„Přejme si navzájem svobodu přesvědčení,“ napsal před více než sto lety profesor vnitřního lékařství Josef Thomayer v literární črtě „Tři tolstojovci“. A až zaráží, jak věrně připomínají jeho tolstojáné některé naše politiky. A nejen je. Více níže.
Poznal jsem v životě tři lidi, kteří o sobě tvrdili, že žijí v tolstojovských zásadách. Nechci tím říci, že jich v posledních letech v tom dobrém kraji českém se nepotloukalo více.
Já mám už dost těch tří.
Tuto prvý.
Navštívil jsem kdys rodinu odedávna mně známou a byl jsem překvapen změnou, kterou sem v rodině jindy tak spokojené shledal. Otec rodiny, druhdy věčně se usmívavý, byl zamlklý a zasmušilý. Hovorné matce nebylo do řeči a dospělý syn ležel na posteli.
Příčina těchto nenadálých poměrů byla zvláštní. Syn, jejž jsem zastihl v posteli, studoval předtím na vysoké škole. Ale jednoho dne nechal studií, vrátil se domů a prohlásil, že dále studovati nebude. Této zásadě dostál v plné míře. Se vzácnou důsledností! Celý den nedělal ničeho. Jen matku a otce při každé příležitosti poučoval. Matku ještě téhož večera, když se vrátil ze studií. Chtěla na služebné jakousi práci, avšak syn ji za to vyplísnil. „Proč prý síly služebné přepíná?“
Stejně rozšafně poučil otce. Zastal jej, an plísnil jednoho svého zřízence snad slovy méně vybranými. To rozšafného syna pobídlo, aby poučil otce.
Že prý ještě na své lidi tvrdý.
„Co na tom, že ten neb onen nevykoná přesně nařízené práce, že je nedbalý! Každý člověk je chybám podroben. Kdo o vlastních chybách rozjímá, vidí, že není lepší druhých. Třeba znáti okolnosti, v nichž nedostatky jisté osoby se vytvořily.“
„Snažme se počíti s mravní očistou u sebe. Předcházejme své zřízence dobrým příkladem.“
„Dobrým příkladem jedině se docílí pokroku v rozvoji mravním.“
„Neodpírejme zlu!“
—
Takovým způsobem výborné dítě nutilo své rodiče, aby doháněli, co ve svém vychování opominuli učiniti.
Každý počátek jest ovšem těžký, a zamlklost otcova i matčina byla výmluvným svědectvím, že se výbornému synovi doplnění jejich výchovy na prvý ráz nedaří.
On sám žil ideálně jednoduše. Ráno velmi pozdě vstával, na mytí mnoho nedbal a celý den chodil neustrojen a neučesán. Časem se probíral listy některé knihy. Ale to jen chvíli. Hlavním zaměstnáním bylo mu poučování jiných po stránce etické. V té věci neúnavně ukazoval bližním svou nemalou převahu.
Tomuto způsobu života pak říkal: Život podle zásad Tolstojových.
Abych nezapomněl: Můj hrdina nepřekážel nikterak svému otci, aby jej prací rukou svých živil. Tuto povinnost otcovu jaksi mlčky uznával. Aspoň otci práva toho neupíral. Nediskutoval o tomto právu.
Tuto případ druhý
Před nějakým časem ujal se kdesi v jihovýchodních Čechách v malé vesnici, obklopené úrodnými rolemi, pěkného statku rolnického nový majitel. Nikdo ho předtím hrubě ve vsi neviděl. Studoval práva v Praze, kde jsem jej jako studenta poznal, sám jsa také studentem. Avšak nikdy nevyvinul se mezi námi poměr intimnější. Býval terčem posměchu své stolové společnosti, a po známosti takové jsem nijak netoužil. Tu jednoho dne hostil celý kruh soudruhů, jimž sloužil po celý dřívější čas za cíl jejich vtipů.
Vypravovalo se, že zdědil někde u Čáslavě po bezdětném příbuzném pěkný, nezadlužený statek a značný peníz v hotovosti. Nyní se se svými příteli loučil, aby se o ujal dědictví. Zdálo se, že od té chvíli, co zdědil pěkné jmění, přátelé jho pohlíželi na něj jinak. Ale nemysletež, že chci psáti nějakou mravoučnou povídku. Tento zjev, to jest změny názorů vůči osobě, která nabyla jmění, mne zde nezajímá. Jest také obecně známý.
—
Chci jen poznamenati, že prodlením let několikráte jsem se na místě dověděl o šťastném dědicovi některé zprávy.
Jednou, že zavádí zcela nový způsob života na statku. V neděli a ve svátek odpoledne svolává čeládku do svého bytu a předčítá jim Tolstoje a Dostojevského… Spisy těchto spisovatelů šířil i mezi svými sousedy i blízkými i vzdálenějšími. Všude hlásal příští nového života sociálního, a změna taková prý nesmí český lid zastat nepřipravený: český lid třeba umravňovati.
Podruhé při návštěvě okresního města, poblíž něhož náš dědic nablízku sídlil, slyšel jsem, že před několika málo dny seděl v místní vážené společnosti v hospodě a vykládal o výchově umělecké a do bílého rána. Mluví prý výborně, věčná škoda, že svá studia nedokončil. Vždyť jej bez toho při hospodářství těší jen ta výchova dělného lidu. Ten poučuje neúnavně, ale při vzdělávání rolí se zaměstnává pomalu. Role ho vlastně málo těší.
