Pece francouzské sklárny Duralex, které od konce druhé světové války žhnuly doběla, loni v březnu vyhasly. Sklárnu už neopustila ani jedna sklenička. Cena plynu na vytápění pecí je vysoká. Obdobně to vypadá s celým evropským průmyslem.
Zaměstnanci sklárny nedaleko města Orléansu udržují pece v umělém spánku již desátý měsíc v řadě. Rozpalují je jen na ty nejnižší teploty, aby sklovina docela neztuhla. Kdyby vyhasly úplně, pece by se zničily.
„Měli jsme před sebou těžké rozhodnutí, vyrábět se ztrátou nebo výrobu omezit,“ říká v článku „Is this the end of Made in Europe?“ bruselského listu Politico José-Luis Llacuna, prezident skupiny La Maison Francaise de Verre, která vlastní značky Duralex a Pyrex.
„Neměli jsme na vybranou, museli jsme šetřit na nákladech na energie,“ dodává.
Příběh je o to smutnější, protože sklenice značky Duralex denně procházejí rukama spotřebitelů nejen ve Francii, ale po celé Evropě. Masivní skleničky mají v každé francouzské školní jídelně a firma je vyváží do celého světa. Nabízí je i britský obchodní dům John Lewis a k vidění jsou dokonce v Muzeu moderního umění [MoMA] v New Yorku.
Podle Llacuny je budoucnost sklárny v Evropě jistá, její boj o přežití ale odráží hlubší krizi. Krizi, která ohrožuje několik staletí starý evropský zpracovatelský průmysl kvůli vysoké ceně energií a politickým půtkám. Přičemž vůbec nejohroženější jsou evropské nejprůmyslovější země, jako je třeba Česká republika.
Francouzský Duralex si zřejmě trochu oddychne už v dubnu, protože uzavřel nový a výhodnější kontrakt na dodávku energií. Bude tak moci v pecích opět zatopit a pokračovat ve výrobě. Prezident společnosti Llacuna věří, že firma krizí projde bez úhony. „Made in France“ je pro firmu srdeční záležitost, které by se nerada vzdala.
Příčiny současných problémů
Ceny energií rostly kvůli „evropskému zelenému údělu“ už před ruskou invazí na Ukrajinu. Po ní se ale docela utrhly ze řetězu. Energetická krize v Evropě zasáhla zvláště sklárny, chemické provozy, železárny, výrobu hnojiv, papírenský a keramický průmysl a cementárny. Tedy provozy s vysokou spotřebou energií. Takové obory v Evropě zaměstnávají zhruba osm milionů lidí.
Obchodní sankce na Rusko a omezení přísunu ruského plynu pak daly tvrdou ránu nejednomu evropskému podniku, navíc je-li v ostré konkurenci s mimoevropskou konkurencí, hlavně z Číny. A může být i hůř. Do hry od letošního ledna vstupuje i Amerika se svým balíčkem vládních podpor pro americké podniky a vůbec firmy, které přesunou moderní nízkoenergetickou výrobu na její území.
Výsledek je, že už i evropští politici nezakrytě varují před „deindustrializací“ veškerého evropského průmyslu. A obávají se vysoké nezaměstnanosti, sociálních nepokojů a nástupu populistů. Ne nadarmo evropský komisař pro vnitroevropský obchod Thierry Breton v novoročním e-mailu svým kolegům a partnerů označil úsilí podpořit globální konkurenceschopnost Evropy za „vrcholnou prioritu.“
„Vysoké ceny energií budou nadále ovlivňovat nejen naše spoluobčany, ale i celé průmyslové dodavatelské řetězce i malé a středně velké podniky,“ napsal Breton.
A pokračoval: „Čína, Spojené státy a jiné země se současně snaží, nikoliv bez úspěchu, přilákat naši průmyslovou výrobu. Bez silné průmyslové základny je ohrožena bezpečnost dodávek do Evropy, její vývozní potenciál i vytváření pracovních příležitostí.“
Energetickou krizi střídá existenční krize
Evropský průmysl, a zvlášť pak Německo jako jeho hlavní tahoun, loni trpěl vysokými cenami energií a jejich nedostatkem. To, že se v Evropě podařilo snížit spotřebu zemního plynu o 15 procent, aniž by to ovlivnilo celkový výkon evropského průmyslu, je úspěch. A úspěch je i to, že v Evropě je nyní plynu dostatek.
I přes nedávný pokles ceny plynu je nadále šestkrát vyšší než průměrná cena za posledních deset let a čtyřikrát vyšší než v konkurenčních zemích, třeba ve Spojených státech. Mnozí se proto vážně obávají, že velké firmy přesunou výrobu z Evropy a malé firmy zkrachují.
Zhoršující se vyhlídky, ohrožují i vizi Evropy jako lídra zelené průmyslové revoluce. K tomu přispívá již zmíněný americký balík podpůrných opatření Inflation Reduction Act [IRA]. Z něj dostanou americké podniky na vývoj zelených technologií a na propagaci „Buy American“ dotaci ve výši 369 miliard dolarů [8,1 bil. Kč]. Evropští politici se proto obávají, že by tyto peníze mohly odlákat evropské společnosti za Atlantik.
