Tlumené údery rozechvívají vitríny se šperky v přízemí zlatnictví Bario Neal ve Filadelfii. Na svůj zásnubní prsten tady čeká Haley Farlowová se svým přítelem. Nemají v úmyslu za něj zaplatit horentní sumu, chtějí syntetické diamanty.
„Většina mých přátel má syntetický diamant. A myslím si, že to odpovídá našemu životnímu stylu a možnostem,“ vysvětlila Haley.
Objem výroby syntetických diamantů vzrostl v roce 2023 ve srovnání s rokem předešlým o 16 procent. Jejich cena je jen zlomkem ceny přírodních diamantů. A podle zvyklostí trhu s diamanty přívlastek „přírodní“ se nesmí vůbec používat, stačí uvést prostě jen „diamant“.
Média dnes představují mileniály a příslušníky generace Z se zájmem o syntetické diamanty jako bojovníky za udržitelnost. Pojem trvalé udržitelnosti ale je v tomto případě dost sporný. Výroba syntetického diamantu totiž vyžaduje nesmírné množství energie.
Haley upřesnila, že volbu syntetického diamantu, jímž nechala osadit svůj zásnubní prsten, vnímá jako něco „speciálního a naplňujícího“. Materiál k výrobě jí dodala renomovaná firma. A to jí dává dostatečnou záruku, že má „udržitelný šperk“. Tématu se více věnuje Associated Press v článku Lab-grown diamonds come with sparkling price tag, but many have cloudy sustainability claims.
Syntetické diamanty a technologie jejich výroby
Výroba syntetického diamantu trvá několik týdnů. Uhlík se vystavuje vysokému tlaku a vysoké teplotě. Tím se napodobuje přírodní proces, který pod povrchem Země vytvářel diamanty. Tato technologie se využívá od 50. let minulého století.
Syntetické diamanty, které se takto vyrábějí, se většinou používaly jenom v průmyslu. Například při řezání kamene, dobývání nerostů a při výrobě stomatologických nástrojů. Časy se ale mění. Postupem doby se laboratoře či slévárny zdokonalovaly. Začaly s výrobou kamenů s minimálními puklinami.
A jak se technologie zlepšovala, tak klesala jejich cena. To znamená, že výrobci syntetických diamantů mohou vyrobit tolik kamenů, kolik si přejí. Ovlivňují jejich velikost a kvalitu. Výsledkem je další pokles cen. Diamanty se formovaly miliardy let, složitě se dobývají a jejich cena je stabilně vysoká.
Diamanty, syntetické i přírodní, jsou chemicky identické a jsou vytvořeny z uhlíku. Odborníci je od sebe ale dobře rozeznají, jejich atomovou strukturu určují pomocí laseru.
Americký gemologický institut ohodnocuje každý rok miliony diamantů. Syntetické diamanty se na celosvětovém objemu obchodu s těmito kameny podílejí až šesti procenty.
Marketingová bitva pokračuje
Odborník na diamantový průmysl Zamnisky uvedl, že v USA jsou diamanty typické zvláště pro venkovské oblasti. Syntetické diamanty jsou oproti tomu oblíbenější u lidí v městských komunitách.
„Za pět nebo deset let tu bude jen minimum lidí, kteří budou ochotni své peníze utratit za syntetické diamanty. Věřím, že většina těchto kamenů se bude prodávat maximálně za sto dolarů,“ předpovídá Zamnisky.
Dále tvrdí, že diamanty se budou stále prodávat za tisíce a desetitisíce dolarů, aby ozdobily jeden zásnubní prsten. Zaplatit tisíce dolarů za něco, co ztrácí na hodnotě je frustrující a poptávku po syntetických diamantech to snižuje.
„Když si koupíte diamant, získáváte příběh starý tři miliardy let, nádherný výtvor přírody. To vám syntetický diamant nenabízí,“ vysvětluje.
Mnoho společností vyrábějících syntetické diamanty sídlí v Indii. Dalším velkým producentem syntetických diamantů je dnes Čína. K největším tamním výrobcům patří firmy jako Henan Huanghe Whirlwind, Zhuhai Zhong Na Diamond, HeNan LiLianng Diamond, Starsgen Co a Ninbo Crysdiam.
Co říkají firmy produkující syntetické diamanty
Ve Spojených státech jedna společnost jménem VRAI, jejíž mateřskou firmou je Diamond Foundry, uvádí, že její syntetické diamanty prospívají životnímu prostředí. Firma využívá bezemisní slévárnu ve Wenatchee ve státě Washington a elektřinu čerpá z vodní elektrárny na řece Columbia.
„Spotřebujeme asi jednu desetinu energie nutné na dobývání diamantů ze země,“ říká Martin Roscheisen, šéf a zakladatel Diamond Foundry.
„Existuje spousta společností, které tvrdí, že vyrábějí ekologické výrobky, i když to není pravda,“ poukazuje na druhou stranu Zamnisky.
Například ani jedna z oslovených čínských firem nereagovala na dotaz, odkud odebírají elektřinu. Více než jedna polovina objemu elektřiny vyrobené v Číně však pochází z tepelných elektráren spalujících uhlí. V Indii činí jejich podíl dokonce 75 procent.
Michal Achremenko