Potřetí jel jsem po silnici v blízkém sousedství vesnice, v níž můj dědic bydlil.
Ptám se průvodčího: „Prosím, co dělá majitel usedlosti X.“?
A průvodčí mi povídá dlouho. Můj známý už dávno dohospodařil. Hotového jmění pozbyl, statek zadlužil, takže z nájemného – on totiž statek předlužil, a pak pronajal a do Jihlavy se odstěhoval – nucen jest zaplatiti úrok z dluhů, jež na statku váznou, a pak že mu zbude na živobytí velmi málo. Jeho výchovná snaha udělala prý úplný bankrot. V neděli sice čeládce kázal, avšak ve všední den nepracoval na statku, ba ani nedohlédl. V celém okolí prý nebyla čeleď tak zchátralá, jako na statku našeho známého. Práci vykonávala co nejnedbaleji, a rozdíl mezi tvým a mým prý nerozeznávala vždy dosti přesně. Nikdo na čeládku nedohlížel, a tak grunt sešel.
A konečně příklad třetí
Před několika roky přišel ke mně se rozloučiti mladý muž z rodiny dlouhá léta mně známé. Prodělal těžký tyf, ležel více neděl, avšak šťastně nebezpečí přestál, takže nyní k úplnému zotavení svému odjížděl na venek. Bylo krásné léto, a dalo se očekávati, že několikanedělní pobyt v přírodě mladého muže úplně polepší.
Ptám se ho, kam se chystá. Prý do S. Starý jeho přítel z mládí dostal vyplaceno dědictví po své zvěčnělé matce. Asi deset tisíc zlatých. Koupil si v S. malou usedlost uprostřed nejkrásnější přírody, najal hospodyni a odstěhoval se do svého majetku. Tam teď žije v tolstojovských zásadách a pozval mého rekonvalescenta k sobě.
„Tak tedy v tolstojovských zásadách!“ odvětil jsem. „A prosím vás, jak to vlastně žije?“
„Pohrdá společností, jejími odpornými zvyky a povinnostmi. Stýká se jen s venkovským lidem ve svém okolí. Čte mu spisy Tolstého, rozjímá od čteném. Chodí v přírodě, čte, medituje. Slovem žije život ideálně krásný! Pohrdá módou a jejími směšnými požadavky a jí, kde jej napadne. Umravňuje lid.“
„A kdy pracuje?“ Ptám se.
Můj vypravovatel pohleděl na mne s úžasem.
„Což pověděné nestačí k úplnému vyplnění života? Není poučování a umravňovaní lidu prací dostatečnou?“
Ukončil jsem rozhovor.
Tou dobou jsem tohoto třetího tolstojana neznal. Avšak seznal jsem jej za několik málo roků po této výpravě.
Ucházel se kdesi, kde jsem znám, o místo diurnisty [písař za denní plat, pozn. red.]! Na malé usedlosti, kterou si koupil, se neudržel. Nepracoval sám ničeho a ani práci druhých nerozuměl. Netrvalo dlouho a vypůjčil si na usedlost pěkný peníz, pak po čase znova, a tak dále. Konec jest každému patrný. Usedlost prodána v nucené dražbě, a bývalý její majitel tolstoján odnesl si sotva pár zlatých do Prahy.
Tolstojáné: Až do nejposlednějších záhybů mé duše
Nevím, jaký dojem odnáší si čtenář z líčení mých tolstojánů. Já sám odnesl si pocit ošklivosti, zejména, když jsem se poznal s prvým. Jak to skončí, nevím, možná že se spojenému úsilí obou rodičů podaří zatlačiti jej v jiný proud. Nicméně jeho vypjaté klábosení spojené s naprostým lenošením mne vzrušilo až do nejposlednějších záhybů mé duše.
Byl jsem nadšeným ctitelem poetických děl Tolstoje dříve, než česká veřejnost Tolstoje objevila. Nejsem však ctitelem jeho nábožensko-filozofických zásad. Proto nemusí nikdo hoditi po mně kamenem. Přejme si navzájem svobodu přesvědčení. Já nezlehčuji přesvědčení opravdových tolstojánů a přeji si, aby mi vzájem nezlehčovali přesvědčení mého.
Toliko je ale jisto: Kdyby vznešený stařec z Jasné Poljany byl znal, jak si ti moji adepti jeho učení v praxi životní představují, sotva by byl udržel svůj obvyklý duševní klid a neodpíral zlu. Možná, že by se byl chopil, jako kdysi Kristus, svazku provázků, spletl je v bič a vyhnal takové vyznavače svého učení z chrámu. Tolstoj, velectění pánové, pracuje! A vy jste jenom lenošili.
Takových tolstojánů, kteří jenom lenošili, bylo za všech dob víc než užitečno. Vy, moji tři tolstojáni, se lišíte od starých lenochů jen tím, že jste svoje lenošení v nitru svém pasovali na čestné. Pokřtili jste je jménem filosofického systému. Ale ve věci jste nedospěli k ničemu novému.
—
Pozn. red.: V roce 1977 vyšel v nakladatelství Avicenum výbor z díla významného lékaře Josefa Thomayera [1853 až 1927] „Ze zápisku lékaře“. FinTag přetiskl z knihy tohoto výjimečného autora výše uvedenou kapitolu „Tři Tolstojovci“.