„Při pohledu na aktivitu USA a Číny nám hrozí reálné nebezpečí deindustrializace a zmrazení investic,“ uvedl pro Politico nejmenovaný člen Evropské komise.
A není sám, kdo vyjadřuje obavy. Podle generálního sekretáře odborářské průmyslové centrály IndustriALL Luca Triangleho přinese odliv výroby i ztrátu pracovních míst.
„Nepřeháníme, když říkáme, že evropský průmysl čelí existenční krizi,“ varuje Triangle.
Podle něj ohrožuje rovněž osm milionů zaměstnanců v energeticky náročných provozech.
„Zatím to data nepotvrzují, ale je to jen otázka času. Možná, že už letos,“ dodává ministr hospodářství jedné z unijních zemí, jenž si ale nepřál být jmenován.
Mraky se stahují i nad střední a východní Evropou
Otázka ale je, zda „letos“ nebylo v Evropě už „loni“. Evropská nadace pro zlepšování životních a pracovních podmínek v prosinci publikovala seznam zaniklých pracovních míst. Mezi nimi je 441 loni v červnu propuštěných zaměstnanců rumunského podniku na výrobu oxidu hliníku. Dále jsou mezi nimi tři stovky již na konci roku 2020 propuštěných lidí ze slovenské továrny v Žiaru nad Hronom. A také 350 propuštěných pracovníků z továrny na keramiku v Polsku.
„A to vliv energetické krize na evropský průmysl teprve nastupuje,“ uvedla organizace.
V problémech se loni ocitly i mnohé české firmy. A když už v tomto článku zmiňujeme francouzské sklárny, zmiňme také české Sklárny Moravia. Než přišla česká vláda s pomocí, přežily jen díky velké pomoci od veřejnosti a blízkých partnerů podniku [více v článku níže].
Velké podniky se dočkaly. EK schválila Dočasný krizový rámec
Odborář Triangle varuje, že podobně jako v bývalých průmyslových městech severní Anglie, která podporovala Brexit, klesla průmyslová výroba, podobný scénář nastane ve střední a východní Evropě. Zmiňuje i to, že popularita EU v těchto zemích setrvale a strmě klesá.
„Jaké strany se svezou na vlně nespokojenosti a zklamání? Strany, které mají protievropskou nebo extremistickou agendu,“ nastiňuje politické důsledky.
A zdaleka není jediný. Například v Česku brzký náraz zejména kvůli prohlubujícímu se zadlužování, následné sociální problémy, a možný vzestup populistů předvídá v nedávném podcastu FinTag.cz někdejší ministr financí Miroslav Kalousek [TOP 09].
Made in Europe nebo spíš Made in EU
Podle Triangleho říjnové rozhodnutí německé firmy BASF se sídlem v Ludwigshafenu, kde je „doma“ už od poloviny 19. století, o postupném omezování evropské aktivity, vyslalo evropským průmyslníkům šokující signál.
Širší dopad, mimo energeticky náročná odvětví, ilustruje rovněž listopadové prohlášení automobilky Volkswagen. Její zástupci uvedli, že Evropa už není „v mnoha oblastech nákladově konkurenceschopná, zvláště pokud jde o náklady na elektřinu a plyn“. Automobilka varovala před ohrožením automobilového průmyslu, evropského šperku, který v Evropě zaměstnává 13 milionů lidí.
Evropští lídři na svém prosincovém setkání volání vyslyšeli. Shodli se, že Evropská komise „zmobilizuje všechny národní a unijní nástroje“. Záležitost ale projedná až na setkání připravovaném na 9. až 10. února.
Zatím mezi členskými zeměmi panují rozpory, jak toho dosáhnout. Problém jsou totiž peníze na podpory. Některé země, jako je třeba Itálie, souhlasí s další půjčkou na finančních trzích. Jiné, jako je Německo, o dalším zadlužování nechtějí ani slyšet. V krátkodobém výhledu by se tedy vlády měly porozhlédnout po existujících prostředcích.
„Ozdravný balíček Next Generation EU Covid a Fond RePowerEU pomohl odstranit závislost na ruských fosilních palivech a mohl by zajistit i potřebné investice pro průmysl,“ tvrdí jeden z evropských komisařů.
I tady ale Evropa tahá za kratší konec. Významné peníze ji stojí vojenská, finanční a materiální podpora Ukrajiny. A už nyní se ozývají hlasy na využití peněz na podporu Ukrajiny z unijních programů, které původně mířily docela jiným směrem.
Německo jde vlastní cestou. A má náskok
Některé země se na pomoc EK raději nespoléhají. Příkladem budiž evropská ekonomická velmoc Německo. Ta na podporu průmyslu a domácností již vyčlenila 200 miliard eur [cca 4,8 bil. Kč] a efektivně zastropovala cenu plynu a elektřiny pro průmysl a domácnosti. Možná i proto německý ministr financí Christian Lindner v rozhovoru pro Financial Times vyjádřil důvěru, že „Německo [a Evropa] mohou tuto krizi společně zvládnout bez propadu průmyslové produkce.“
I Francie oznámila nový rozpočet na podporu průmyslu. Ostatní země se ale obávají, že bez větších intervencí na úrovni EU budou zaostávat.
