Komentář: Nejenže mluví, ale i rozhodují o věcech, kterým nerozumí

Zástupci koaliční vlády v čele s předsedkyní TOP 09 Markétou Pekarovou Adamovou se aktuálně chválí za to, že lidem zvednou povinné koncesionářské poplatky na chod České televize a Českého rozhlasu. 

„Udržitelnost financování veřejnoprávních médií je nejzákladnější podmínka jejich nezávislosti. Nedopustíme, abychom nastoupili na maďarskou cestu,“ uvedla Pekarová Adamová na sociální síti X.

Odvolala se přitom na tweet svého stranického kolegy Jana Jakoba. Ten pro změnu napsal: „Velký úspěch: financování veřejnoprávních médií bude dlouhodobě předvídatelné! V koalici jsme se shodli na indexaci poplatků – to znamená, že veřejnoprávní média budou systémově financovaná. A tím zůstane zachována i jejich nezávislost, kterou naše demokracie tolik potřebuje.“

Potíž ale je, že naše demokracie nepotřebuje veřejnoprávní média, která jak lichváři vymáhají od lidí koncesionářské poplatky pod pohrůžkou pokut a soudů. A už vůbec tato média nepotřebují další miliardy korun od koncesionářů navíc. To z toho důvodu, že miliard od nich už mají více než dost.

Pokud bychom celou věc vztáhli na Českou televizi, o kterou jde především, můžeme uvést, že zatímco komerční televize se musejí snažit, aby zaujaly diváky a přitáhly inzerenty, veřejnoprávní televizní papaláši se o přízeň diváků a inzerentů nemusejí snažit nijak. Peníze tak jako tak totiž vyberou od lidí.

Roční příjmy veřejnoprávní televize a třeba televize Nova jsou dlouhodobě srovnatelné a pohybují se na úrovni šesti až sedmi miliard korun. Je tu ale zásadní rozdíl. Zatímco soukromá televizní stanice Nova si na sebe musí vydělat, veřejnoprávní televize má své jisté. A zatímco komerční média pracují v otevřeném konkurenčním prostředí, veřejnoprávní média se stala vykrmovaným tlustým kaprem v českém rybníčku, kde žádnou štiku nenajdete.

Veřejnoprávní systém je dobrý systém

Financování veřejnoprávních médií prostřednictvím veřejnoprávních poplatků je dobrý systém. Lidé si platí svou vlastní televizi a svůj vlastní rozhlas. Je zajímavé, že stejně tak už si ale neplatí třeba Českou tiskovou kancelář [ČTK], která si na sebe vydělává sama. A ještě zajímavější je, že oproti již zmíněné České televizi ČTK funguje velice dobře.

V principu jsou koncesionářské poplatky skutečně zárukou nezávislosti. Jasně určují, kdo veřejnoprávní média platí, a komu se tedy tato média zodpovídají. Pro koho pracují. A to jsou lidé, tedy koncesionáři. Problém ale je, že v praxi to tak nefunguje. Odpovědnost vedení, ale i mnohých pracovníků ve veřejnoprávních médií vůči divákům a posluchačům je docela minimální. Drtivá většina z nich chápe práci v takovém médiu jako v tom médiu, v němž bude vždy na platy. Jako v instituci, která má své jisté za každé okolnosti. Tím, zda mají „své jisté“ i koncesionáři, ti, co je platí, se většina z nich netrápí. Žijí jako mnozí další v Česku takzvaně z „veřejných peněz“, kde platí „urvi, co můžeš“.

Pravda, ne všichni pracovníci veřejnoprávních médií uvažují stejně. Ocenit zaslouží ti, kteří naopak mají touhu veřejnosti za její peníze skutečně prospět, sloužit, podat nezávislou informaci. A ne jen mít pohodlný job a kartičku ČT či ČRo, která otevírá nejedny dveře. Případně smlouvu s ČT či ČRo na další projekt, na další práci. Takových ale moc není.

Aktuální bratříčkování vedení veřejnoprávních médií s politiky, kteří jim jdou takzvaně na ruku ve věci zvyšování koncesionářských poplatků, je toho jasným důkazem. Tady nejde o nezávislost, ale o zřetelnou ztrátu nezávislosti veřejnoprávních médií v duchu známého Leninova hesla – nezávislost médií odvisí od velikosti měšce toho, kdo platí. V našem veřejnoprávním případě těch, kteří rozhodují o tom, kolik budou za veřejnoprávní média platit koncesionáři.

Nezávislost médií leží ve schopnosti říci ne, tvrdí Petr Masopust

Pokud veřejnoprávním médiím současná koalice spolu s prezidentem Petrem Pavlem slibuje vyšší poplatky od lidí, říkají tomu indexace, je jasné, komu půjdou veřejnoprávní média na ruku. Nehledě na to, že jsou to znovu politici, kteří dosazují do všech těch veřejnoprávních rad své lidi, kteří pak volí vedení veřejnoprávních médií. Čímž se dostáváme k jádru pudla. Lidé veřejnoprávní média platí, ale rozhodují o nich politici. Nikoli lidé, tedy ti, kteří je platí.

Poplatky za veřejnoprávní média a jak to chodí v praxi

Autor tohoto komentáře má zkušenosti s prací jak ve veřejnoprávním rozhlase, tak ve veřejnoprávní televizi. V obou případech jde o skvělé sdělovací prostředky se svým kouzlem a přednostmi. Na druhé straně praxe v nich, co se týče nezávislosti, je skutečně tristní. O dost více pak v České televizi, která je přece jen exponovanějším médiem z hlediska dopadu i takzvané „mediální slávy“.

