Rok 2021 se do hudební historie zapíše jako rok, kdy zemřel bubeník Rolling Stones Charlie Watts a Stouni pod tlakem veřejnosti vyřadili ze svého setlistu 495. nejlepší píseň všech dob – Brown Sugar.
Mick Jagger a Keith Richards oznámili, že skupina Rolling Stones přestane na koncertech hrát píseň Brown Sugar. To proto, že tato už 50letá klasika údajně odkazuje na otroctví, i když může odkazovat třeba i k závislosti na heroinu…
I když je Brown Sugar jednou z nejslavnějších skladeb Rolling Stones, kapela ji nehraje již od svého od koncertu v St. Louis konaného 26. září v rámci svého aktuálního amerického turné. Což je s podivem, protože turné se jmenuje No Filtr. A za druhé proto, že tato píseň byla dlouhé roky vrcholem produkce skupiny. Historicky je podle serveru Setlist.fm vůbec druhou nejhranější písní z katalogu Rolling Stones. A to po písni Jumpin´ Jack Flash. Zatímco tu Stones hráli na svých vystoupeních 1 172krát, Black Sugar „jen“ 1 136krát.
Hnědý cukr už prý není in
Stouni hráli píseň Brown Sugar v USA naposledy 30. srpna 2019 na Hard Rock Stadium v Miami. Jenomže už tehdy narazili. Text skladby vzbudil pohoršení a požadavek, přestat ji hrát. V novinách Chicago Tribune například hudební producent Ian Brennan napsal: „Problém není to, že píseň napsali. Ani to, že ji zpívali. Chybou je, že ji zpívají stále.“
A navzdory nesouhlasu mnoha fanoušků kapely, jeho slova došla naplnění. Teď, když je kapela na turné po 13 amerických městech, Mick Jagger požádal, aby byla skladba ze seznamu vyřazena a dala si „oddech“.
„Hráli jsme Brown Sugar od roku 1970 každý večer. A tak jsme se rozhodli ji vynechat, abychom viděli, co to udělá. Vrátit se k ní můžeme vždycky,“ řekl Jagger.
Keith Richards, který píseň napsal s Jaggerem během nahrávání v roce 1969 ve slavném studiu Muscle Shoals v Alabamě, však přišel s poněkud jinou verzí vysvětlení.
„Byl jsem překvapen nedávnými reakcemi na slova písně. Vždy jsme ji měli za příběh o otroctví, znásilňování a sexuálního násilí. Cožpak nerozumějí tomu, že je to píseň o hrůzách otroctví? Zkoušejí ji pohřbít, ale teď se nechci dostat do sporu s těmi čubkami,“ řekl.
„Doufám, že skladbu znovu přivedeme ke slávě,“ dodal.
Ne černá, ale mladá, lavírovali Stones
Píseň Black Sugar byla kontroverzní hned od počátku a kapela se často snažila text zjemnit. Původně se měla skladba snad jmenovat Black Power, ale Jagger se před jejím vydáním rozhodl pro změnu. To proto, že název byl podle něj moc popisný. Původní slova přitom zněla:
- Brown Sugar, jak to, že tak moc chutnáš?
- Máš chuť hnědého cukru…
- Jakou mají černé dívky.
Na pozdější nahrávce skupina vyměnila slovo „černé“ za slovo „mladé“. Což Jagger vysvětlil v rozhovoru z roku 1995 tím, že se mu to prostě zdálo lepší.
„Ví bůh, co na té písni mám. Je to taková směska, všechny ošklivosti dohromady. Už bych takovou píseň nenapsal. Píseň jsem napsal za 45 minut a byl to okamžitý nápad,“ kál se už tehdy někdejší student London School of Economics Jagger.
Podle odborníků, ale i fanoušků skupiny není překvapivé, že píseň Brown Sugar vzbuzuje kontroverze. Například Server Vulture.com [Sup] ji stále popisuje jako „drsnou, sexistickou a napadající černé ženy“. To ale překvapuje v době, kdy se stala klasikou a součástí světového kulturního dědictví.
Kdo byla vlastně Brown Sugar
Všeobecně se má za to, že píseň Brown Sugar věnoval Mick Jagger své bývalé lásce Marshe Huntové. Huntová, která porodila první Jaggerovo děvče Karis, je americká zpěvačka, jež údajně inspirovala více klasických písní Rolling Stones.
Jagger měl aférku s Huntovou už za své tříleté známosti s Marianne Faithfullovou. Tu objevil jako herečku v muzikálu Hair. Měl tehdy požádat svého agenta, aby Marshu kontaktoval a požádal ji, aby se nechala vyfotit na obal jejich nového singlu Honky Tonk Women.
Výsledek? Huntová se sice na obal singlu nedostala, ale 5. července 1969 zveřejnil Jagger svůj vztah k ní přímo na koncertu. V publiku, nedaleko od Huntové, tehdy seděla i jeho přítelkyně Faithfullová.
Pamětníci vzpomínají, jak Mick Jagger zahájil muzikálovou část koncertu cover verzí rockové písně I´m Yours And I´m Hers. Výsledek? Za pár dnů Jaggerův vztah s Faithfullovou skončil. Stalo se to v Austrálii na natáčení filmu Ned Kelly, kde hrál Jagger titulní roli. Po návratu do Londýna si pak do svého domu v Chelsea nastěhoval Huntovou.