„Principy se musí domluvit na evropské úrovni, aby byly zaručeny stejné podmínky. Debata se tak jistě protáhne až do jara,“ uvedl nejmenovaný unijní ministr hospodářství.
Zda dojde k dohodě, jisté ale není. Pokud by k ní došlo, pak stále zbývá vyřešit, z čeho Evropa podporu svému průmyslu zaplatí. A to za situace, kdy značce „Made in Europe“, jak to tak vypadá, „zvoní hrana“.
Možná i proto jeden z unijních diplomatů v listu Politico řekl: „Pokud EU nezaujme jasnou průmyslovou politiku, náš průmysl vykrvácí.“
Michal Achremenko
—
Pozn. autora: I Česko mívalo své kultovní skleničky… Ve školních jídelnách, v podnikových kantýnách, nemocnicích i domácnostech jsme my všichni pili z „nerozbitných“ skleniček značky Durit [foto vpravo]. Na rozdíl od francouzských Duralexek se u nás vyráběly už od 30. let minulého století a značku Durit si sklárna Inwald zaregistrovala už v roce 1914. O odolnosti sklenic kolovaly legendy. Kalené sklo se v Rudolfově huti, která je vyráběla, na rozdíl od jiných skláren nechladilo ve vodě, ale v oleji. Proto byly duritky tak odolné.
Žádným designérským zázrakem duritky sice nebyly [to rozhodně nejsou ani Duralexky], ale představovaly solidní sklářské řemeslo. Autorem designu skleničky obchodně nazývané Květa, připomínala rozvinutý květ, byl s největší pravděpodobností výtvarník Rudolf Schrötter. Se vší úctou, její místo bych v MoMA muzeu viděl spíš než francouzské skleničky.
Nám ovšem za záchranu a pokračování výroby firma nestála. Výroba skončila v roce 1996. Inu, nejsme hrdí Francouzi, ale „jen Češi“. Co k tomu říci… Proto pijeme ze sklenic, z nichž pije celý svět, kterými ho zaplavila Čína, ale třeba i Rusko. Duritky tak byly první obětí deindustrializace Evropy.
V článku se píše: [„Shodli se, že Evropská komise „zmobilizuje všechny národní a unijní nástroje“. Záležitost ale projedná až na setkání připravovaném na 9. až 10. února. Zatím mezi členskými zeměmi panují rozpory, jak toho dosáhnout.“ ] Jinými slovy, kterou další peněženku vybrakovat, aby se zítra zaflikovalo to, co se rozvrtalo včera. Jak říkala Margaret Thatcherová, že problém všech komoušů je to, že jim nakonec vždy dojdou peníze těch druhých. No, nad rozbitým krajáčem a rozlitým mlékem lamentovat smysl nemá. Je potřeba se zaměřit na toho, kdo ho nesl. Po mladší čtenáře jeden vtip, aby mohli porovnávat (i když jsem ho tu už jednou psal). Když se blížil konec socialismu, kterému už ani většina samotných komunistů nevěřila, tak se v posledních chvílích zoufale snažili s hospodářstvím něco udělat, aby ten jeho postupný sešup od desíti k pěti zastavili. Používali pro svoje snahy názvy, jako nová ekonomická soustava, případně chozrasčot (to podle svého vzoru-sovětských soudruhů). A tak se jeden zmatený soustružník ptal svého mistra, současně člena závodní organizace komunistické strany Československa, co to je. Co si pod tím má představit. A mistr mu říká: „Vidíš ty dvě plechovky? Jednu prázdnou a tu druhou plnou šroubků?“ (poznámka-prázdná plechovka proto, protože průběžný nedostatek čehokoliv byl každodenní socialistickou realitou, takže si to soudruh soustružník mohl snadno představit). Soustružník říkal: „Ano vidím“. A mistr: „Tak ty šroubky přesyp z té plné do té prázdné.“ (soudruzi si navzájem a každému zásadně tykali!). Soustružník to udělal a mistr na to: „No vidíš, ta původně prázdná plechovka je nyní úplně plná. A to je právě ta nová ekonomická soustava.“ A soustružník: “Ale teď je zase prázdná ta původně plná!“ A mistr na to: “No jo, ale ten rachot!“ Takže pro mne to znamená jedno. Že budu muset 9. až 10. února naší slavné zelené unii pozorně naslouchat.
bože můj co je to za absolventy zvláštní školy – že je evropa v ….. ví každý kdo umí počítat do desíti a to už před ukrajinskou šmakuládou hlavní příčina je zelené šílenství sankce to jenom dorazily a kola světové ekonomiky se už pár let roztáčí úplně někde jinde než v evropě
Poděkujme zelené Bruselské politice která nám podřezává větev. Paličatí politici kteří udělali rozhodnutí za miliardy lidí, která nás uvrhne do doby kamenné. Měli by si to zodpovědět a všechnu tu škodu zaplatit.