Petr Duchoslav