Vsuvka pro sběratele podpisů a dopisů
V roce 2012 byly vydraženy Mickovy dopisy, které psal Huntové z Austrálie, kde filmoval. Korespondence byla vydražena za skoro 190 000 liber [cca 5,76 mil. Kč]. Zpěvačka uvedla, že dopisy ilustrují historii jejich delikátního milostného vztahu. Ten byl totiž až do roku 1972 tajný. V dopisech se Mick zmiňuje také o přistání na Měsíci [1969] i o vztahu Johna Lennona a Yoko Ono [svatba 1969, pozn. red].
V jednom z dopisů tehdy 25letý Jagger píše: „Líbám tě něžně a něžně koušu na ústa“. Poetický je i další dopis, kde Mick píše: „Kdybych s tebou jel plachetnicí kolem světa, vůbec bych plachty nevykasal“.
„Snad si ty dopisy, doufám, někdo koupí, protože naše generace odchází. A s námi odejde povědomí, kdo jsme byli a jaký život jsme žili. […] Pokud seriózní historik konečně vyzkoumá jak a proč britská chlapecká skupina ovlivnila mezinárodní kulturu a politiku, tato dobře střežená kolekce rukopisů Micka Jaggera, bude zjevení,“ uvedla k tomu sama Huntová, čímž její dopisy od Micka stouply na ceně.
Brown Sugar otevírá slavné Sticky Fingers
Ale zpátky k písni Brown Sugar. Tu zařadil časopis Rolling Stones na 495. místo v první pětistovce vůbec nejlepších písní všech dob. Skladba i uvádí jedno z nejprodávanějších alb Stones – deváté britské a jedenácté americké studiové album Sticky Fingers [1971]. A to stejně jako skladba stále přináší peníze.
A toto album je přelomové i z obchodního hlediska. Je vůbec prvním, kde skupina dala vale vydavatelství Decca Records v Británii a London Records v USA a začala vydávat desky pod svým vlastním labelem Rolling Stones Records. Proslulý obal, jehož různé verze [odchylky v typech zipů či již docela bez zipu, pozn. red.] jsou dodnes ceněny mezi sběrateli desek, navrhl Andy Warhol.
Co se týče samotné písně Brown Sugar, v již zmíněném rozhovoru z roku 1995 Mick Jagger řekl: „Bůh ví, o čem v té písni mluvím. […] Teď bych si dal asi autocenzuru.“
Jeho slovům lze věřit, protože píseň měl prý hotovou za 45 minut. Což znamená, že neměl moc času na to, aby o ní dlouze uvažoval. Na druhou stranu „zaplať čertu“ za to, protože, jak sám řekl, jinak by tu píseň asi nikdy nenapsal.
„Říkal bych si: Bože, nemůžu. Musím přestat. Nemůžu psát takhle syrově,“ uvedl.
Stones vzpomínají na Charlieho Wattse
Bohužel už nezjistíme, co by na současné dění kolem jedné z nejlepších skladeb Rolling Stones řekl jejich bubeník Charlie Watts [2.6. 1941 – 24.8. 2021]. Můžeme si ho ale spolu se Stouny připomenout. Ostatně sama skupina ho připomíná na svém aktuálním turné video vzpomínkou.
„Pořád se s tím nemůžu srovnat,“ uvedl Keith Richards, který prohlásil, že neznal veselejšího člověka, než byl Watts. A podle jeho slov to byl také ten nejméně pravděpodobný muž, který by se měl proslavit.
„Tuhle stránku své aktivity nesnášel a držel se v ústraní,“ dodal.
To potvrdil i Jagger: „Neposílal emaily ani sms, ani nebyl na FaceTime, tak jsme si normálně telefonovali a bavili se o fotbale.“
Jagger na otázku, zda Rolling Stones neměli po Wattsově smrti skončit, odpověděl – Nikdy!
„Žádná skupina už není stejná, pokud někoho ztratila. A tohle je asi ta největší změna, ale Stouni jsou velmi odolní. A také cítíme, a stejně tak Charlie to cítil, že tuhle šňůru musíme dokončit. Už jsme ji odložili o rok a Charlie mi řekl, že musíme jít dál,“ uvedl s tím, že na šňůře už je navíc celá parta a byla by chyba ji znovu připravit o práci.
„Zníme stále dobře,“ řekl a doplnil: „A také vyvěšujeme plakáty – Scházíš nám Charlie. A mně také schází.“
V Rolling Stones apartmá
Posledním, kdo z kapely viděl Wattse živého, byl Ronnie Wood [74]. Těsně přes Wattsovou smrtí ho navštívil v londýnské nemocnici, ve stejném pokoji, kde se sám o rok dříve podrobil léčbě rakoviny.
„Říkáme tomu pokoj Rolling Stones apartmá,“ sdělil Wood s úsměvem, ale i s poznámkou, že Charlieho smrt všechny zaskočila.
A přidává vzpomínku: „Když jsem za ním byl v nemocnici, koukali jsme se na dostihy a bylo vidět, že ho to už dost unavuje. Řekl, doufám, že už odejdu. Pak nastaly komplikace a já už jsem se do jeho pokoje vrátit nemohl.“
Michal Achremenko
