Vláda nemá s drahými energiemi jen náklady, ale má z nich i příjmy. Zároveň není vůbec jasné, kolik skutečně dá do podpory na zvládání drahých energií. Vyplývá to z rozhovoru s hlavním ekonomem skupiny Creditas Petrem Dufkem pro FinTag.cz.
Vláda při obhajování letošního schodku státního rozpočtu, stejně jako toho na příští rok, tvrdí, že velkou část výdajů vezme podpora na drahé energie. Hovoří o výdajích v objemu až 130 miliard korun. Nakolik je podle vás částka reálná?
To se v tuto chvíli vůbec nedá říct, protože bude záležet, jakou částku si budou nakonec nárokovat jednotliví dodavatelé energií. Teprve nám začínají chodit nové předpisy záloh s cenami na příští rok, takže se vlastně obrázek celkových nákladů teprve pomalu skládá. Záležet bude samozřejmě na tom, kolik stát bude chtít přispět firmám a v neposlední řadě i na tom, jak nároky dodavatelů bude vůbec kontrolovat.
Máme tu takzvaný úsporný energetický tarif, který příští rok skončí. A pak tu máme různé programy a stropy pro domácnosti a firmy. Ty se ale teprve spouštějí… Kolik vláda skutečně dala do podpory kvůli energiím domácnostem a firmám?
Přímo domácnostem jde o 17 miliard korun v rámci zmíněného úsporného tarifu plus miliardy navíc za odpuštění poplatku za obnovitelné zdroje energií. Vyúčtování pomoci bude vidět na konci roku.
Jistý náklad vlády na zvládání vysokých cen energií je zatím těch 17 miliard?
Ano i ne. Jak zdražuje elektřina a plyn domácnostem, roste i výnos daně z přidané hodnoty [DPH] z těchto energií. Čili není to vyloženě čistý náklad, protože stát na tomto zdražení i vydělává.
Státní rozpočet čeká příští rok nejedna výzva
Každý ministr mluví jinak o tom, kolik vláda potřebuje na podporu domácností a firem na zvládání drahých energií. Shodují se snad jen v tom, že potřebují… Kolik peněz odhadujete, že dá vláda na tuto podporu příští rok?
Nemám zatím přesný přehled o naplánované přímé a nepřímé pomoci. Úplně jasné nejsou ani záměry státu, pokud jde o podporu firem. A také neznáme systém, jak se vůbec budou nároky na tuto podporu kontrolovat. Vzhledem ke konstrukci třeba cenových stropů to v tuto chvíli vlastně ani nelze pořádně odhadnout.
Dál žijeme na dluh, říká Jan Pavel z Národní rozpočtové rady
Zeptám se přímo. Nemáte pocit vzhledem k tomu, jak vypadá skutečná pomoc s náklady na drahé energie, že vláda právě těmito náklady maskuje potřebu peněz na jiné výdaje? Na zvyšování penzí, dávek, politické náměstky, podporu Ukrajiny, rostoucí náklady na uprchlickou krizi aj?
To je hodně silné tvrzení. Vzhledem k tomu, že se těchto debat neúčastním, nemohu nikomu takto přičítat takové úmysly. Je jasné, že státní rozpočet bude stát před problémem financování cenových stropů u energií. A jisté je i to, že bude čelit výrazným nákladům na valorizace penzí i dodatečným nákladům, kterými politici zatížili už tak neudržitelný penzijní systém od nového roku.
Petr Dufek: Windfall tax chápu jako politické rozhodnutí
Jaký je váš názor na windfall tax? Její výnos má jít na úhradu nákladů na pomoc s energiemi. Podporujete takový typ daně při konstrukci, kterou má?
Chápu to jako politické rozhodnutí. Preferoval bych, kdyby se střední Evropa dokázala dohodnout na reformě trhu s energiemi, třeba alespoň v podobě iberského modelu. Vzhledem k tomu, že zde nepanuje vůle v tomto směru fungování trhu narovnat, musejí se hledat zdroje jinde.
Windfall tax dolehne i na banky. Mimořádný zisk se mimo jiné počítá z roku, kdy došlo u bank kvůli pandemii k propadu zisku. Na druhou stranu stát vybrané banky mimořádně zdaní, i když ty mají k energiím hodně daleko. Poníží si daňovou optimalizací banky zisky, nebo náklady přenesou na klienty?
