Nechodí vám dividendy? Možná, že i vy děláte něco špatně

Těším se na příští rok. Pokud totiž valná hromada akciové společnosti, jejíž čtyři akcie vlastním, schválí výplatu dividend za rok 2023, bude to poprvé od roku 2005, kdy dividendy obdržím. Proč až teď?

Stále ještě nevím, kdo je vinný tím, že jsem dividendy dosud neinkasoval, a tak se vydávám na cestu, na jejímž konci stojí nápis „Ty sám!“ Nejde o žádnou závratnou sumu. Za rok 2022 moje firma vyplatila dividendu 400 korun na akcii. A od roku 2016, kdy dividendy vyplácí, jsem přišel celkem o 6 312 korun. Chci se ale dopátrat pravdy a varovat jiné zapomětlivé a nedbalé akcionáře. Prý jich je ještě dost.

Firma, kterou jsem v kupónové privatizaci vybral, favoritem většiny držitelů investičních kuponů [DIK] asi nebyla. Ti šli po větších jménech. O akcie „mé“ společnosti ale mohli mít zájem lidé z okolí, možná její zaměstnanci, ale hlavně její dosavadní vedení. Ostatně i jemu se nabízela jedinečná příležitost. Což mu ovšem nemůžeme mít za zlé. Bylo jakousi zárukou budoucnosti firmy. V jeho prospěch hovořily zkušenosti a v neposlední řadě zájem vydělávat. A to snad už není nic, nad čím by se měl někdo pohoršovat. Jeho úspěch byl přínosem pro zaměstnance, region a pro akcionáře.

I v mé firmě vedení časem získalo majoritní většinu akcií, zhruba 80 procent. Malí DIKové, jako já, tak už vlastní jen jednotky procent akcií o jmenovité hodnotě 1 000 korun. Podnik přitom celkem emitoval 134 994 kusů akcií na jméno ve jmenovité hodnotě po 1 000 korunách. Ale tak daleko v mém příběhu ještě nejsme.

Akcie a dividendy u mé firmy

Prvního listopadu 1991 v 10 hodin dopoledne se v první vlně kupónové privatizace nabídlo držitelům investičních kuponů [DIK] 2 031 podniků. Lidé šli po velkých zavedených jménech podniků, ale nabízely se i malé, regionální podniky. Mnozí i v nich viděli zajímavý investiční potenciál. A platilo to i pro mě.

Všechny akcie z kupónové privatizace se nejdříve registrovaly ve Středisku cenných papírů v elektronické podobě. Teprve během doby byly podle možností nových akciových společností převedeny na listinné akcie. Což se týkalo i mého podniku, kde akcie přeměnily ze zaknihované podoby na listinnou 24. 6. 2005. Podnik k tomuto kroku přistoupil proto, aby ušetřil za poplatky z akcií zaknihovaných ve Středisku cenných papírů. Listinné akcie následně uložil u brokerské společnosti v Plzni. Tam byly k vyzvednutí.

Do Plzně se mi nějak nechtělo a na akcie jsem nějak pozapomněl. Po letech jsem se na ně doptával v podniku a k mému překvapení jsem si je mohl vyzvednout přímo v sídle společnosti. Stalo se tak 24. 5. 2013. Nikdo mě ovšem tehdy nevaroval, že podle zákona 134/2013 Sb. se na tyto anonymní akcie dividendy nevyplácejí.

Celá věc má co dělat se zákonem č. 134/2013 Sb. O některých opatřeních ke zvýšení transparentnosti akciových společností a o změně dalších zákonů, který určil, že listinné akcie na majitele je třeba změnit.“

„Důvod přijetí tohoto zákona je vyjádřený na začátku důvodové zprávy. V ní se praví, že existují pochybnosti o tom, zda je možné ponechat listinné akcie na majitele bez další regulace a připustit absolutní anonymitu akcionářských struktur,“ vysvětluje Simona Machulková, ředitelka úseku právních služeb a compliance z Partners Financial Services.

