Příhraniční zdravotnická centra by mohla zpřístupnit chybějící zdravotní péči lidem v českém pohraničí. Vznik center ale podmiňují změny v úhradách pojišťoven. A to tak, aby ty plně hradily i péči i mimo české území.
Zatím jediné takové, ale již roky v praxi dobře osvědčené, přeshraniční zdravotnické centrum funguje v rakouském Gmündu, který od Českých Velenic na samotné hranici s Rakouskem odděluje pouze tok říčky Lužnice. A jak gmündské centrum, které si oblíbili jak čeští, tak rakouští občané, funguje, přiblížila na sněmovním kulatém stolu [6.6.] pořádaném poslancem Výboru pro zdravotnictví Janem Kuchařem [STAN] manažerka centra zvaného Healthacross Markéta Ficalová.
„Za naším zdravotnickým centrem stojí Landesgesundheitsagentur. To je zemská krajská agentura pro zdravotnictví, jejímž 100% vlastníkem je země Dolní Rakousko,“ uvedla manažerka centra.
Tato zemská zdravotní agentura má pod sebou dalších sedmadvacet nemocnic, zhruba 50 domovů pro seniory a další zdravotnická zařízení.
„A v této agentuře vznikla iniciativa, že zdraví by nemělo mít hranice,“ uvedla Ficalová.
Agentura podle ní již realizovala více projektů v zajištění zdravotní péče v blízkosti česko-rakouské státní hranice. V roce 2016 se podle ní podařilo uzavřít dnes dobře fungující oboustrannou dohodu o zdravotnické záchranné službě.
„A v roce 2021 vzniklo centrum přeshraniční spolupráce v Gmündu jako unikát v celé Evropě,“ dodala.
V rakouském pohraničí je lékařů dost a vybírají se
Zdravotnické zařízení v Gmündu dnes využívají jak čeští, tak rakouští občané žijící na obou stranách hranice. Zařízení přijímá i pacienty od záchranné služby. Je v něm 14 ambulancí, dvě terapeutické místnosti, laboratoř a ošetřovna. A zatímco do českého příhraničí se lékaři a jiní zdravotníci příliš nehrnou, v gmündském centru jich mají více než dost. A tak si mezi nimi dokonce vybírají, říká Markéta Ficalová.
„Lékaře si cíleně vybíráme tak, aby bylo centrum zajímavé pro všechny strany. Nebylo to zpočátku jednoduché, ale povedlo se to. […] Máme velkou poptávku, ale nemáme už místo, kam lékaře či terapeutky dávat,“ popisuje manažerka.
Centrum je totiž pro lékaře a další personál i velmi flexibilní. Praxe v něm fungují jako sdílené ordinace, zdravotní péče v něm je oborově propojená a navazuje na sebe. Vedení centra své ordinace lékařům pronajímá.
A je na nich, na jakém režimu se domluví. Podle Ficalové si někteří z nich ordinaci pronajmou jen na několik hodin týdně jako doplněk ke své hlavní praxi.
„I to je dnes hodně využívané,“ dodala.
Vedení centra pro zdravotníky organizuje pravidelná školení, kurzy, ale také sleduje kvalitu poskytované zdravotní péče, upozornila Ficalová.
„Lékaři jsou u nás v nájmu, každý je tam za ordinaci sám, je to samostatná jednotka. Buď má své zaměstnance, nebo se s námi domluví, a my mu asistentku za peníze poskytneme,“ přibližuje provoz centra.
Nabídka zdravotní péče v centru dnes podle ní pokrývá ambulantní pediatrii, praktické lékaře, ortopedii, ORL, chirurgii, fyzioterapii, neurologii i psychoterapii. Běžně svým klientům pracovníci centra nabízejí pomoc při vyplňování formulářů pro jejich smluvní zdravotní pojišťovny a tlumočnický servis.
„Máme zaměstnance i lékaře, kteří mluví jak německy, tak česky. […] Zajišťujeme veškerý servis,“ popsala portfolio služeb zdravotnického centra v rakousko-českém pohraničí Markéta Ficalová.
Pohraničí a spolupráce se zahraničními sousedy
Takové mezistátní spolupráce v poskytování primární péče by se mohli dočkat lidé i v jiných oblastech českého pohraničí. V nich totiž zasíťování primárními zdravotními službami chybí. A lidem se oproti zdravotnímu pojištění nedostává často ani základní zdravotní péče. Naději na zlepšení situace dává lidem novela zákona o veřejném zdravotním pojištění, ve které chce ministerstvo zdravotnictví upravit standardní čerpání zdravotní péče v zahraničí. Ale také za přesně vymezených podmínek.