Vyloučit nelze nic z uvedeného. Já ale nechci nikomu podsouvat nekalé úmysly ani obchodní strategii.
Deficit státního rozpočtu pro letošek má být 375 miliard korun. Jak jako ekonom hodnotíte tento výsledek s ohledem na předchozí deficity státního rozpočtu a sliby současné vlády snižovat schodek?
Kvitovat tento výsledek samozřejmě nemohu. Pokud se zde udržuje mantra nezvyšování daní, tak nezbývá než šetřit. A to značí osekávat náklady. Ale zatím to tak nevypadá. Podívejme se například na dodatečné navýšení penzí od začátku příštího roku.
Říkáte mantra… Jak dlouho mantra nezvyšovat daně vládě podle vás vydrží?
Zvýšení daní se nevyhneme tak jako tak. Nemyslím si totiž, že jen úsporami docílíme smazání celého strukturálního deficitu.
Státní dluh ve 3. čtvrtletí stoupl na cca 2,9 bilionu korun. Hypoteticky každý Čech dluží cca 275 tisíc korun, ještě ve 2. čtvrtletí to bylo 257 tisíc korun. Růst je 18 tisíc za tři měsíce. Je to hodně nebo málo? A když byste to přirovnal k hospodaření běžné domácnosti, neukazuje to už na dluhovou spirálu?
V mezinárodním srovnání není státní dluh nijak dramatický. Problémem je jeho trend. Pokud bych měl připodobnit hospodaření státu s fungováním domácnosti, tak bych to udělal asi takto: Zatímco dříve by si taková domácnost půjčila třeba na nákup auta nebo zateplení domu, nyní by už byla v pozici, že by si musela půjčovat na běžný provoz, třeba na zaplacení faktur za elektřinu. A to rozhodně není optimální situace.
Na DPH stát vybral „díky“ inflaci o 70 miliard více
V podcastu FinTag.cz, který jsme spolu vedli před několika měsíci, jste uvedl, že na inflaci vydělává hlavně stát? Myslíte si to stále? Zástupci Národní rozpočtové rady tvrdí, že takové terno z inflace stát nemá…
Když ponechám stranou některé firmy, které se na vlně inflace vezou, aniž by přímo musely, tak je to především stát, přesněji veřejný sektor, který má díky inflaci i výrazně vyšší výnosy z DPH. Zatímco spotřeba stagnuje, ekonomika už nejspíše zamířila do recese. A na DPH se celkově za prvních deset měsíců vybralo o 18,5 procenta více než loni. Což představuje plus 70 miliard korun. Stát inflace ovšem také něco stojí, ale to už je trochu jiný příběh.
Například náklady na podporu zvládání energií ve výši 17 miliard… Zeptám se ale na něco jiného. Když vidíte, jak se obchoduje v rámci Evropy s plynem, elektřinou, stále zastáváte názor, že regulovat cenu elektřiny ve smyslu využití produkce elektřiny od ČEZu pro národní potřeby, tedy jít mimo burzy, by byl krok zpět?
Vzhledem k tomu, jak se s elektřinou obchoduje, tak to vidím stále stejně. Spíše než na odtržení ze společného trhu, by měly jednotlivé země začít něco dělat s jeho fungováním, respektive cenotvorbou. Když ovšem vidím, jak třeba k energetice přistupuje Německo, tak rozhodně nejsem žádným optimistou. Na místo práce na zlepšení fungování trhu můžeme mít v Evropě závody v dotacích. Což je asi stejně logické, jako když si místo osvědčených jaderných elektráren zatopíme v těch tepelných. A k tomu využijeme uhlí, které si dovezeme třeba z Austrálie.
Co tedy doporučujete?
Pokud jde o Česko, doplnil bych snad jen to, že je nanejvýš vhodné nesoustředit pozornost pouze na současnost, ale rovněž věnovat zvýšené úsilí budování vhodného energetického mixu v dlouhém období. Část Evropy totiž právě na dlouhý horizont v pomíjivých časech energetické pohody vlastně do jisté míry rezignovala.