Podle ní zákon existence anonymního vlastnictví akciových společností spojuje s rizikem netransparentního a korupčního prostředí.

„Netransparentní prostředí akciových společností může vést k vyššímu riziku, že prostřednictvím takových akciových společností bude docházet k legalizaci výnosů z trestné činnosti. Listinné akcie na majitele mohou být prostředkem, který umožňuje snadné, nízkonákladové a v podstatě neodhalitelné provádění korupčního jednání,“ vysvětlila mi důvod, proč jsem nemohl na své původní akcie na majitele dostávat dividendy.

Jak jsem komunikoval s firmou

Pro zachování objektivity je třeba říci, že ve stejném smyslu mě na můj dotaz informoval i člen představenstva. I ten mě upozornil na skutečnost, že zákon stanovil lhůtu do 30. 6. 2014, dokdy společnosti musely uvést své stanovy do souladu se zákonem.

V mém případě se tak stalo z rozhodnutí valné hromady 27. 6. 2014. Po tomto datu jsem si mohl akcie vyměnit, ale protože nejsem odborně tak zdatný, ani mě o tom firma neinformovala, tak jsem to neučinil. Výzvu k výměně akcií firma zřejmě zveřejnila v zápisu z valné hromady a následně v obchodním rejstříku. To mi ale uniklo.

Co z toho plyne? Firma postupovala plně v souladu se zákonem, což plně respektuji. O této změně a návodu, jak postupovat, jsem se dozvěděl až při emailové korespondenci s představitelem firmy a akcie na jméno jsem si vyzvedl 19. 10. 2023.

„V současné době je vyzvednuto zhruba 89 procent akcií, z nichž drobní akcionáři vlastní asi čtyři procenta,“ uvedl člen představenstva na můj dotaz, kolik takových lidí, jako jsem já, asi je.

Je tedy zřejmé, že je mezi námi ještě mnoho drobných akcionářů „mého typu“. I jim doma leží původní akcie na jméno a peníze jim nevydělávají. Měli by proto „svůj“ podnik kontaktovat a zjistit, jak si jejich věc stojí. Žádné zbohatnutí jim asi nehrozí, ale přicházet o dividendy smysl také nedává.

Kupónová privatizace jako loterie, která už je historií

V roce 1991 dostali občané tehdejšího Československa dárek nad jiné – příležitost stát se kapitalisty. Vypukla totiž kupónová privatizace. Za tisíc a pětatřicet korun, což byla cena kupónové knížky včetně kolku, se každý občan mohl stát akcionářem podniků. Tedy těch podniků, které státní komise vybraly do celonárodní loterie.

Kupónové privatizace se zúčastnilo 5,98 milionu lidí v první vlně a 6,46 milionu lidí ve vlně druhé. To přesto, že tehdy jen málokdo věděl, co je to akcie, dividenda, kapitál a burza. Vsadit si do této loterie si nechal ujít jen málokdo. Hra to byla napínavá, každá vlna měla několik malých i velkých kol.

Kartami míchaly i investiční fondy. Ty zakládali ti, kteří využili svého vzdělání, svých pozic získaných v socialistickém podnikání a zkušeností z ciziny. Prostřednictvím svých fondů vykupovali celé kupónové knížky od bezradných laiků. Mnohým se zdál jednorázový příjem či pouhý slib zhodnocení jistější, než případný a nejistý budoucí zisk plynoucí z výplaty dividend či zhodnocení samotné akcie.

Pokud se poptávka po akciích určitého podniku rovnala nabídce, dostali DIKové akcie za uvedený počet bodů. Když poptávka převýšila nabídku, šly akcie do druhého kola za vyšší počet bodů. Znovu se o ně bojovalo. Stejný postup se opakoval v dalších kolech do okamžiku, kdy se díky zvyšujícímu počtu bodů nutných na získáni akcie vyrovnala nabídka s poptávkou.

Michal Achremenko