„V novele zákona o veřejném zdravotním pojištění se snažíme danou úpravu nějakým způsobem rozvolnit, aby se dala čerpat péče i v zahraničí,“ uvedl na kulatém stolu Jan Zapletal, ředitel odboru dohledu nad zdravotním pojištěním Ministerstva zdravotnictví ČR [MZ ČR].
Plánované změny by tak podle něj dovolovaly, aby pojišťovny proplatily pojištěncům zdravotní péči čerpanou mimo české území. To v případě, že v jeho okolí není dostupná daná lékařská odbornost.
„To do té doby, než by se v Česku podařilo sehnat jiného poskytovatele,“ upřesnil.
Stejně tak resort navrhuje úhradu i těm pojištěncům, kteří za péčí vyjedou do ciziny bez předchozího souhlasu své pojišťovny. A to v situaci, kdy daná péče nebyla dostupná v ČR. Příkladem může jít o situace, kdy na českém trhu dojde k výpadku některého léku. Tímto krokem by se český zdravotnický systém přiblížil německé úpravě, kde mohou zdravotní pojišťovny uzavírat smlouvy i se zahraničními poskytovateli zdravotních služeb. Typicky jde o lékařské praxe na Mallorce, která se stala oblíbenou destinací německých občanů včetně seniorů, kteří tam odcházejí i na důchod.
„Rádi bychom docílili, aby zdravotní pojišťovny mohly uzavírat smlouvy se zahraničními poskytovateli. Pokud to bude nezbytně nutné a oboustranně výhodné,“ dodal Zapletal.
Rozdíly v úhradách za ambulantní péči nejsou tak vysoké
Zapletal také odmítl argumenty, že lidé budou po takové změně cíleně odjíždět do zahraničí kvůli zdravotní péči s tím, že je tam kvalitnější. Takového scénáře, jak řekl, se neobává.
„Osobně to vnímám jako liché. Vždy si pojištěnec raději bude hledat tuzemského poskytovatele,“ uvedl s tím, že čerpání péče v zahraničí, respektive její proplacení, bude podmíněno zmiňovanou nutností.
Stejně tak si nemyslí, že by takový krok znamenal vyšší výdaje pro rozpočty zdravotních pojišťoven. Uvedl, že od vstupu do EU v roce 2004 získala Česká republika díky přeshraničnímu clearingu více než šest miliard korun.
„Z toho důvodu se domnívám, že obavy, na kolik to bude nevýhodné pro český systém, pokud umožníme lidem čerpat péči v zahraničí, jsou rovněž poměrně liché,“ řekl s tím, že problém nevidí ani v obávané administrativě nebo jazykové bariéře.
Konkrétně v příhraničních oblastech s Rakouskem nebo Německem pracují převážně čeští občané. A ti ovládají oba jazyky. Jak ostatně potvrdila Markéta Ficalová z gmündského zdravotnického centra.
Rozdíly v úhradách jsou cca 10 procent u ambulancí
Podle poslance Jana Kuchaře se při srovnání úhrad za čerpanou zdravotní péči v Gmündu ukázalo, že rozdíly v nich nejsou nijak vysoké. Zhruba v rozptylu 8-9 procent, pokud jde o ambulantní péči.
„V ambulantní péči nejsou ty rozdíly tak velké, u lůžkové péče je ten rozdíl v cenách veliký,“ uvedl.
Právě rozdíly v úhradách za poskytnutou péči v cizině zmínil na kulatém stolu jako největší obavu Jan Kust z odboru podpory a organizace zdravotní péče Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR [VZP ČR]. Pokud by začaly tuzemské zdravotní pojišťovny uzavírat smlouvy s německými poskytovateli, tak podle něj hrozí, že se ozvou jejich pojišťovny s tím, že není možné, aby ony hradily za danou péči pro německé klienty o 20 procent vyšší cenu.
Problém ve standardním čerpání péče v cizině vidí i v tom, že budou daného poskytovatele při vykazování výkonů jen těžko kontrolovat.
„Ve smlouvě si to můžeme vymínit, ale jde o jinou kontrolu a jiný proces,“ řekl s tím, že překážka je i vedení dokumentace, požadavky na vybavení a ve výběrových řízeních.
Jako řešení se tak podle některých odborníků ukazují vyšší úhrady za zdravotní péči v zahraničí tak, aby byly spokojené obě strany. Ostatně již dnes nabízejí zdravotní pojišťovny lékařům, kteří jsou ochotni přijmout praxe v pohraničí, až dvojnásobné bonifikace. Pokud by tak šlo o zhruba 20% navýšení úhrady za výkony, mohlo by to být pro pojišťovny v konečném důsledky dokonce výhodnější.