Pomiňme skutečnost, že ti, kteří v těchto médiích sedí na židlích vedoucích, mají v DNA, jinak by se na ně nedostali, patolízalství vůči těm, kteří je do těchto funkcí dosadili. Anebo jinak, vůči těm, kteří je v nich drží. A pomiňme fakt, že v těchto funkcích, jak ukazuje praxe, sedí dlouhé roky a bojí se hlavně toho, aby o svá místa nepřišli. Také si troufnu říci, že mnohé z našich veřejnoprávních hvězd by se mimo veřejnoprávní média těžko uživily. A když přece jen, tak většina těží hlavně ze své veřejnoprávní minulosti, ze své známé tváře.

Na příjem ředitele ČT se každý rok skládá 3 286 domácností

Proč? Jednak proto, že jsou v drtivé většina aktivističtí a často i docela neschopní. Jedním z důvodů je, že většina z nich nemá jinou pracovní zkušenost než právě ve veřejnoprávním médiu. V televizi pracovala a stále pracuje maminka a stejně tak v ní budou pracovat i synek a dcerka. A znovu je to hlavně proto, že veřejnoprávní média mají jistý příjem. Mnozí lidé v nich žijí pohodlný život. Mnozí, a možná i většina, desítky let. Od kolébky do hrobu.

Co se týče nezávislosti a odpovědnosti vůči těm, kteří tyto pracovníky platí, to v praxi vypadá asi následovně. Nepanují ve veřejnoprávních médiích tragikomičtější časy, než je doba před volbami. Projevuje se to v nejistotě vedení těchto médií, co se bude vysílat, a co už ne. To proto, že se neví, jak ty volby dopadnou.

Jejich vedení se totiž strachují o to, aby po volbách nepřišla o funkce a pohodlný život s jistým a pravidelným příjmem. Všichni se klaní na všechny strany a nechtějí si nikoho rozházet. Atmosféra je nervózní a všichni ti šéfové a šéfíčkové cepují své podřízené, z nichž mnozí mají opět jen jedinou touhu, stát se také šéfem a šéfíčkem.

Úpadek veřejnoprávních médií se prohlubuje

Jenže to bylo. Teď už jsme zase o kus dál. Pokud strany současné koalice v čele s prezidentem Pavlem slibují veřejnoprávním „kulturtrégrům“ vyšší poplatky od lidí, je zřejmé, za koho se tito naši kulturtrégři budou brát prostřednictvím síly jim svěřených veřejnoprávních médií. Jak budou naplňovat veřejnoprávní službu. Lidé, koncesionáři, v centru jejich zájmu zřejmě opět nebudou.

Sečteno a podtrženo – slova politiků a vedení našich veřejnoprávních médií o nezávislosti ve vazbě ke zvýšení koncesionářských poplatků jsou pokrytecká, prolhaná a hlavně zištná. Pokud by to totiž politici a veřejnoprávní média mysleli vážně, vtáhli by do celého příběhu koncesionáře. A to třeba tak, že by koncesionářské poplatky učinili dobrovolnými. Pak by se do celé hry dostal prvek soutěže a konkurence. A bylo by jasné, že jsou to lidé, kteří si veřejnoprávní média platí, a tak o nich i rozhodují.

Veřejnoprávní média by se musela skutečně o přízeň diváků a posluchačů ucházet. To nikoli stále stejnými tvářemi a hlasy, ale kvalitně podávanými informacemi. Tady mám na mysli zejména informace z reálného života těch, kteří je platí, ne ze zasedaček politiků. Usilovala by o důvěru lidí, tedy těch, kteří jim dávají na chleba. Musela by je přesvědčit o tom, že jsou důležitá a že jsou pro ně přínosem.

ČT má příjem přes sedm miliard. Přesto osekává vlastní tvorbu

Ostatně tak to funguje v mnoha vyspělých státech. Jenže v nich, pravda, jsou veřejnoprávní média většinou skromná. Jsou důležitým doplňkem velkých komerčních médií. Prostě žádná StarDance, v níž si za peníze koncesionářů dělají reklamu televizní VIP persony, aby pak inkasovaly další peníze za reklamu od komerčních subjektů! A také žádná selanka s politiky s cílem říkat lidem nesmysly, a přitom z nich vytřískat ještě víc peněz.

—

Jistě, příjem veřejnoprávních médií by se propadl. Ale právě to by veřejnoprávní média snad rozhýbalo k tomu, aby ukázala, že si peníze od koncesionářů zaslouží. A pokud by lidé v nich chtěli víc peněz, museli by být lepší než komerční média, aby přesvědčili i inzerenty. Případně se svými produkty uspěli i na jiných trzích. Prostě by si na sebe vydělali, což by bylo jenom dobře. Přičemž to samé, když zlehka odbočíme, neplatí jen pro veřejnoprávní média, ale pro celý ten milion lidí, který je v Česku závislý na veřejných rozpočtech. To by byla skutečná [r]evoluce a velký krok dopředu. Přičemž „vydělat si na sebe“ může vyjadřovat mnohé, ale nikdy ne stát s nataženou dlaní a křičet, že mám málo. Jak to vidíme právě teď v případě veřejnoprávních médií.

Daniel Tácha